Politická korektnost. „Lid“ už na ni nadává skoro jako kdysi na komunisty, a mnozí také pro jistotu jako tehdy jen „mezi svými“, protože „kdoví co se mi může stát“. Tak hrozné to u nás ale zatím není a srovnávání s totalitou je (zatím) přehnané, i když alarmující případy tu již máme. A český zdravý rozum věc řeší tím nejlepším způsobem – smíchem a výsměchem.

Vtipem někdy chytrým, někdy buranským. Bohužel ale někdy i natolik tupým a necitlivým, že se výsměch míjí své podstaty a člověk si až řekne, že na té politické korektnosti snad přece jen něco je.

Ve skutečnosti ale není. Není, protože reálně existující (a nikoli vygenerované) diskriminace a různé nerovnosti a nespravedlnosti je třeba řešit jinak. Toho se ale dnešní příspěvek přímo netýká.

Není těžké se výstřelkům PK vysmát jako každé jiné hlouposti a získat tím pocit nadřazenosti. Existuje i pár knížek a internetových textů, kde se to děje. Například Slovník politickokorektní mluvy: víte, jak se podle něj politicky korektně řekne parazit? Tělesný host. A mrtvola? Člověk s nulovým metabolismem… Takové texty není složité napsat, takové vtipy není těžké říci – chce to „jen“ nápaditost a slovní obratnost.

Ale je to málo. Někdy si myslím, že takový výsměch (zdravý a mně osobně sympatický) ve skutečnosti paradoxně zájmům PK jen prospívá. Po takovém vtipu zesměšňujícím PK, po trefném odkrytí další absurdity získáme totiž pocit, že máme navrch. Nemáme. Navrch má stále PK, které, zdá se, ten výsměch neublíží, protože představitelé PK, „svatí našich dnů“, jsou vesměs vůči smíchu a vtipu imunní. My se smíchem odventilujeme a oni dál v klidu posilují svou pozici.

Už konečně by měl někdo provést hlubší zamyšlení cílené přímo na PK, říkal jsem si dlouho. Jednou již se to stalo – v roce 2009 v nakladatelství Dokořán vyšel překlad knihy Anthony Browna Úprk rozumu. A pak dlouho nic. Až nedávno, v roce 2018 vyšla kniha Patrika Nachera Šílenosti doby korektní aneb konec MeeToo [mýtů]. Dostala se mi do rukou až nyní. A právě o ní chci poreferovat.

Autor knihu uvádí motem „Aby byl svět zase normální“ a v úvodu vysvětluje, jak si současní představitelé PK přisvojují nárok hodnotit, co je a co není správné si myslet a říkat a jak ve jménu demokracie omezují demokracii.

Povahu doby ukazuje i kapitolka „Kdo jsem“, kde autor cítí potřebu se předem obhájit jako osoba. Vždyť útoky stoupenců PK jsou právě vesměs nikoli argumentační, ale osobní – nerozeberou tvůj názor, nepolemizují s ním věcně, ale rovnou tě označí, onálepkují za rasistu, xenofoba, homofoba, populistu, nácka atd. Patrik Nacher o tom ví své, a tak se předem vůči tomu vymezuje: Dozvíme se například, že má blízkého přítele z Iráku, další dva jeho blízcí kamarádi jsou homosexuálové a že se silně angažuje v pomoci hendikepovaným, pořádá v tomto duchu řadu projektů a akcí. Ne že by autorova předem vyslovená sebeobrana pomohla, protože „svatí našich dnů“ to nejspíš označí za Nacherův „pouhý marketingový tah“, což je další floskule, kterou lze odrovnat protivníka, aniž bych s ním vstoupil do věcné debaty. Co je ale podstatné a co (v tomto případě spíše nechtěně) z knihy vyplývá: Doba, kdy je potřeba dělat takovou obranu dopředu, to není doba normální, ale doba silně pokřivená.

Kniha navzdory ne příliš šťastně zvolené obálce, která k tomu svádí, a nepříliš přehlednému vnitřnímu členění není pouhou sbírkou absurdit PK a výsměchem lidské hlouposti. Je systematicky zpracovaná a zkoumá podhoubí, příčiny, mechanismy a dopady PK. Zpočátku vysvětluje a na příkladech uvádí, jaké je reálné (a vážné) nebezpečí toho, co zatím mnozí ještě považují za pouhý směšný a dočasný výstřelek. Píše o stereotypech v myšlení, rozebírá, co je a co není diskriminace, rasismus, xenofobie… Poukazuje na řadu zásadních rozporů a paradoxů v rámci doktríny PK, na její nekonzistenci, zamýšlí se nad problematikou vztahu většina – menšina, nad tím, jak se účelově některé tradice brání a některé kriminalizují. Připomíná také fenomén dvojího metru v domácí i mezinárodní politice, ukazuje, jak se do PK zaplétají kulturní instituce. V další části knihy rozebírá problematiku mediální manipulace a dezinformace a analyzuje růst byrokracie jako nástroje upevňování moci.

Patrik Nacher se v rámci svého výkladu opírá o řadu konkrétních případů od nás i z celého světa. Všechny své názory a postřehy jimi dokládá, což férově otevírá možnost s jeho tezemi i věcně polemizovat. K takové věcné polemice ale, troufám si odhadnout, nejspíš nedojde. Pouze mediální vzhled pana Nachera bude zpestřen o několik dalších urážlivých nálepek, tak jak to „svatí našich dnů“ umějí.

Díky této knize pochopíme, proč jde z vize lepšího světa PK strach a proč je potřeba politickokorektní vlně čelit. Tedy nahradit PK „obyčejnou“ slušností a kultivovat schopnost „sejít se u problému“ a vést dialog.