Zastavme se u velkých, ale prázdných slov, dramatických prohlášení. Jsou tak působivá. A již jen tím, že je vyslovíme (a masově sdílíme), sdílíme i onu heroickou atmosféru, která je doprovází. Ó ano, již vzhůru! Nastává lítý boj! A my jsme bezpochyby „ti dobří“.

Velkými slovy se dá opájet. Ale opájet se (čímkoli) na veřejnosti není příliš vkusné. Je to však emočně nakažlivé. A proto demagogové napříč politickým spektrem (to abych použil módní floskuli) velká slova s oblibou využívají. Mohou to být slova pozitivní („za něco": národ, vlast, spravedlivé uspořádání světa…), anebo negativní ("proti něčemu"). Ta nejsou tak namáhavá. Jsem-li totiž „pro něco“, mohl by někdo také očekávat, že pro to (kromě těch slov) také něco chytrého udělám. Jsem-li „proti něčemu“, bere se to tak, že je dostačující, když varuji a na jiné ukazuji, protože „něco udělat“ přece mají právě „oni“.

„Naše země je v nejhorší krizi od …“ (datum si doplňte podle svého přesvědčení), „hrozí jí diktatura oligarchů, návrat komunistů, vítězství nacionalistů, ovládnutí všeho sobeckým pragmatiky, na spadnutí je komunistický puč, rozežírá nás falešná propaganda zahraničních rozvědek“ atd. A také: „Je čas panikařit“, protože životní prostředí se zcela rozpadá a do dvanácti let je s námi ámen.

Mimochodem, revoltující studenti prohlašují, že se nemusejí učit, protože do dvanácti let, kdy svět tak jak ho známe skončí, stejně nic nezmůžou. Ale - domnívám se, že se nebudu mýlit - různá pojištění (tedy „sázku na budoucnost“) si nejspíš platí nebo nechávají platit. Natož aby se zbavovali svého majetku ve prospěch chudých, jak tomu při každé tvrdě hrozící apokalypse bývá zvykem. A co když se za dvanáct let nic tak podstatného nestane? Ups..., to bude trapas. A přijmou potom pokorně označení „pitomá generace“ (samozřejmě v jazyce anglickém), které se nabízí? A smíří se s tím, že jako nevzdělaní budou také nezaměstnatelní? Anebo to vezmou jako diskriminaci a důvod k dalšímu halasu na náměstí?

Ale vraťme se k současnosti: Bouřilo to a hřmělo, padala velká slova, byla vyslovena dramatická prohlášení. A pak, hned jak dozněla úderná slova… udeřily prázdniny. A předsedové (pardon, lídři) opozičních stran a další „hřímači“ letí k móři. Opouštějí svou těžce zkroušenou (na okraji hrozné katastrofy stojící) a bezprostředně silně ohroženou vlast s přesvědčením (v tomto případě výjimečně pravdivým), že ta si těch pár letních týdnů bez nich poradí. Také revoltující studenti si dají pauzu od panikaření a rozletí se po světě za zábavou, aby podstatně zvětšili svou uhlíkovou stopu... Neboť v nádherném létě se i fatálně zdevastovaná planeta tak nějak obrodí a my zjistíme, že nějaký ten „uhlík“ navíc ještě letos unese.

Inu, prázdniny jsou novodobou obdobou Božího míru, čas od času vyhlašovaného (a vesměs dodržovaného) ve středověku. Jsou dobou, v níž se „fatální ohrožení demokracie“ (další vším tím hřímáním vyprázdněné sousloví) nekoná a země zřejmě dočasně přestává ekologicky strádat. Dokonce i v oné pražské čtvrti, která vyhlásila „stav klimatické nouze“, nedochází v letních měsících k žádným ekologickým a humanitárním katastrofám a všichni, kdo mohou, si zde užívají léta u plně napuštěných bazénů v zavlažovaných zahradách. Pokud tedy také neletěli k móři.

Mimochodem, pokud by v té čtvrti vládla koalice „hřímačům“ nepříjemná, tak bychom na náměstí nejspíš slyšeli zuřivé protesty a tvrdá obvinění proti vyhlášení stavu klimatické nouze. Stav nouze totiž umožňuje přímé zadávání zakázek bez výběrového řízení, což jest živná půda vší té korupce, proti které „hřímači“ tak vehementně brojí. A na námitku, "to že ne, to může jen vláda, a ne městská čtvrť", se ptám: a proč jste to tedy proboha vyhlašovali, když nemáte žádné pravomoci? (Samozřejmě že je to jen řečnická otázka. Je jasné proč.)

Ale od září… Od září se znovu vrátíme k tomu, co jsme dělali před prázdninami. Vytáhneme z repertoáru dramatická slova o bezprostředním ohrožení a začneme se z celého srdce starat, bojovat a panikařit. Zrekreováni, a tudíž s ještě větším nadšením a elánem. A tak to půjde asi rok po roce. Věčné téma, zdá se. Jen kulisy se občas změní – to, jak si politici navzájem vyměňují místa.

Jak vidno, není nutné teoretizovat, abychom si ukázali, co je to "inflace velkých slov", jaká "vyčpělost", "vyprázdněnost" z těch dramatických proklamací čiší...

Stojí za to připomenout si bajku o pasáčkovi, který jen tak z rozmaru volával: „Pomóóc, vlk!“ Alarmoval tolikrát, že mu příště už možná nikdo neuvěří.

Takže shrňme to. Úroveň pokrytectví na české politické a hlasité veřejné scéně vysoká. leč setrvalá, s mírnou tendencí k prohlubování absurdity.