Evropští ministři životního prostředí budou dnes debatovat, jak se postaví k návrhu, aby unie schválila silný rozvoj agropaliv (či, chcete-li, biopaliv). Ekologické organizace už dlouho varovaly politiky, že tudy cesta nevede.

Premiér Mirek Topolánek loni v srpnu s pompou otevřel továrnu na agronaftu v Lovosicích. Rovněž ministr zemědělství nový trend podporuje. Ale ministr Cyril Svoboda zde onehda napsal poměrně kritický blog o agropalivech. Zapomněl sice dodat, že polemizuje s plány své vlastní vlády. Nicméně byla to důležitá známka, že také v kabinetu se už ozývají skeptické hlasy. Opatrný přístup ministerstva životního prostředí – které anoncovalo, že v evropských vyjednáváních bude říkat „ano, ale“ – to potvrzuje.

Agropaliva dobře ukazují, jak důležité jsou v debatě nuance. Jistě, můžeme diskusi prostě rozčlenit na zastánce (řekněme některé americké i evropské politiky) a odpůrce (tahle role připadne hlavně ekologickým i humanitárním organizacím a stále více i médiím). Ale právě zde černobílé dělení moc nedává smysl.

Kde se vzala, tu se vzala

Jak nedávno správně připomenul týdeník Euro, s agropalivy nepřišla EU. Ve velkém je první rozjeli Brazilci už v sedmdesátých letech. Ale i současný boom táhnou hlavně USA, kde agropaliva mají velmi silné politické zastání kvůli vlivné roli velkofarmářů ze Středozápadu. Evropská debata je v tom všem nanejvýš ve druhém plánu.

Aby bylo jasno: ano, agropaliva mohou malým kouskem přispět ke snížení naší závislosti na dovozu ropy i exhalací skleníkových plynů. S obojím musíme něco dělat. Import ropy stojí naši ekonomiku přes 100 miliard korun ročně. Česká republika patří se 12 tunami na obyvatele a rok k evropským rekordmanům ve vypouštění oxidu uhličitého. Jenomže je tu několik velkých ale.

První ale: špatná investice

Agropaliva mohou pomoci. Maličko. Pokud litr benzínu nahradíme americkým kukuřičným etanolem, exhalace klesnou o pouhých 18 %. A studie, kterou si nechalo udělat ministerstvo životního prostředí, spočetla, že do roku 2020 můžeme takto snížit emise oxidu uhličitého asi o 0,4 milionu tun ročně. Při pětatřicetiprocentní účinnosti agropaliv, kterou navrhuje Evropská komise, to znamená čistý výsledek asi 0,1 milionu tun. Což je ve srovnání s jinými možnostmi skoro zanedbatelné číslo.

Jistě, malé opatření je také dobré a řešení každopádně musíme skládat kousek po kousku. Jenomže zemědělské půdy nemáme nekonečně mnoho. A proto je důležité srovnávat. Speciální energetické plodiny k výrobě elektřiny nebo tepla mají daleko lepší výsledky než motorová agropaliva do aut. Proto je většinou výhodnější jeden hektar využít pro energetické plodiny než k produkci bionafty či etanolu.

Druhé ale: více škody než užitku?

Velké nasazení agropaliv přitom může vyvolat velké škody.

Pozornost se soustředí hlavně na ceny potravin. Výroba některých agropaliv – hlavně etanolu z kukuřice nebo obilí – skutečně přímo konkuruje na trhu s potravinami, což patrně napomáhá rychlému růstu cen.

Produkce biopaliv je někdy dost energeticky náročná. Proto ušetří jen o málo více skleníkových plynů, než naopak vznikne při jejich výrobě.

Pěstování řepky, kukuřice nebo cukrové řepy vyžaduje velké dávky pesticidů a průmyslových hnojiv. Způsobuje znečištění vody a erozi půdy.

A konečně některá biopaliva – hlavně palmový olej z tropické Asie – se pěstují na obrovských plantážích, jež vznikají kácením původního pralesa a vytlačováním lidí, kteří zde žijí.

Za prvé: dupnout na brzdu

Takže co s tím?

Především ministři a europoslanci musí dupnout na brzdu. Schválit masivní rozvoj se současnými technologiemi je nezodpovědné. Přinejmenším dokud nebudou na komerčním trhu takzvaná agropaliva druhé generace (která by se měla vyrábět z jiných surovin než potravinářských plodin), měli by celý plán zaparkovat.

Ale ještě smysluplnější než čekat na druhou generaci by bylo přehodit výhybku a zaměřit se raději na plodiny pro elektrárny a teplárny. Rovněž ony nekonkurují na trhu s potravinami – ale nejsou technologií budoucnosti, nýbrž vyzkoušeným řešením s dobrými výsledky. Spotřebu dovážených paliv (hlavně zemního plynu) i exhalace sníží mnohokrát lépe než automobilová agropaliva. Pocházejí z místních zdrojů (nevyplatí se je totiž vozit na velké vzdálenosti), takže nehrozí, že budou vysávat hladové rozvojové země. A pěstování je obvykle šetrnější vůči krajině: nevyžaduje tolik agrochemikálií.

Za druhé: stanovit pravidla

Pokud budou o agropalivech uvažovat, musí ministři přinejmenším stanovit konkrétní, přísná pravidla, která by omezila některé problémy.

Podpora by se určitě měla vztahovat pouze na agropaliva, která zajistí určité – dostatečně velké – snížení emisí skleníkových plynů. Ekologické organizace navrhují, aby limit byl přinejmenším 60 %.

Pěstování by mělo podléhat pravidlům ekologického zemědělství. A je potřeba z podpory úplně vyloučit agropaliva vyrobená z potravinářských komodit a rizikových plodin, hlavně palmového a sojového oleje.

Evropská komise, všechna čest, už s několika pravidly přišla. Ale návrh zdaleka neřeší největší problémy. Například navržená kritéria účinnosti jsou příliš slabá (namísto šedesáti má jít o pouhých 35 %) a plán se vůbec nezabývá sociálními dopady.

Za třetí: soustředit se na důležitější věci

Než aby se vyšťavovali na obhajobě agropaliv, ministři by měli věnovat větší pozornost lepším řešením.

Pokud chceme snížit dovoz plynu, větší smysl má rozhýbat využití trh s energetickými plodinami pro výrobu tepla. Třeba asi polovina české výroby pelet a briket z biomasy končí v Rakousku a Německu. Zbytečně vyvážíme domácí energetický zdroj. Proč? Sousedé podporují příslušné technologie dobrým systémem grantů pro domácnosti. Ale u nás zatím chybí potřebná legislativa.

Nebo zůstaňme u aut. Nové standardy účinnosti motorů pro osobní automobily, o kterých debatují státy Evropské unie, by podle propočtů ministerstva životního prostředí měly o řád větší přínos než agropaliva. Navíc nenahradí jedno palivo jiným, nýbrž řidičům opravdu ušetří účty u benzínové pumpy.

Za čtvrté: řešit celou potravinovou krizi

Potravinová krize má i další příčiny, kterým se musíme věnovat. Experti soudí, že přinejmenším v některých místech světa agropaliva přispěla ke zdražování. Exemplárním případem je kukuřice v Mexiku. Ale poukazují i na jiné důvody: rapidní růst cen ropy i hnojiv, stoupající poptávku, sucho v Austrálii či spekulace na komoditních trzích.

Proto by byla velká chyba jen dupnout na brzdu v agropalivech a považovat problém za vyřešený. Nebude vyřešený. Musíme věnovat pozornost i dalším příčinám potravinové krize.