Bývá to už u ODS v poslední době tak trochu rituál. Po debaklu ve volbách se vždy její vedení zaklíná tím, že strana dostala lekci, že musí získat zpět ztracenou důvěru. Od slov se ale nikdy výrazněji nepokročilo k činům. Otázkou je, zda je to vůbec možné.

Od začátku roku se značce ODS nedostává zrovna nejlepší reklamy. Bývalý pražský primátor a jeden ze symbolů plenění veřejných rozpočtů Pavel Bém byl přijat v Dejvicích zpět do strany s kouzelným vysvětlením: „Jsme přesvědčeni, že není možné dlouhodobého významného člena ODS držet mimo členskou základnu na základě novinových článků, a to bez jakýkoliv relevantních důkazů.“ Jeden z Tluchořových bývalých sněmovních „spolurebelů“ Tomáš Úlehla chtěl vpašovat do projednávaného zákona klauzuli snímající z vlastníků fotovoltaických elektráren na úkor státu náklady na likvidaci odstavených panelů, přičemž bezelstně přiznal, že tento návrh pro něj sepsala solární lobby, což jeden z jeho sněmovních stranických kolegů neváhal pro Euro okomentovat slovy, že „je buď blbej, nebo podplacenej“. Předseda sněmovního finančního výboru Pavel Suchánek pro změnu neúspěšně navrhoval částečné zachování anonymních akcií. Byla tu taky vnitrostranická roztržka ohledně umisťování v politice nedávno skončivších straníků (Tluchoř a spol.) v různých představenstvech a dozorčích radách státních a polostátních firem, přičemž byla opakovaně popřena ODS tolik proklamovaná zásada, že člověk se má o sebe primárně postarat sám. A korunu tomu všemu nástupem do vězení nasadil poslanec a kolínský exmístostarosta Roman Pekárek.

Pokud to přeženeme, dá se říci, že každý druhý člen poslaneckého klubu ODS má nějaký problém. Stav je to hrozivý. Jak se mohlo stát, že kádrová politika strany se skoro třicetitisícovou členskou základnou je tak otřesná? Jednoduše. Stačí parafrázovat výrok Václava Havla z Rudolfina z konce roku 1997: „Základna je personálně protunelovaná!“ ODS se stala obětí svých dřívějších úspěchů: na pravici dlouho neměla žádného vážného konkurenta s tahem na branku, a tak o přízeň pravicového voliče nemusela s nikým výrazněji soupeřit. Postupem času si na to zvykla a hřešila tak dokonale („však jí to tam ten volič, byť se skřípěním zubů, nakonec bude muset hodit“), že nyní nedokáže, ba ani snad nechce pochopit, že to může být i jinak. Na místní i regionální úrovni, dřívější líhni politických talentů strany, si zatím mnohé struktury „zprivatizovaly“ ony (slovy europoslance Jana Zahradila) pověstné „býčí šíje“ a lokální politik v barvách ODS konající dle jejich příkazů se postupem času stal pro část veřejnosti univerzálním symbolem plundrování veřejných zdrojů. Vše za tichého dohledu nejvyšších stranických představitelů, kteří nechtěli vyvolávat skandály a rozbroje ve straně. ODS tak například na jihu Čech přišla o mnohé úspěšné politiky, kteří loni na podzim v krajských volbách pod hlavičkou Jihočeši 2012 ODS porazili. A výsledky tohoto dlouhodobého procesu se nyní plně dostavují a nikdo netuší, jak velkou časovanou bombu různí volení zástupci ODS představují. Trefně to nedávno pojmenoval komentátor Hospodářských novin Jindřich Šídlo: „Pekárek sice za rok kandidovat nebude, otázka, kterou to vyvolává, je snad ještě strašlivější: Koho tam tedy ještě máte?“

Může pozici napravit některými straníky tolik vzývaná výměna lídra, tedy nahrazení Petra Nečase? I kdyby se řízení ODS ujal poměrně oblíbený Jiří Pospíšil, což nezní nijak pravděpodobně, jelikož mezi favority na Nečasova nástupce v rámci strany patří spíše prodloužená ruka jihočeského vládce Pavla Dlouhého ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba či dokonce ministr spravedlnosti Pavel Blažek, jehož tragikomický projev z posledního stranického kongresu na téma soukromí politiků delegáti symptomaticky odměnili vášnivým potleskem, stále to nemůže změnit ztrouchnivělé základy celé stranické organizace. Vymění se pouze hlava, problémy uvnitř zůstanou. Zde může pomoci už jen radikální, nepolovičaté a v demokratické společnosti takřka neuskutečnitelné a hodně kontroverzní řešení podobné tomu, jaké si v totalitním státě mohla dovolit KSČ s prověrkami po srpnu 1968. To je ale zjevně nereálné už jen proto, jak by se určilo, kdo by byli ti „čistí“, kteří mají celý proces provádět. Občasné zrušení několika stranických buněk, jak se nedávno stalo v případě Prahy-západu, Prahy 4 a Prahy 12, byť je třeba ho přivítat, je opravdu málo.

Až přijdou parlamentní volby, ODS zřejmě opět (jako v posledních volbách krajských) vystrčí do popředí několik svých populárních vrcholných politiků typu Jiřího Pospíšila či pražského primátora Bohuslava Svobody, přidá několik hesel o malém státu či vyrovnaném rozpočtu, postraší nástupem komunistů a bude si myslet, že je vše v pořádku a ono to nějak dopadne. Jednou se ale už to ucho utrhnout musí. Výsledek prezidentské volby, respektive debakl Přemysla Sobotky a postup Karla Schwarezenberga do druhého kola, nic moc o síle ODS a vzájemných poměrech na pravici nenapovídá. Je ale otázkou, nakolik po příštích sněmovních volbách budou pravice a pravý střed v dolní parlamentní komoře vůbec zastoupeni. Mohou se utěšovat, že do voleb zbývá ještě relativně mnoho času, ale spolehnout se na to nedá. V časech, kdy je tato část politického spektra pod největším tlakem nespokojené společnosti od listopadu 1989 a občané jsou kvůli ekonomické krizi citlivější na kdejaký výstřelek svých volených představitelů, dělá ODS hodně pro to, aby zastoupení pravice v příští Poslanecké sněmovně bylo co nejmenší.

Po zvolení Michaela Žantovského předsedou ODA na jaře 1997 založili jeho odpůrci v rámci strany tzv. pravou frakci, aby se strana během následujícího roku do sněmovních voleb naprosto rozložila a marginalizovala. Šestnáct let poté bývalý pražský radní a poslanec Jiří Janeček založil rok před plánovanými sněmovními volbami v rámci ODS frakci se stejným názvem. Bude stejně jako v případě ODA předznamenáním výrazného pádu ODS?

Vyšlo v Revue Politika