Před deseti lety zemřel Augustin Navrátil



"Toto jméno nenajdeme v encyklopediích významných osobností, jen letmé zmínky zaznamenáme v dějinách naší církve na sklonku socialismu. A přece jde o jednu z nejvýraznějších postav, které svými postoji dokázaly pohnout dějinami," napsal o Augustinu Navrátilovi (nejedná se o mého příbuzného) po jeho skonu Milan Norbert Badal.

Jeho jméno je dnes širší veřejnosti takřka neznámé. Přesto tento povoláním hradlař a drobný soukromý zemědělec, jenž prožil takřka celý život v rodných Lutopecnách na Kroměřížsku, stál za nejmasovějším vystoupením veřejnosti proti normalizačnímu komunistickému režimu (s komunisty se potýkal dlouhodobě, střet se vyhrotil na počátku 70. let, kdy mu byla zabavena část pozemků, které byly životně důležité pro jeho početnou rodinu. V důsledků jeho protestů si na něj komunisté vymysleli diagnózu paranoia kverulans, tedy chorobné stěžovatelství) Na přelomu let 1987 a 1988 sestavil a s výraznou organizační pomocí Petra Uhla nechal od 1. ledna 1988 distribuovat 31bodovou petici „Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR", známou též jako „Moravská výzva". Petice mj. požadovala odluku církve od státu, obnovení náboženských svobod, obsazení biskupských stolců, zajištění přístupu církve do hromadných sdělovacích prostředků, propuštění uvězněných kněží a laiků či obnovení řeholního života. Nejdůležitější pro její úspěch bylo, když jí otevřenou podporu po vzájemném setkání (iniciovaném Petrem Uhlem) vyjádřil kardinál František Tomášek, který ve speciálním pastýřském listě vyzval věřící k jejímu podpisu: „Milovaní bratři a sestry (...) Poněvadž naprostá většina členů církve jste vy (laičtí) věřící, proto je velmi vážnou povinností vašeho svědomí, aby byl slyšen na příslušných místech váš hlas (...) Velmi důrazně připomínám, že zbabělost a strach jsou nedůstojné opravdového křesťana. V tomto duchu jsem s Vámi a zplna srdce vám žehnám." V tehdejším Československu, kdy režim stále neváhal nechat umírat své odpůrce jako byl Pavel Wonka, ji podepsalo na 600 tisíc lidí. Trochu s nadsázkou řečeno: za necelé dva roky pak tito lidé už „jen“ vyšli do ulic.

Po sametové revoluci byl rehabilitován, ale oproti některým bývalým souputníkům z disentu se neprosadil do vysoké politiky (nejblíže tomu byl v roce 1992, kdy skončil ve volbách do Federálního shromáždění jako první náhradník). Na konci 90. let, po dlouhotrvajících sporech s četnými stranickými představiteli, se Navrátil s lidovci, jejichž politika mu připadala příliš kompromisní, definitivně rozešel. Na sklonku života se pak ještě angažoval v Cibulkově Pravém bloku.

Zemřel přesně před deseti lety 2. května 2003. V takřka naprostém zapomenutí, když o jeho smrti informovala ČTK až o čtyři dny později. Na lidi jako on, kterých se naší zemi tragicky nedostává, bychom ale zapomínat neměli. Vděčíme mu za mnohé.



PS: Zajímavý text o životě Augustina Navrátila vyšel nedávno v Revolver Revue