„Někteří vyslovovali naději, že poměrné zastoupení je schopno odstranit také korupci na radnicích, které snadno propadaly obce, v nichž bez kontroly vládla jediná strana,“ líčil Ferdinand Peroutka v Budování státu atmosféru panující při rokování Revolučního národního shromáždění na přelomu ledna a února 1919, kdy byl pro obecní volby poprvé v českých zemích zaveden poměrný volební systém.

Zmíněný Peroutkův postřeh, popisující více jak devadesát let staré události, výstižně ilustruje potíž, která je spjata i s nynějšími debatami okolo možného nahrazení poměrného systému většinovým. Oním problémem je, že někteří lidé do změny volebního zákona až naivně vkládají naděje, které žádný volební systém nemůže splnit. Jako by přenastavení několika technických parametrů ve výběru volených zástupců dokázalo zásadně změnit celou společnost. Asi nebude náhoda, že tyto naděje často vyslovují lidé, jejichž profesí je matematika či ekonomie.

Zastánci většinové volby spjatí okolo iniciativy Přímá volba poslanců (jen pro jejich informaci: přímou volbu poslanců máme i teď v poměrném systému, jelikož nevybíráme prostředníky, kteří by nám je ex post volili) na svém webu zveřejnili údaje, jak byli mnozí poslanci neaktivní a dávají to za vinu poměrnému systému. Jistě, průměrná účast poslanců na hlasováních ve výši 65 % není nic hezkého, leč pro srovnání by bylo korektní uvádět obdobná data i za Senát, jehož členové jsou voleni většinově. Takhle je to jen nicneříkající výkřik do tmy. Odhaduji, že údaje u poslanců a senátorů se příliš lišit nebudou, ačkoliv jsou voleni za naprosto odlišných podmínek. Že docházka poslanců nemusí být valná ani ve většinovém systému, dokazuje případ Francie, kde na konci roku 2009 kvůli častým absencím zavedli pokuty za opakovanou neomluvenou neúčast. Například v dubnu onoho roku nebyl na první pokus schválen Sarkozyho návrh zákona proti internetovému pirátství, neboť při hlasování v 577členném Národním shromáždění převažovali odpůrci této předlohy v poměru 21:15 (sic!).

Docent Jiří Schwarz z VŠE se v jednom komentáři („Poslanci na ústupu“, Lidové noviny, 19. 9. 2013) vytasil i s tím, že předpokládá, že z většinového systému vzešlé osobnosti, které oproti poměrné volbě nebudou stroji bez vlastního názoru, zvýší kvalitu práce, úroveň diskuse a posílí prestiž dolní komory. A taky chleba bude levnější, chtělo by se dodat. Jelikož toto, stejně jako garanci volby čestných lidí, jak si to zase vysnil Karel Janeček, žádný volební sám o sobě nedokáže. Ilustrativním příkladem může být Itálie, kde po slavné akci Mani pulite, zániku zahnívající první republiky, rekonstrukci politického spektra a změně volebního systému, kdy bylo 75 % poslanců nově voleno většinovou volbou, pokračovalo a pokračuje totéž v bleděmodrém jako za starých časů (Berlusconi pak v roce 2006 zajistil návrat k poměrné volbě). Ostatně ani dlouholeté pozorování dění v české horní parlamentní komoře, některých jejích členů a úrovně jejich jednání není až tak povzbuzující. Nehledě na její prestiž.

Vlastností volebních systémů je to, že v případě většinové varianty mají napomoci snadněji docílit jednobarevných většinových vlád, v případě varianty poměrné zase co nejvíce odrážet názorové rozložení voličů. Debata nad tím, co upřednostnit, je naprosto legitimní. Žádný volební systém ale nedokáže zajistit zvolení čestnějších, váženějších, pracovitějších či odpovědnějších poslanců. To je třeba si pamatovat. Ne nadarmo v lednu 1919 jeden ze sociálních demokratů při pohledu na poloprázdný sál zvolal: „Národní shromáždění umírá, páni úřadují po Praze!“ Jeho základ přitom tvořili poslanci bývalé vídeňské Říšské rady vzešlí z voleb v roce 1911 s parametry většinového volebního systému.

Vyšlo v Revue Politika