Ani v zemi, jejíž míra nezaměstnanosti patří v Evropě mezi nejnižší, není zcela snadné se probojovat vpřed začarovaným kruhem žádostí a zamítnutí v konkurenci s jinými uchazeči o práci.
Každé zamítnutí v uchazeči vnutí pocit zklamání, beznaděje, frustrace, bezmoci.
Dost Norů je prý přesvědčeno o tom, že nábory probíhají skvěle, slušně a transparentně, kde se zacházejí jako rovní s rovnými.
Dopis anonymního čtenáře norskému listu Aftenposten sklidil velké úspěchy, poněvadž se se s ním mohla identifikovat spousta lidí: Na každou žádost, nad níž tráví čas psaním, věnují část sebe a prodávají část sebe samých. Autor to porovnává se zákonnou prostitucí. Přizpůsobují se inzerátům, přizpůsobují své zkušenosti, znalosti a dovednosti, tedy zkrátka sebe samých, aby snad konečně prošli skrze to velmi jemné sítko a získali nějaké to volné místo.
Pokud někdo tvrdí, že jsou líní, bývají zpravidla odbyti s tím, že lenost existuje především tam, kde je to třeba tiše akceptováno.
A to u těch obyvatel, u nichž je to tradice.
Jinak je to prý mýtus.
Svádí se to na příliš benevolentní pravidla a jejich nedůsledné uplatňování, aby vám byla uznána nemocenská či příliš výhodná podpora, dále na častý výskyt duševních onemocnění způsobených nátlakem, stresem a požadavky na co největší dokonalost. Jsou mladí lidé rozmazlení a nejsou schopní fungovat v náročném zaměstnání, jehož očekávání je zaskočí? A nejsou snad na vině také postoje jejich rodičů? Někteří lidé si myslí, že je to tím, že Norsko mělo delší dobu nízkou nezaměstnanost a také tím, že pokud trh práce nahrává uchazečům o zaměstnání, klesá pracovní morálka i kapacita.