„Dobrodružství hanby“: Hitlerův sen na Severu
Jezdívám po této nedostavěné železnici. Text o ní byl zpracován podle informací místního historika Stiga Olava Johansena a článku v regionálním deníku Avisa Nordland.
Hitlerovým cílem bylo prodloužit železnici od Berlína až po Kirkenes při norsko-ruských hranic. Tzv. Polareisenbahn (polární železnici) přikázal vybudovat, aby zajišťovala bezpečný přísun všeho potřebného na vedení bleskové války. Stála život mnoha tisíců zajatců. Tato železnice měla být Němcům oporou během operace Barbarossa, tzn. po vpádu do Sovětského svazu v červenci 1941.
Věřili v rychlou invazi s malým ztrátami a rychlé podmanění Sovětského svazu. Hitler měl za to, že Norsko je osudovou oblastí ve světové válce a že k invazi spojenců dojde právě zde. Na začátku války byly německé ponorky neporazitelné a potopily velké množství spojeneckých lodí. Ponorková esa Němců byla často přezdívaná vlci moře, poněvadž útočila zcela nečekaně. Ovšem poté, co Britové vyvinuli sonar ADSIC na vyhledávání ponorek, se válečné štěstí Němců poněkud obrátilo.
Tehdy dostal Hitler nápad vybudovat Polární železnici. Podle Hitlera bylo daleko bezpečnější přepravovat zásoby po železnici než po moři. Tehdy ještě neexistovaly letouny dlouhého doletu. Na sever měl směřovat válečný materiál, zpět na jih pro válečný průmysl nikl z finských dolů a železná ruda ze Švédska.
Stávající železnice sahala po osadu Grong. Hitler ji chtěl během dvou let prodloužit až po Kirkenes. Hitlerův svěřenec si vyžádal na dodržení přísných časových plánů 145 000 zajatců. Fritz Todt, vedoucí Organizace Todt, přeletěl nad částí oblasti, aby ji blíže poznal shora.
Todt se vrátil do Berlína zklamán a vysvětlil Hitlerovi, že terén oblasti pro zamýšlenou železnici je příliš náročný a že výstavbu nelze dokončit včas. Todt díky tomu upadl v nemilost. Někdo pak údajně poškodil jeho letadlo, takže se zřítilo, a Todt přišel o život. Plánování po něm převzal architekt Albert Speer.
Němci oslovili norské státní dráhy, zda by mohly být nápomocné se stavbou od městečka Fauske dále na sever, ale dráhy si přály dokončit železnici v Bodø. Již v letech 1923-28 totiž plánovaly na výstavbu dále na sever. Mnoho německých stavebních firem i se stroji a vybavením se vypravilo na sever, aby pro Třetí říši odvedlo práci na zakázku. O inženýry, stravovací služby a stavbu táborů a přístavišť kvůli dodávání zásob podél trasy se postarala Organizace Todt.
Wehrmacht měl hlídat a bránit staveniště. Na práce podle potřeby nabírali zajatce ze tří hlavních táborů podél 140 km dlouhé trasy. Zajateckých táborů bylo celkem přes pětadvacet. Tábory často stavěli norští silničáři podle pokynů Němců. Některé z táborů byly dočasné a byly opuštěny poté, co byla práce na dotyčném stavebním úseku dokončena.
Zajatci bydleli v tzv. švédských stanech s pouze čtyři mm silnými stěnami z dřevotřísky, popř. huntonitu, a se střechami z vlnitého plechu. Byly laciné, rychle se stavěly a vyžadovaly málo přípravných prací. Podlahu tvořila často zemina a ve stanu byla kamna na dříví s troubou. Dříví na topení museli zajatci kácet sami, mnohdy cestou z práce. Mezi v věznice se šířila tuberkulóza, záškrt, tyfus, žloutenka, závažné otoky… kromě celkové slabosti a podvýživy....
Některé tábory byly lépe „obhospodařovávány“, takže v nich umíralo méně zajatců. Po útěcích byla zakládána minová pole mezi dvojitými ploty s ostnatými dráty. Přepravu mrtvých a jejich pohřby zajišťovaly obvykle ostatní zajatci. V některých případech se několik táborů dělilo o jeden hřbitov.
Podle plánů měla být spojena Nordlandská dráha a Polární dráha u mostu na místě zvaném Finneidstraumen. Celkem bylo na úseku od Mo i Rany do Korsnesu plánováno 85 tunelů, z nichž nejdelší měl mít délku 6 740 m. Tunely se stavěly z obou konců. Kamení se odstraňovalo tak, že zajatci prokopali uprostřed tunelů „okna“, odkud sypali kamení do moře. Dodnes lze spatřit stopy používaných technologií. Železné mosty dodávala mj. norská firma.
Avšak příkrasy byly zapovězeny, pospíchalo se. Navzdory velkému počtu zajatců, najatých stavitelů, nuceně nasazených i dobrovolníků nebyl největší a nejdražší stavební projekt Hitlera dokončen.
Proč? Spojencům se povedlo potopit tolik německých lodí se zásobami, že vznikl veliký nedostatek pohonných hmot. Němci začali pro pohon vrtného zařízení stavět hydroelektrárny a parní elektrárny. Přímý dopad na dokončení železnice mělo stažení Němců ze severské a východní fronty. Někteří z nich ušli i přes 2 500 km do městečka Fauske, odkud je měly lodě přepravovat zpět do Německa. Cestou se zastavovali v táborech zřízených pro zajatce, kde přespávali a výměnným obchodem získávali potraviny.
O několik týdnů později si to Hitler s Kirkenesem rozmyslel a přehodnotil své záměry tak, že železnice měla vést jen do Narviku, jelikož Kirkenes byl ztracen postupem Rudé armády. Někteří ze stavitelů, kteří se mezitím již vrátili do Německa, se na Sever vypravili znovu. Další stavitelé již započali jiné projekty v Německu a odjet nemohli. Aby dosáhli dostatečné kapacity, museli Němci museli uzavírat smlouvy s novými firmami. Vedoucí stavby pochopili, že se do Narviku dostanou nejdříve v roce 1947. Měli k dispozici stále méně zajatců a byli nuceni s nimi zacházet lépe a šetrněji. V období od října 1944 do osvobození v květnu 1945 se pracovalo jen sporadicky. Po osvobození začalo bourání. Mosty, elektrárny, lodě, železniční vybavení a další použitelné věci byly prodávány za nejvyšší nabídnuté ceny státním úřadem zřízeným na zbavování se majetku nepřítele.
Zbytek vybavení, zařízení a zbraní byl potopen do velikých hloubek. Demontované tábory byly přepraveny do nejsevernějšího norského kraje Finnmarky, který se stal obětí taktiky spálené země. Ta bývá v Norsku spolu s odsunem označována jako největší pohroma od velkého moru ve 14. století. Němci tam odsunuli zhruba 50 000 osob a spálili jejich domovy. Zhruba polovina odsunutých se navzdory příkazu Němců rozhodla zůstat v okolních oblastech. Právem byli přezdíváni jeskynní lidé.
Historici a politici neměli po válce mnoho pochopení pro utrpení a odříkání lidí na severu země. Naopak řada jejich osudů byla zamlčována a obyvatelé severního Norska byli označováni jako proruští. Ostatní na ně pohlíželi skepticky a s podezíravostí. V letech 1951-3 proběhla Operace Asfalt. Cílem této akce organizované norskou vládou bylo vykopat hroby všech pohřbených válečných zajatců, vložit mrtvoly do vaků impregnovaných asfaltem a přemístit je na ostrov Tjøtta. To vše údajně kvůli nenahlášeným delegacím Sovětů, kteří prý jevili větší zájem o vojenská zařízení než o návštěvu válečných hřbitovů. Během akce bylo několik památníků, které vztyčili přeživší vězni na památku svých zemřelých druhů, vyhozeno do povětří.
Hitlerovým cílem bylo prodloužit železnici od Berlína až po Kirkenes při norsko-ruských hranic. Tzv. Polareisenbahn (polární železnici) přikázal vybudovat, aby zajišťovala bezpečný přísun všeho potřebného na vedení bleskové války. Stála život mnoha tisíců zajatců. Tato železnice měla být Němcům oporou během operace Barbarossa, tzn. po vpádu do Sovětského svazu v červenci 1941.
Věřili v rychlou invazi s malým ztrátami a rychlé podmanění Sovětského svazu. Hitler měl za to, že Norsko je osudovou oblastí ve světové válce a že k invazi spojenců dojde právě zde. Na začátku války byly německé ponorky neporazitelné a potopily velké množství spojeneckých lodí. Ponorková esa Němců byla často přezdívaná vlci moře, poněvadž útočila zcela nečekaně. Ovšem poté, co Britové vyvinuli sonar ADSIC na vyhledávání ponorek, se válečné štěstí Němců poněkud obrátilo.
Tehdy dostal Hitler nápad vybudovat Polární železnici. Podle Hitlera bylo daleko bezpečnější přepravovat zásoby po železnici než po moři. Tehdy ještě neexistovaly letouny dlouhého doletu. Na sever měl směřovat válečný materiál, zpět na jih pro válečný průmysl nikl z finských dolů a železná ruda ze Švédska.
Stávající železnice sahala po osadu Grong. Hitler ji chtěl během dvou let prodloužit až po Kirkenes. Hitlerův svěřenec si vyžádal na dodržení přísných časových plánů 145 000 zajatců. Fritz Todt, vedoucí Organizace Todt, přeletěl nad částí oblasti, aby ji blíže poznal shora.
Todt se vrátil do Berlína zklamán a vysvětlil Hitlerovi, že terén oblasti pro zamýšlenou železnici je příliš náročný a že výstavbu nelze dokončit včas. Todt díky tomu upadl v nemilost. Někdo pak údajně poškodil jeho letadlo, takže se zřítilo, a Todt přišel o život. Plánování po něm převzal architekt Albert Speer.
Němci oslovili norské státní dráhy, zda by mohly být nápomocné se stavbou od městečka Fauske dále na sever, ale dráhy si přály dokončit železnici v Bodø. Již v letech 1923-28 totiž plánovaly na výstavbu dále na sever. Mnoho německých stavebních firem i se stroji a vybavením se vypravilo na sever, aby pro Třetí říši odvedlo práci na zakázku. O inženýry, stravovací služby a stavbu táborů a přístavišť kvůli dodávání zásob podél trasy se postarala Organizace Todt.
Wehrmacht měl hlídat a bránit staveniště. Na práce podle potřeby nabírali zajatce ze tří hlavních táborů podél 140 km dlouhé trasy. Zajateckých táborů bylo celkem přes pětadvacet. Tábory často stavěli norští silničáři podle pokynů Němců. Některé z táborů byly dočasné a byly opuštěny poté, co byla práce na dotyčném stavebním úseku dokončena.
Zajatci bydleli v tzv. švédských stanech s pouze čtyři mm silnými stěnami z dřevotřísky, popř. huntonitu, a se střechami z vlnitého plechu. Byly laciné, rychle se stavěly a vyžadovaly málo přípravných prací. Podlahu tvořila často zemina a ve stanu byla kamna na dříví s troubou. Dříví na topení museli zajatci kácet sami, mnohdy cestou z práce. Mezi v věznice se šířila tuberkulóza, záškrt, tyfus, žloutenka, závažné otoky… kromě celkové slabosti a podvýživy....
Některé tábory byly lépe „obhospodařovávány“, takže v nich umíralo méně zajatců. Po útěcích byla zakládána minová pole mezi dvojitými ploty s ostnatými dráty. Přepravu mrtvých a jejich pohřby zajišťovaly obvykle ostatní zajatci. V některých případech se několik táborů dělilo o jeden hřbitov.
Podle plánů měla být spojena Nordlandská dráha a Polární dráha u mostu na místě zvaném Finneidstraumen. Celkem bylo na úseku od Mo i Rany do Korsnesu plánováno 85 tunelů, z nichž nejdelší měl mít délku 6 740 m. Tunely se stavěly z obou konců. Kamení se odstraňovalo tak, že zajatci prokopali uprostřed tunelů „okna“, odkud sypali kamení do moře. Dodnes lze spatřit stopy používaných technologií. Železné mosty dodávala mj. norská firma.
Avšak příkrasy byly zapovězeny, pospíchalo se. Navzdory velkému počtu zajatců, najatých stavitelů, nuceně nasazených i dobrovolníků nebyl největší a nejdražší stavební projekt Hitlera dokončen.
Proč? Spojencům se povedlo potopit tolik německých lodí se zásobami, že vznikl veliký nedostatek pohonných hmot. Němci začali pro pohon vrtného zařízení stavět hydroelektrárny a parní elektrárny. Přímý dopad na dokončení železnice mělo stažení Němců ze severské a východní fronty. Někteří z nich ušli i přes 2 500 km do městečka Fauske, odkud je měly lodě přepravovat zpět do Německa. Cestou se zastavovali v táborech zřízených pro zajatce, kde přespávali a výměnným obchodem získávali potraviny.
O několik týdnů později si to Hitler s Kirkenesem rozmyslel a přehodnotil své záměry tak, že železnice měla vést jen do Narviku, jelikož Kirkenes byl ztracen postupem Rudé armády. Někteří ze stavitelů, kteří se mezitím již vrátili do Německa, se na Sever vypravili znovu. Další stavitelé již započali jiné projekty v Německu a odjet nemohli. Aby dosáhli dostatečné kapacity, museli Němci museli uzavírat smlouvy s novými firmami. Vedoucí stavby pochopili, že se do Narviku dostanou nejdříve v roce 1947. Měli k dispozici stále méně zajatců a byli nuceni s nimi zacházet lépe a šetrněji. V období od října 1944 do osvobození v květnu 1945 se pracovalo jen sporadicky. Po osvobození začalo bourání. Mosty, elektrárny, lodě, železniční vybavení a další použitelné věci byly prodávány za nejvyšší nabídnuté ceny státním úřadem zřízeným na zbavování se majetku nepřítele.
Zbytek vybavení, zařízení a zbraní byl potopen do velikých hloubek. Demontované tábory byly přepraveny do nejsevernějšího norského kraje Finnmarky, který se stal obětí taktiky spálené země. Ta bývá v Norsku spolu s odsunem označována jako největší pohroma od velkého moru ve 14. století. Němci tam odsunuli zhruba 50 000 osob a spálili jejich domovy. Zhruba polovina odsunutých se navzdory příkazu Němců rozhodla zůstat v okolních oblastech. Právem byli přezdíváni jeskynní lidé.
Historici a politici neměli po válce mnoho pochopení pro utrpení a odříkání lidí na severu země. Naopak řada jejich osudů byla zamlčována a obyvatelé severního Norska byli označováni jako proruští. Ostatní na ně pohlíželi skepticky a s podezíravostí. V letech 1951-3 proběhla Operace Asfalt. Cílem této akce organizované norskou vládou bylo vykopat hroby všech pohřbených válečných zajatců, vložit mrtvoly do vaků impregnovaných asfaltem a přemístit je na ostrov Tjøtta. To vše údajně kvůli nenahlášeným delegacím Sovětů, kteří prý jevili větší zájem o vojenská zařízení než o návštěvu válečných hřbitovů. Během akce bylo několik památníků, které vztyčili přeživší vězni na památku svých zemřelých druhů, vyhozeno do povětří.