Prý jim záleží na tom, aby byla Norsku zajištěna budoucnost. Ovšem jak známo, rychlost nemůže být náhradou směru. Kampak asi bude nová vláda zemi směřovat?

Rozšíření vlády vzniklé v r. 2013, složené z pravicové strany Fremskrittspartiet (Pokroková strana) a středopravicové strany Høyre, liberální Venstre a Křesťanské lidové strany, má za následek největší vládní konstelace v Norsku za takřka padesát let. Z dosud menšinové se stala první nesocialistickou většinovou vládou od r. 1995. V příkrém rozporu s tím, co premiérka Erna Solbergová prohlašovala ohledně omezení ministerstev a ministrů, snížení byrokracie a efektivizace, se naopak se lámou rekordy v počtu nových ministrů. Přibývá tajemníků, poradců a «komunikátorů». Opozice míní, že ministr bez ministerstva musí vytvářet více byrokracie, aby ospravedlňoval vlastní úlohu.

Navíc podíl ministrů rozdělených mezi stranami ve snaze stavět mosty mezi křídly jednotlivých stran a zlepšovat vnitřní klima vůbec neodpovídá preferencím stran.

Posty ministrů si strany rozdělili podle priorit stran, pokud jde o témata. Avšak je ve hvězdách, zda se někdy podaří dvěma nejmenším stranám se dostat z této křehké situace, kdy jde o pouhé přežití a jejich preference se dlouhodobě pohybují pod hranicí pro vstup do parlamentu. U jedné z nich hrozilo, že se stane pouhou regionální stranou. Jejich osud záleží na tom, nakolik se budou moci profilovat a vyniknout, aniž bude zásluha každé z nich vykládána jako zásluha všech.

Je to jako slučování vody s ohněm, příp. politické zrušení «gravitačního zákona»: Natolik odlišné strany se bojí, že spoluprací a příliš štědrými kompromisy přijdou o své «politické DNA». Již kvůli úvahám o spolupráci, dokud vyjednávání přešlapovalo na místě, došlo k odlivu členů, a to ještě dříve, než byla vytvořená nová vláda.

Mezitím chvála dokumentu, jenž slouží jako východisko pro spolupráci členů vlády, stejně jako chvála těch předchůdců, jež vystřídali, nebere konce.

Pro vstup čtvrté strany a vznik nové vlády bylo klíčové vyřešení několika sporných otázek, zejména problematiky migrace, ale také potratů. Problematika potratů je jen jedním z bojů, jež se rozhořely v norské společnosti a dále ji štěpí.
Ingvil Sminesová Tybringová-Gjeddeová je novou ministryní bezpečnosti společnosti. Post byl nově zřízen, aby se lépe čelilo hrozbám informačním technologiím a teroru v pohnuté době. Připravenost Norska neustále byla a stále je kritizována nejen opozicí a řady ministrů jsou rozšířeny také v reakci na toto.

Premiérka Solbergová musela odpovědět na dotaz četných novinářů ohledně výroku nové ministryně, jež před časem prohlásila, že novináři jsou zlomyslní a má z nich proto strach. Nyní to Tybringová-Gjeddeová vyvrátila s tím, že výrok padl v osobním a momentálním kontextu.

Nový ministr rezortu pro pomoc rozvojovým zemím Dag Inge Ulstein je údajně rudým alibi rozštěpené strany a byl údajně nasazen, aby stmelil stranu, jež ještě nemá za sebou otřesy následující poté, co se její bývalý předseda Knut Arild Hareide rozhodl pro směrování strany doleva a těsnější spolupráci se sociálními demokraty. To způsobilo, že mnoho lidí ze strany vystoupilo.

Boj proti chudobě (a v Norsku specificky chudobě dětí) je pro Křesťanskou lidovou stranu. Tato strana prý má k problematice jiný přístup, než měla dosavadní ministryně tohoto resortu. Nechme se překvapit, avšak kromě symbolického navýšení příspěvku na děti, jež nebylo valorizováno přes dvacet let, to na nic konkrétního zatím nevypadá.

Pozvednout dětí? Jak se to může povést muži, jenž bývá označován za tmáře? Kjell Ingolf Ropstad, nový ministr pro záležitosti dětí a rodin, navíc měl prohlásit, že když ženy zvládnou jedno dítě, tak zvládnou i dvě, čímž si proto sobě poštval řadu žen a jejich mocné organizace. Norsko je jedinou evropskou zemí, jež povoluje potrat dvojčat. Diskuse se točí také kolem toho, jestli je etické ponechat si jen jedno z dvojčat, či zdá je nepřijatelné rozhodnout se pro potrat tehdy, když se před porodem zjistí, že je dítě postižené. Norové si kvůli cynickému vybírání prý zasloužili nálepku selektivní společnost.

Ropstad si přál dělat politiku pro světonázor a náboženství a jeho kolegyně ze strany Venstre, Trine Skeiová Grandeová, měla jako první volbu ministryně zrovnoprávnění, což je rezort, jenž byl přesunut z ministerstva pro rodinu do ministerstva kultury. Pomluvy, osočování a výbuchy, sexuální styk s mladíkem, nevhodné označení pro homosexuály, ač je jejich nejhorlivější zastánkyní: S touto paní je spojeno mnoho paradoxů.

Zcela nového postu digitalizace, jež byla vyčleněna z ministerstva pro místní rozvoj a modernizaci se ujal Nikolai Astrup, bývalý ministr pro pomoc rozvojovým zemím, jehož vystřídal Dag Inge Ulstein. Astrupa čeká pokračování toho, co říká digitalizační revoluce také ve zdravotnictví a další oblastech. Od toho si slibují výrazné úspory.

18 % obyvatel a sice stále a hlavně rychle rostoucí menšiny nejsou ve vládě zastoupeny. Stále totiž není možné pozvednout nikoho z migrantů do nejvyšších míst pro řízení země. V nejvyšší politice nejsou schopni, na rozdíl od třeba vedení města Osla, kde se migranti vyšplhali na řadu takových postů, vč. pozice starosty, aniž se za ně postavila či se s nimi ztotožňovala většina etnických Norů.

Avšak větší rozruch vyvolává to, že takřka schází zástupci venkova a také to, že jeden regionální pohled schází a nová vláda neodráží celé Norsko, když není zastoupen ani jeden politik ze středonorského regionu Trøndelag.

Teprve se uvidí, zda je taková široká koalice lepší pro průbojnost jednotlivých stran - koneckonců, ve hře je přeci budoucnost celé země.