Nechat jim něco či nenechat? Anebo raději oškubat tak hodně, jak to jen půjde?

Slyšel jsem mimo Norsko o „dýškách“ jako o aktu laskavosti leccos. Pro lidi neznalé tohoto zvyku je někde mívají výslovně uvedené na jídelním lístku nebo na účtence. Odejdete-li bez složení spropitného tak na vás mohou volat a dožadovat se jej. Příliš malé „dýško“ může zapříčinit rozzlobení a rozhození drobných po podniku tak, že ty mince dokutálejí do všech koutů a ještě nějaký ten čas poté se prý najdou na těch nejméně uvěřitelných místech. Pokud si nevyberete víno dne může mít za následek potrestání v podobě požadavku na vyšší spropitné atd. atd.

Ani v Norsku, kde si prý potrpí na kvalitu, samozřejmě nemáte záruku, že budou vaše představy splněny. Jedním z důvodů, proč chodit do restaurací nebo jiných podniků, kde se podávají jídla, je snad ten, že se tam vaří lépe, než tak, jak dokážete vy sami. Jenže často to bývá z levných surovin a přitom předražené, studen, když to donesou, či to trvá moc dlouho, než si vás vůbec všimnou. Někteří si proto raději dají pravý italský pokrm za zlomek ceny v Itálii než předraženou napodobeninu z rádoby italské či jakékoliv jiné restaurace.

Když jsem tu vyrůstal, nebylo to pro mě přirozené a bylo mi vysvětlováno, že při norské cenové hladině by připočítání spropitného připadalo absurdní. Lidé v Norsku zřídkakdy dávají spropitné, občas jistě, třeba v těch dražších restauracích, ale je to věc kultury, zatímco se v některých zemích očekává, že „dýško“ budete skládat pokaždé, v Norsku vůbec ne a ani náhodou, že by existovala zavedená procentuální míra „dýšek“. Zaplatím ze stálého menu nebo za služby jako taxi či hotel něco za stanovenou cenu a hotovo.

Pocházím tedy z kultury, kde se spropitného nikdy neočekává, byť to ještě neznamená, že by to nebylo vítané. V některých barech, hospodách, kavárnách apod. mívají sklenici či krabičku na dobrovolné peněžité projevy spokojenosti a úcty. Takový průvodce v cestovním ruchu může zažít, že mu zahraniční turisté mohou začít štědře skládat spropitné, a ještě je rozčiluje to, že další zahraniční turisté nedělají to samé, zato pro skandinávské turisty jde o naprosto cizorodý prvek, dokud nevycestují do zahraničí.

Jsou tací, jež se domnívají, že spropitné dělá z účastníků závislost na objektivním uznání zákazníka a v krajním případě se může dokonce podobat žebrání. Povinné skládání „dýška“ může být ponižujícím jak pro klienta, tak pro zaměstnance.

Někteří uvádějí, že by spropitné rozhodně poskytovali v malé firmě, kde by mohly jejich peníze pomoci té osobě, které by spropitné složili, potažmo celému podnikání, ovšem samozřejmě jen tehdy, pokud se jim bude líbit služba, vystupování, jednání atd.

Ovšem najdou se zavedené podniky, kde pocítíte de facto závazek skládat spropitné v tom smyslu, že je to na vás, jestli ho budete poskytovat, avšak pokud to neuděláte, zamračí se na vás, budou vám dělat naschvály a zavítáte-li znovu a zapamatují-li si vás, tak vám oplatou poskytnou mizernou službu.

Letuškám ani zdravotníkům ani učitelům se spropitné neskládá a ani v obchodě to není zvykem, zato na číšníky/číšnice a barmany/barmanky by se skládat mělo, byť odvádějí práci stejně jako každý druhý, včetně kadeřnic a holičů. Lidé tedy rádi dělají rozdíl, zatímco se řídí zásadou, že udělá-li se jim něco nad rámec toho, co se dalo čekat, či je nějak dojmou, tak je odmění navíc za práci, za kterou již jsou placeni. Pakliže je jejich služba pomalá, neochotná/nevstřícná a celkově nestojí za vzpomínku, tak nebudou. Nezasloužili si to.

Možná by měli dostávat spropitné zdravotníci a učitelé spíše než poskytovatelé služeb zejména cestovního ruchu a personál stravovacích zařízení a lokály na uhašení žízně.

Co takhle kdyby podniky platily svým zaměstnancům tak, že hosté a uživatelé nemusí? Anebo jste si mysleli, že je to jen v zemích jako je Česká republika, že „dýška“ tvoří významný podíl platu? Poté, co v Norsku spustilo zpřísnění zdaňování spropitného, prý nastala mezi zaměstnanci pohostinství krize a někteří se rozhodli odejít nehledě na počet let strávených v branži.

Přišli o čtvrtinu až polovinu příjmu, jenž mají k dispozici. Již dlouho jsou povinni ze spropitného odvádět daň, jenže to dělal málokdo a od letošního roku musí kromě toho zaměstnavatelé hlásit příjmy každého zaměstnance zvlášť a specificky uvádět výši „dýšek“, strhávat mu daň srážkou předem a odvádět zaměstnavatelskou daň z „dýšek“. A tak zaměstnancům pohostinských zařízení po uhrazení daní a poplatků zůstává z každé stovky třicet až čtyřicet norských korun.

Údajné přitvrzení daňové zátěže ovlivňuje kromě osobních financí i motivaci zaměstnanců. Zato motivací Ministerstva financí a Ministerstva práce a sociálních věcí je dosáhnout v branži „spořádaných poměrů“, vylepšení práv a umožňovat zaměstnancům pohostinských zařízení vyšší základ na vyměřování dávek během pracovní neschopnosti, na rodičovský příspěvek, podporu v nezaměstnanosti a důchod, nehledě na to, jestli dostávají zaplaceno v podobě spropitného či řádné mzdy.

Velkou část zaměstnanců pohostinských zařízení tvořili v posledních pár desetiletích Švédové. Řada jich se kvůli navýšení daní ohlíží po jiné práci, či odstěhovala zpět do Švédska, jelikož si v Norsku již nemohou dovolit nadále žít. Kvůli odlivů švédských pracujících pohostinských zařízení, jež byli u části Norů známí za svůj ochotný přístup, pokud jde o poskytování servisu zákazníkům, se někteří obávají zhoršení úrovně jak v branži, tak co se týče servisu obecně a prý bude těžké je nahradit.

Uvědomělí a informovaní zákazníci se snaží i po zavedení zpřísněné evidence podstrkovat zaměstnancům pohostinských zařízení třeba alespoň norskou padesátikorunu, ovšem řada zákonů poslušných barmanů/barmanek, resp. čísníků/čísnic děkuje a nepřijímá ji, jelikož by to byla zpronevěra a nechtějí ze sebe dělat zloděje. Každá koruna má být evidována v pokladně.

Na některých pracovištích zaměstnavatel hostům znemožnil připlácet za spropitné prostřednictvím terminálu na kreditní karty a zakázal svým zaměstnancům přijímat spropitné v hotovosti.

Jakákoliv zátěž navíc je vnímána jako nepřiměřená. Mzdy v branži pohostinství jsou údajně již dlouho podprůměrné a novinka ministerstva je údajně jen přesun nákladů za zaměstnavatelskou daň a administraci na zaměstnance a porušení důvěry vůči těm z hostů, jež si přejí jim spropitné dávat.