S některými se nikomu nechtělo mluvit, ovšem jak pokročila volební noc, tak došlo k posunu i v mysli těch, pro něž byl jen nápad obrátit se na nové protestní strany nemyslitelný.

V norských médiích se dočteme, že rekordní počet lidí, čtvrtina voličů, dal svůj hlas předem a celková volební účast se zvýšila na rekordních 64,5 %. Většina z nich si myslí, že ani jedna ze dvou hlavních stran ani nerozumí jejich problémům ani nemají politická řešení ani nemá «patent» na popisování problematiky a řešením, což bývalo předpoklady pro vítězství ve volbách. Norové narušili tradici, kdy hlasovali tak, jak hlasovali jen proto, že tak hlasoval děda, praděda atd., prostě již několik generací.

Generační změna je jasná: Komentátoři deníků shodně uvádějí, že se politická krajina drasticky změnila. Od války byly v Norsku dvě «státotvorné» strany, jedna sociálně demokratická (Dělnická strana) a jedna původně prý hodnotově konzervativní (Høyre), které se sobě hlavně od 80. let za předsedkyně vlády Gro Harlem Brundtlandové začaly čím dále více podobat, na síle nabíral vliv akademiků a těžiště a zaměřování se posouvala do velkých měst. Spolu byly stabilizujícími silami různých koalic na místní i celostátní úrovni.

O komunálních volbách, jež právě proběhly, nedosáhla Høyre, strana předsedkyně vlády, ani ne dvaceti procent a zažila nejhorší volební výsledek za více než 40 let a může poprvé skončit bez moci ve čtyřech největších městech, pohoršili si i ostatní vládní strany a sociálně demokratická strana propadla nejhlouběji ze všech a více než kdy předtím.
Ta šla do voleb pod heslem «silnější pospolitosti», byť ironicky její politika zavedla éru oslabování pospolitostí a vedla k čím dále větší fragmentaci. Stará osa je prý výrazně oslabená, a tím je Norsko najednou podobnější zbytku Evropě. Místo na ječení pro politiku za klima by tu bylo, ovšem se nestávkuje proti údajně nezodpovědné, bezhlavé a maximalistické přistěhovalecké politice a přestane mluvit a psát o neexistující «integraci», dokud je společnost i kvůli ní stále více rozštěpená? Paradoxem je podle kritiků i to, jak jásají lidé z volebního úspěchů krajní levice, kteří jsou si podobní, což je výrazem určité ghettofikace a činitelem, jenž společnost rozděluje na úkor údajné «pospolitosti».

Mýtné, centralizace, místní záležitosti… Rýsuje se nová politická mapa dvou realit jedné země: Na venkově boj proti Evropskému hospodářskému prostoru, nepovedeným reformám vlády a hospodářský protekcionismus, což kleštilo cestu historicky rekordně velké Straně středu (Senterpartiet), leckde průlom komunismu, ve dvou z největších měst protestní strany jednoho tématu proti mýtnému a ani proti ani pro nic jiného, ovšem hlavně «zelený obrat» v hlavním městě a částečně i v dalších městech. Ostatní strany zaspaly a liberální hodnoty i restriktivní a protipřistěhovalecké postoje a hlasy jsou vesměs oslabeny ve prospěch těch, jež věří v poručnictví a omezování a svým způsobem prý extremistická opatření jménem klimatu a multikultury. Frustraci a náladu nebyla Dělnická strana schopna pojmout, ovšem celkově posílila levice.

Jedním z důvodů klesajících preferencí Dělnické strany je podle komentátorů to, že je čím dále méně těch, jež se mohou nazývat dělníky. Dalším je to, že jestli se příliš mnoho lidí shoduje na příliš mnoha tématech příliš dlouho, tak to lidi unavuje a dráždí. Lidé chtějí jasné odpovědi. Letošní volební zápas poznamenal boj auta proti klimatu a stále hrozí, že vládu položí. Stejně jako pokaždé, kdy voliči vytuší chaos u pravice, tak největší vládní stranu Høyre to oslabilo a podle norských masmédií toto potrvá až do parlamentních voleb za dva roky. Bouře proti mýtnému vzala Pokrokovou stranu útokem a ještě jí bude zmítat. Odejde-li z vlády, pravděpodobně odstoupí i její předsedkyně. 19 let Norsko nezažilo vládní krizi, natolik by byla pozoruhodná.

Ač patří do levice tak Strana středu a Zelení jsou neslučitelní. Zatím je každá strana velká ve svých oblastech a příliš se nepřekrývají a nebojují o ty samé voliče. To se může změnit, jakmile budou za dva roky konkurovat na národní úrovni. Život v městské části Osla je ve srovnání s venkovním Norskem dost odlišný a tyto strany si mezi sebou navzájem příliš nerozumí, neboť k tomu mají omezené předpoklady. Politika, jež má omezovat cestování autem či letadlem, odstavit statisíce lidí od průmyslu a živností souvisejícími s těžbou ropy a plynu a bojovat proti konzumaci masa a zároveň bude přijímat tolik přistěhovalců jako má obyvatel na (norské poměry) poměrně velké město, je mnohými vnímána jako nepřátelská, neudržitelná a nezodpovědná.

Rovnováha je narušena a rozjitření způsobují postoje a polarizace, jež svědčí o málo pochopení pro rozmanitost životních situací a vypořádání se s různorodými a věcnými problémy každodenního života ostatních. Nejste-li součást jejich množiny, tak jste úplně mimo a my na vás kašleme a budeme vás i nadále ignorovat a nebudeme vás počítat k našemu širšího pojetí množiny. Jasně, že mezi námi žijí i senioři, tělesně postižení a další lidé, jež auto potřebují, stejně jako rodiče, jež jsou v jednom kole a pro které je každý den skládačka nejrůznějších aktivit, přesto to bude podle nás a nikoho jiného, přece jen žijeme ve světě, jež se jeví dost odlišný od světa ostatních.

Pakliže je vaše chápání skutečnosti zesměšňována, znevažována a ignorována, je cesta krátká od vyhrůžek k potyček a násilí proto, že se lidé cítí přehlušováni, jejich zájmy převálcování a jsou si k sobě stále cizejší. Cílem současné vlády je, že se za šest let budou prodávat pouze bezemisní auta. Jenže brzdit klimatické změny? Poprvé za 4,5miliardové historie Země řídit klima? Hlavně, že s tím chtějí začít v době, kdy máme historicky nízké teploty. Musíme se vrátit 450 milionů let, abychom našli podobné teploty, jaké panují nyní. Pochodovat a křičet jménem klimatu to je ono. Vždyť to přinese výsledky! Krásné, ale jedině populární než něco významného, co povede k pravé udržitelnosti. Ono to dá pořádnou práci přemluvit sluníčko, aby toho (klimatické změny) nechalo, vždyť nevíme nic o tom, co ho napadne.

Budeme-li vycházet z údajů norského statistického úřadu, tak demografie stále více přistěhovalců a jejich dětí a dalších rodinných příslušníků nahrává levici a zeleným. Voliči-přistěhovalci patří k nejloajálnějším voličům levice a nejeden se již ptal, zda to není jedním z důvodů, proč o migranty nejen levice, ale i rádoby liberálové tolik usilují. O loajalitě zejména Dělnické straně pojednává zajímavá kniha Makt og opposisjon (Moc a opozice) badatelů Tora Bjørklunda a Johannese Bergha.

Je zvláštní, proč se umírněná levice nikdy nevypořádá s radikální levicí a její rétoriku rozděl a panuj. Když taktéž jedná pravice, tak se bouří pomalu celé politické Norsko. Avšak s fragmentací politického spektra bude těžší vybírat si hlavního protivníka tak, jak jsme byli zvyklí. Dokud se nedaří mobilizovat účinný odpor a vypěstovat alternativní politiku těmi vhodnými lidmi, tak se nepovede pravici obrátit vývoj ve svůj prospěch a do té doby nebude fungovat reálná opozice. Jenže ty strany, jež se snažily a dále snaží být stranou všech, se stávají strany nikoho. Všech a zároveň nikoho. Hrozí neschopnost rozhodování a přešlapování na místě.

Norové přece velmi rádi slyší na moralizování, vynucovaný stud, omezování, daně a mýtné a tak dovolují, aby poměrně málo vysoce postavených lidí ostatním vnucovalo své soukromé životní volby. Odebírání alternativ a možností volby se zdá být v naprostém pořádku. Volit je pěkné jen tehdy, dokud budete volit to, co politici považují za rozumné. Odvážíte-li se k tomu vybírat jiná řešení, pak jste ve škatulce. Že se všechno nehodí všem, nad tím se jednoduše mávne rukou.