Problémy nezmizely jen proto, že o nich masmédia přestala psát a mluvit. Naopak se mnohdy mezitím zvětšily, ovšem masmédia mívala a mívají své vlastní a zvláštní pořadí dne, jenž je pro mnoho ostatních nepochopitelné.

Švédsko 17. století dobývalo rozsáhlá území a pokoušelo se podmanit i Prahu a další města České republiky a Evropy. Dnes se tato dysfunkční země nevypořádá ani s 17letým zlodějem aut. Kdo by to byl řekl v bývalé zemi svobody, rovnoprávnosti, feminismu, sexuální revoluce a dynamické kultury mladých?

Byť jedna vlaštovka (ani pár) jaro nedělá, tak snad se to tak trošičku láme, již se to snad trhá: Ulf Kristersson, lídr největší pravicové strany se na svém facebookovém profilu omluvil všem, jež ve Švédsku kritizovali migraci a migrační politiku. Mohlo by se něco takového stát v Norsku? Těžko. Pokud si někdo myslel, že jsou Švédové zabednění, tak Norové patrně ještě více, neboť my, kteří o norských politicích a dalších vlivných něco víme, to považujeme za téměř zázračné, kdyby jednou dospěli k podobnému závěru. A peníze Norům na rozdíl od Švédů vydrží déle, a tak se pohroma, jež ve Švédsku nastala (a potáhne se dále), poněkud odkládá.

Åsa Linderborg, bývalá redaktorka Aftonbladetu, jednoho z největších švédských deníků, přiznává, že se Švédsko již hroutí pod tíhou problémů s migrací. Netušil jsem, že se dožiji toho, že se to změní v zemi, jako je Švédsko, tedy zemi, kde jsem byl před pár lety osloven s tím, proč mám na bundě jednu maličkou norskou vlajku. Byl jsem napomenut, že takhle nosí národní symboly pouze extrémisté. V Norsku by za to nikdo nezvedl obočí, natož aby pokrčil rameny.

Ovšem většina médií shlíží na ostatní svrchu, zatímco plamenně hájí muslimy a Islám. Přitom sama nejsou ani odvážná, ani poctivé ani průkopnické a nadále svorně zastává extrémně nemoudrou a nepromyšlenou politiku, jež vedla a vede k tomu, aby zajišťovala budoucnost se stále více vyloučených lokalit, násilí a s přetíženějšími rozpočty i celými institucemi a sektory. Můžete si vztyčit pozitivní vlajku multikultury, ale stále vlaje nad krajně neúspěšným sociálním experimentem těch, jež se nepoučili z historických neřešitelných problémů segregace v sousedních a dalších zemích, nad experimentem vyvěrajícím z hlouposti, nevědomosti, zbabělosti, pokrytectví, «fašizující posedlostí pozitivity», megalomanství a strachu.

Tráva není zelená, krev není rudá a sníh není bílý, dokud to nepojmenují ti „správní“ lidé. A tak se i nadále potvrzují ony zhoubné jevy, před nimiž varovali v 80. letech mnozí běžní občané ale jen hrstka politiků, z nichž někteří to opakují celých čtyřicet let i více, aniž je poslouchalo více než nepatrných několik jinak mlčících procent. Až nyní se roztrhl pytel s těmi, jež, aniž někomu dávají za pravdu, tak vlastně tak trochu mlčky ano, ovšem bez zmínky o té které osobnosti, či straně. Že by to bylo z náhlého strachu z konkurence strany Švédských demokratů, jež by mohli podle průzkumů získat až třetinu hlasů?

To nejdůležitější a převládající ve Švédsku, Norsku a leckde jinde bylo a stále je být politicky korektní, a to i za cenu toho, že vypěstujeme to, co je vlastně špatné. Stefan Löfven, švédský premiér, nedávno ve švédské veřejnoprávní televizi prohlásil, že Švédsko by se potýkalo se stejnými problémy i bez přistěhovalectví, a to proto, že finanční nerovnosti mezi obyvateli by byly stejné. Že by byli Švédové stejně naklonění jeden druhého popravovat, znásilňovat, olupovat a vyhazovat do vzduchu?

Tentýž premiér řekl, podobně jako norská premiérka, Angela Merkelová a mnoho dalších, aby jejich krajané otevřeli svá srdce. Sáhodlouhá léta musí otevírat jen svá srdce, nýbrž dokořán i své peněženky, lidé na minimálních důchodech musí ve vlastních obydlích mrznout a hladovět, někteří se musí vystěhovat, někteří nedostanou rozvážené teplé obědy, přicházejí i takové návrhy, že seniory již nebudou vozit k tomu určenými vozy, nýbrž, že se mají vozit s popeláři či listonoši na nejbližší autobusovou zastávku.

Když se problémy zametají pod koberec tak, jak se příliš dlouho dělávalo v západních zemích, tak začnou narůstat. Chceme-li řešit problémy, musíme se odvážet je vidět, a na to, aby se toto zviditelnění povedlo, musí jeden poslouchat druhého, a ne převálcovat ostatní hlava nehlava, nutit je trychtýřem multikulti a násilných změn společnosti, které urychlují a zhoršují oproti minulosti již dost zhoršované situace.

Naivita a jednostrannost médií přehlíží to, že strany nalevo i napravo dlouho adoptují rétoriku údajných a tolik znemožňovaných populistů, aniž by věrohodně odpovídali na největší starosti Evropanů: migraci, islamizaci a teror. Když ostatní neodvádějí svou práci, vezmou na sebe úlohu jako obhájci liberalismu a sociálního státu tzv. populisté. Pak vznikne paradoxní situace, kdy zrovnoprávnění je hájeno tzv. zpátečnickými silami, svobodu projevu brání ti, jež údajně stále útočí na média, za sociální stát se přimlouvají ti, jež prý staví údajně slabé a znevýhodňované skupiny proti sobě a soudržnost se zastávají těmi, jež štěpí.

Kdo jsou větší extrémisté: Ti, co se neustále pokoušejí o to, aby brali do své země celý svět, zatímco ostatní zmanipulovali k tomu, aby věřili tomu, že je to normální a samozřejmé, nebo ti, jež proti tomu bojují? Jenže v Norsku se to mnohým, možná dokonce většině, nezdá být zcela oprávněné, pokud je pravda, že mnozí Norové chtějí mít jistotu, aby byli i jejich potomci ve vlastní zemi ve většině. Prostřednictvím masmédií je dost těch, jež přímo či nepřímo dávají najevo, že přání Norů, že se nechtějí stát ve vlastní zemi menšinou, je v rozporu s přáními jiných etnik. Jenže co je větší problém: to, že politici jsou hloupí, či to, že hloupí lidé je i nadále volí?

To jsou paradoxy: v Norsku žili a ještě žijí lidé, jež byli chváleni a ověšováni medailemi za odboj proti nacistům a později osočováni a pranýřováni za odboj proti záplavě muslimů. Mohu si zrušit své členství v norské státní církvi, aniž bych musel něco platit, ovšem stát nás nutí financovat muslimské organizace.

Západní politici jsou dnes snad jedinými v dějinách, jež nenávidí vlastní národ, zemi a kulturu natolik, že přijímají miliony cizích lidí, proti nimž naší předci několik generací bojovali, aby své národy, země a kultury zkazili, lidí, jež nenávidí Evropany, křesťany, buddhisty, židy, ateisty, homosexuály, psy, vepřové, pivo, víno, naši civilizaci, vaši kulturu, vaše tradice, vás... a přitom si stěžují na islamofobii.

Tomu všemu bylo zcela možné předejít. Proč jsou lidé, kteří nás nenávidí a chtějí zničit nás a náš způsob života, vítáni? Je to přání smrti? Nedostatek znalostí evropské historie a invaze muslimů? Slabost? Falešné přesvědčení, že každý je laskavý a milující? Tajná přání stát se islámským národem? Nevraživost vůči vlastním lidem a kultuře? Nenávist vůči křesťanství? Nebo pouhá hloupost?

Bezmezná tolerance k netolerantním živlům či k lidem, kdo nemají sebemenší snahou se stát «někým z nás» a nemají úctu k jejich kulturám a apatie vůči vlastním dějinám, odkazům předků a kultuře jsou posledními ctnostmi společnost, která upadá.

Jako by ta spousta připomínání toho, jaké nebezpečí vnášíme do našeho středu, bylo neustálým vstupováním do otevřených dveří. Události ve Švédsku svědčí o tom, že společnost je čím dál více vratká, a přitom identitu a kulturní stabilitu potřebujete, jinak ztratíte půdu pod nohama a vše se vám začne drolit. Kdy začnou norští novináři politikům a dalším mocným podsouvat nepříjemné, avšak o to palčivější otázky?

Jestli si sami neumíme vybírat, tak za nás vybere budoucnost. A až jednou nebudeme, tak «etnická rozmanitost» nás již nevrátí.