V norské politice se nikdy předtím nestalo, že by z vlády odešla koaliční strana. Přesto Siv Jensenová, předsedkyně Fremskrittspartiet (Pokrokové strany) míní, že Erna Solbergová, současná premiérka, je i nadále ta správná, aby Norsko vedla dále.

Někteří komentátoři, jako např. v deníku Dagsavisen, onu událost nazývají pučem s vydíráním premiérky Solbergové Jensenovou, ministryní financí, jež si jsou ve vládě mocensky rovné. Jinde, třeba na serveru www.abcnyheter.no se hovoří o straně, jež si spletla společný vládní projekt s čistě stranickým. Je to součet celkové průbojnosti a schopnosti strany, jež rozhoduje o tom, zda strana setrvá ve vládě, a to samé rozhoduje o volitelnosti strany mezi voliči. Podle tiskové konference strany to byl také součet všeho, co se dělo ve vládě za posledních pár let, jež vyvrcholil opuštěním vlády.

Pomyslnou kapkou, kvůli níž této vládní koaliční straně přetekl pohár, byl návrat 29leté ženy původem z Pákistánu, přívrženkyně Islámského státu obviněné z teroru, i se dvěma dětmi, z nichž jedno je domněle nemocným. Obě děti se narodily v Sýrii. Jejich navrácení norská vláda prý plánovala delší dobu, ovšem z bezpečnostních důvodů prý byla nucena čekat na okamžik, kdy se aktuální informace o přesunu ženy a dětí staly veřejně známy. Podle některých kritiků norská veřejnoprávní televize vysílala lži o prý nemocném dítěti, aby pomáhala alibi, či, jak si někteří myslí, skutečné záměry a cíle politiků. Nátlak masmédií prý byl zcela nepřiměřený v poměru k dalším případům, kdy je matka či rodina v nesnázích.

O nesprávnosti a nepochopitelnosti rozhodnutí umožnění návratu ženy i s dětmi hovoří a píšou nejen zástupci zmíněné strany, nýbrž také řada zástupců premiérkovy strany. Podle slov premiérky ani její strana Høyre nechtěla přivést do Norska onu ženu, ovšem nebylo bez ní možné přivést jen její děti. Prý nemohla nechat dítě zemřít. Vůči tomu mají výhrady někteří komentující: vždyť to byla matka dítěte, jež měla tu volbu, a ne norská premiérka! Nabídka vyzněla tak, že do Norska mohou být přivedeny pouze děti. Matka to odmítla. Takže osud syna byl její volbou i pákou.

Zmíněná Jensenová odůvodňuje odchod z vlády tím, že straně se nepodařilo prosadit dost ze své politiky, aby to stálo za schytávání dalších ran a ztrát. Celou dobu prý byla strana ochotna přivést do Norska nevinné děti, ale nebyla ochotna dělat kompromisy s lidmi, jež se dobrovolně připojili k teroristickým organizacím a kteří aktivně usilují o to, aby strhávali celý ten hodnotový základ, na němž Norsko je postaveno.

Tehdy, když v r. 2013 Pokroková strana spolu se stranou Høyre poprvé vytvořila vládu, šlo podle deníku Verdens Gang o historickou událost. Větší potíže pro Jensenovou stranou prý začaly s rozšířením vlády o dvě menší strany v r. 2018 o liberální stranu Venstre a v r. 2019 o Kristelig folkeparti (Křesťanskou lidovou stranu), čímž vznikla většinová vláda. Však politická vzdálenost se ukázala být nepřekonatelná a nadšení záhy vystřídalo příliš mnoho šedých kompromisů, jež daleko převažovaly nad tím, co se straně podařilo prosadit s postupně přibývající zhrzenosti voličů nejen Pokrokové strany.

Než strana vystoupila z vlády, hrozila sestavením seznamu s požadavky, aby ve vládě setrvala, ten ovšem nakonec nepředložila. Nemělo smysl vyjednávat o podmínkách přežití, ani o základu spolupráce koaličních stran. Dlouho si nejen Pokroková strana stěžuje na opotřebování vlády a preferenčně se tato strana, jež si v době své největší slávy získala čtvrtinu voličů, dostala na okolo deseti procent. Práce na rekonstrukci strany je ztížená tím, že řada Norů dlouho touží po straně, jež dlouho neexistovala a která by byla protiváhou k těm stávajícím, jež prý nahrávají jen těm, jež usilují o větší globalizaci Norska a postupování pravomoci EU, ač Norsko není členem Unie. Z nedostatku takové strany podle průzkumů prudce rostou preference té strany, jež má k takové neexistující vlastenečtější straně nejblíže, a tou je Senterpartiet, tedy strana venkova a zemědělců.

Za existence vlády Pokroková strana podle deníku Dagsavisen pohrozila odchodem celkem devětkrát. Včerejšímu odchodu z vlády předcházelo mj. vystřídání se sedmi ministrů spravedlnosti téže strany, odchod ministra rybolovu po nenahlášené cestě za jeho íránskou přítelkyní, na niž vzal s sebou služební mobilní telefon, jenž byl pravděpodobně odposlechnut, a podvod s cestovními podklady. Celkem 12 skandálů. Podle mnoha komentátorů je pozice Siv Jensenové, předsedkyně Pokrokové strany, oslabená, byť pravděpodobně zabránila vzpouře ve straně. Stranu vede 14 let. Oslaben je prý též sen premiérky Solbergové o nesocialistické většinové vládě po dalších volbách.

Někteří jsou přesvědčení o tom, že tato kauza bude mít dalekosáhlé a dlouhodobé politické následky. Třeba budeme čelit novému případu typu Krekar, teroristy, což stálo 12 milionů norských korun a trvalo 17 let, než se ho Norsko zbavilo. Ačkoliv Ine Eriksen Søreide, ministryně zahraničí, okamžitě přes masmédia potvrdila, že si dotyčná žena zaplatí vše sama, málokdo z norské veřejnosti tomu věří. Odkudpak by asi dotyčná žena na to vzala? Leda od norského sociálního úřadu, popř. od Islámského státu. Nevěří se ani obhájci, jenž odmítá informovat o zdravotním stavu onoho dítěte. Má se za to, že onen právník vytáhne ze státní pokladny několik milionů norských korun, aby dotyčné ženě a jeho synovi pomáhal lhát a aby jim norský stát přiznával benefity. Obhájce se odvolává na to, že informace o zdraví dítěte nepatří na veřejnost. Na to vznikají značně nesouhlasné reakce, dokud je to právě veřejnost, jež bude muset vše platit a zrovna zdraví dítěte bylo rozhodující pro to, aby se dotyčným dostalo pomoci od norského státu, a tak je zdraví dítěte nanejvýš věcí veřejnou. Přitom veřejnost musí platit i za sprosté lži přímo do tváří.

Na rozdíl od dotyčných odpadá běžným Norům, byť oni právě odváděli sebevíce na daních, nárok na pomoc od státu, pobývají-li mimo Norsko více než šest měsíců. Hospitalizace, pomoc při neštěstích, přeprava do vlasti při nemoci a smrti, to vše si musí jinak každý zaplatit sám, nemá-li pojištění, jež toto pokryje. Dotyčná žena pobývala mimo Norsko šest let. Za tu dobu měla dost času přivést své prý nemocné dítě do Norska. Nemělo by se jí kvůli zanedbávaní péče odebrat tak, jak se po světě nechvalně proslulému barnevernetu sluší a patří?

V přímém protikladu k tomu, co tvrdí premiérka Solbergová, totiž že nikdo nebude moci využívat svých dětí jako donucovacího prostředku a rukojmího, aby se dostali do Norska, je tento případ s nepotvrzenou chorobou prý záminkou. K tomu údajně používá jediný argument jejich rozhodnutí: že bylo morálně správné. Tím zároveň sahá k obvyklému emocionálnímu vzoru pohnutek pro politická rozhodnutí, přičemž to, co říká krvácející srdce, má přednost před rozumem a ohledy na zemi a národ a každý, kdo míní něco jiného nemá, byť to nevyslovuje přímo, žádné pochopení pro lidskost. Co je důležitější: přetrpět, že dítě zemře, než se podvolit vydírání teroristky? Jaké budou následky výhledově, poté co přiberou do Norska další teroristky a teroristy?

Přibírat teroristy je podle některých komentujících výsměchem a zradou vůči těm norským a dalším zahraničním silám, jež byly vyslány, aby bojovaly proti Islámskému státu. Někteří z nich se do Norska vrátili značně traumatizovaní, jenže NAV, norský sociální úřad, pracoval proti nim a opovrženlivě, nevěřil jim a museli proti němu bojovat léta, zatímco někteří mezitím spáchali sebevraždu. Proč jsou zločinci hýčkáni větší sympatií a péčí než jejich oběti? Dočkáme se, že ti, jež souhlasili s přijetím oné ženy se podívají těm, jež od Islámského státu prchali, do očí, a že jim řeknou, že je zcela v pořádku, pokud své trýznitele jednoho dne potkají na ulici, či stanou se jejich sousedé? A co budou dělat politici onoho dne, kdy si pro ně a jejich děti přijdou oni zločinci?

Čas ukáže, zda Pokroková strana z toho vzejde posílená či jí budou lidé pohrdat ještě více. Bude muset své voliče přesvědčit, že je nezradila. Pro některé pozorovatele její odchod doprovázelo příliš dlouhé doznívání plné konfliktů a krizí. Je to pro premiérku porážka? Podle nejednoho komentátora a politického badatele ano.