Zní to takové uhozeně: prý nic typicky severského neexistuje. Alespoň tedy podle severské letecké společnosti SAS, které někteří překřtili na AS.

Podle některých jde o jeden z největších skandálů ve vztazích s veřejností v novodobých dějinách Skandinávie. Letecká společnost SAS zveřejnila video, v němž tvrdí, že nic původně severského neexistuje a shazuje všechny věci, jež jsou Seveřanům drahé a k nimž mají blízký a jedinečný vztah, na nějž jsou hrdí a které je (spolu)určují. Statisíce lidí dalo na YouTube palec dolu a peticí se dožaduje veřejné omluvy za útok na severskou identitu, kulturu a dějiny.

Stručně a zábavně lidé nejen na sociálních sítích dávají najevo, že ano, my Seveřané skutečně existujeme, a nechceme, aby nás někdo odstraňoval z dějin. Na www.nettavisen.no se dokonce píše, že nejtypičtějším rysem Skandinávie dneška je nevůle Skandinávii definovat. Dekonstrukce vlastní kultury a přesvědčení, že národní, či regionální kultura je součástí zahraničních originálů se prý stala módou proto, že je to politicky korektní. A tak se všelijak ohýbají dějiny.

Najde se jiná země, či region na světě, kde se ještě více považuje za intelektuálně vyspělé se navážet do vlastního původu, kultury, národnosti, dějin, dědictví, svébytnosti, samostatnosti, suverenity. Pokud jsou všichni stejní, tak rozmanitost kultur nemá žádné přednosti ani výhody. Je-li vše okopírované, tak proč neletět kopií společnosti SAS? Vždyť je neprůstřelným argumentem, že všechny jsou stejně dobré. Není-li v žádné kultuře nic jedinečného, proč cestovat po světě za jinými kulturami?

I kdybychom přimhouřili obě oči a předstírali, že tomu tak není, tak stejně se lidem na tom něco nebude zdát. Ono je to přenosné na další kultury. Napadlo by nás snad tvrdit o lidech dalších kultur, že jsou pouhými kopírkami bez vlastní vůle, jež od ostatních jen přebírají vlivy, půjčují si, napodobují, či rovnou kradou, aniž jakkoli přispívají něčím vlastním?

Mít vlastní kulturu a národní dějiny a identitu je něco špatného. Zní mnohem lépe, když je to „globální“, jelikož to jde s dobou. Protinorských a protiseverských výroků je poslední dobou více. Jako kdyby se omlouvali za to, že se ještě pořád najdou tací, komu na své zemi záleží a že se narodili jako bílí.

Z titulních stran a zpráv vyskakují, co řekla norská premiérka Erna Solbergová na nedávné bezpečnostní konferenci v Mnichově, a sice to, že potomci Norů, jež po staletích vždy žili ve své zemi a zemi budovali, historicky nemají na tuto zemi větší právo než ti, jež přijdou zvenčí. Jsou to Pákistánci, či snad Somálci? Podle některých jde o ten nejhorší, nejnebezpečnější výrok, jaký zatím pronesla a patří k nejvíce sdíleným námětům za posledních dní. Kdokoliv jiný může Norům jejich zemi vzít. Takoví politici usilují o zpřetrhání vazeb mezi zemí Norskem a tím národem, jenž získal svůj název od zemí, jež obývají několik tisíc let.

Kdo by si třeba myslel, že by k rozvoji Norska nepřispívali nacisté, kdyby bývali vyhráli válku? Jako kdyby premiérka chtěla říct: mýlili jsme se tenkrát, jen přijeďte ze celého světa a dělejte s mojí zemí, co uznáte za vhodné. Premiérka haní a dělá marné všechny ty, jež bojovali za svobody a položili za ně život, či všechny ty národní velikány mezi spisovateli a umělci, jež si v období národního obrození zasloužili o to, že i Norové mají na zeměkouli území, které mohou považovat za vlastní. Zatímco nacisté a komunisté zabíjeli, aby dosahovali svých cílů, ti současní vůdci jsou voleni, aby slovy i činy dělali vše pro to, aby si posloužili na náš úkor jiní, z nichž mnozí nikdy v dějinách neměli s naší zemí a národem nic společného. Znají naši politici vůbec dějiny vlastního národa? Proč jsou tak nepříčetní zlostí vůči naším předkům, jež pracně a loajálně zemi rozvíjeli a nám ji předávali? Je to z nevděčnosti, či jen z hlouposti, anebo jen účelově proto, že je zrovna v kurzu být globalistou a nikoli vlastencem?

Jestli tento a podobné výroky norských politiků uslyšeli nepřátelé Norska, tak je musí brát jako pozvánky. Navzdory veškerému utrpení, jež to přineslo, pokračují politici jako norská premiérka v duchu dobyvatelů a všelijaké nezvané chamradi, jež také tvrdívali, že lidé nemají právo na svou rodnou hroudu, vesnici, či město.

Svým neustálým omezováním práva na sebeurčení, nejen svými výroky, nýbrž i migrační politikou a uzavíráním pro Norsko nevýhodných smluv, o nichž jsem již psal v předchozích textech, porušují zákon o ochraně samostatnosti Norska a dalších základních národních zájmů, dále smluvní vztahy se všemi krajany a narušují společenský smír, míní-li že kdejaký cizinec má stejně velké právo obývat Norsko jakožto jeho původní obyvatelstvo. Říkala by norská premiérka totéž, co v Mnichově o Indech Indům, o Egypťanech Egypťanům, o Peruáncích Peruáncům, tedy zkrátka lidem celého světa? To sotva. A protože by to o lidech jiných národností neříkala, tak se můžete ptát proč. Je to proto, že Nor, tedy Evropan, je jedinečně málo v právu definovat sebe samého, kým je?

Jako kdyby se premiérka bála, že by jí ubylo, kdyby řekla, že ačkoli jsme jakkoli osvícení, také máme ve vše své prostotě zapotřebí někam místně patřit, kde je to jen naše. Proto se řada Norů ptá, komu je vlastně premiérka loajální.

Aby se ta slova nestala její pád: někteří se diví, zda je si premiérka vědoma, jaká panuje nálada mezi řádovými občany, co se jejího postupu a výroky vyhlašující válku vlastnímu lidu týká, či zda je před tím vším chráněna. Jako kdyby si koledovala o reakci lidu. Nepatří-li Norsko Norům, tak ani premiérce a jí podobným, neboť zjevně neslyšeli o zvykovém právu, jež tvoří nemalý základ našeho současného právního řádu. Aby ji náhodou nikdo nežaloval za rozkrádání peněz, jež měly jít na důchody, či za to, že se pomalu vyskytuje více mimo Norsko, než v něm a nepochopila, že vše než vlastní země a národ je náplni její funkce podřadné atd. atd.

Nehledě na to, že řada politiků je někde jinde, co se týče východisek i stanovisek, tak obdobně jako je Dánů Dánsko a Švédů Švédsko, alespoň mezi běžnými Nory Norsko bylo, je a bude jejich historickým domovem. Všeobjímající vítací politika s neutuchající větší různorodostí etnik podle těch, jež bijí na poplach, kazí ty kvality a přednosti, kvůli nímž se ta konkrétní země proslavila a dělá je podobnějším těm zemím, odkud mnozí uprchli.

Již před nějakým časem stihlo několik skupin přistěhovalců stát se početnějšími, než činí jediní oficiální původní obyvatelé Norska kromě Norů, totiž Laponci, též nazývaní Sámové. Lze se domnívat, že časem budou chtít své vlastní instituce na politickou a kulturní samosprávu a jazykové zrovnoprávnění tak, jak získali Laponci a laponština. A tak se naplňují sny těch, pro něž musí být Norsko nutně zemí všech.

Jedinou funkcí čelních představitelů nějaké země, ať již krále, premiéra, či prezidenta je vykládat, co to znamená a obnáší být Norem, popř. Švédem, Dánem atd., být naší pamětí a ukazovat, chránit a zachovávat naše tradice, naši kulturu, naši jedinečnost. Národ, jenž neví, kým je, přijímá kohokoliv, o nichž předem nic nevíme, co jsou zač a které nelze prověřovat, národ, jenž platí těm, jež nás nenávidí, aby na onu zemi nemuseli přispívat, nemůže přežít.