Norsko mohlo být soběstačné, pokud jde o čisté, obnovitelné zdroje energií, přesto kvůli energetické politice nejenže dováží energii vyráběnou pomoci "nečistých zdrojů", nýbrž také zastavuje rozsáhlé plochy nedotčené přírody kvůli větrným elektrárnám.

Řada Norů spotřebovává elektřinu s čistým svědomím, jelikož jsou přesvědčení o tom, že téměř veškerá výroba energie v Norsku pochází z obnovitelných zdrojů. Avšak nemají k tomu důvod. Podle norského energetického úřadů NVE je elektřina, jež používají norští spotřebitelé, stále špinavější (uhlí, plyn atd.) a stále méně jí pochází z obnovitelných zdrojů (okolo 9 %). Důvodem je prý systém EU a Norska se zárukami původu elektřiny, v rámci něhož si výrobci elektřiny na kontinentu kupují čisté svědomí certifikátem třeba ze strany norské společnosti s větrnými, či vodními elektrárnami. Norští výrobci elektřiny vykládají o tom, jak systém je stále větší měrou rozhodující pro to, zda bude rentabilní zastavovat další plochy větrnými turbínami.

Souvisí to i se snahou norských vlád posledních pár desetiletí a elektrárenské společnosti vyvážet zejména do Velké Británie a Německa, potažmo dalších zemí, a to i přesto, že druhým největším vývozním sektorem Norska je to odvětví průmyslu, jež je náročný na spotřebu energie. Pro hliníkárny a smaltovny tvoří nákup energie okolo 40 % nákladů. Proto nic neznamená pro přežití tohoto sektoru více než dlouhodobý přístup k energii za konkurenceschopnou cenu. Nyní v této části průmyslu panuje strach, že přijde o tu cenovou výhodu za nákup energie, jež je mu předností v soutěži s ostatními. Bojí se, že místo, aby tyto bohaté přírodní zdroje i nadále spoluvytvářely pracovní příležitosti v Norsku, tak budou vyváženy jako surovina, zatímco budou do Norska dováženy evropské ceny energie.

Toto odvětví norského průmyslu, jež je náročné na spotřebu energie, je nejčistší na světě, jelikož užívá energie z vodních elektráren. Klimatu to nepomůže, bude-li vystřídáno uhelným průmyslem v jiných světadílech. Proto lidé namítají, že má-li být Norsko součástí řešení světové klimatické otázky, tak se musí ono odvětví zachovat.

Blokády staveb a násilné protesty proti záměrům jsou vzácné, byť o to významnější. Nejznámější jsou protesty proti stavbě přehrady na řece Alta, proti převedení Mardalsfossenu, nejvyššího vodopádu Norska, do potrubí a proti stavbě ohyzdných stožárů a natažení drátů přes oblast Hardanger, jež je považována za součást té nejvzácnější části Norska. Mnozí podnikavci by se nespokojili ani tehdy, kdyby poslední vodní tok tekl potrubím. Krůček po krůčku dotahují svůj cíl ke konci. Přitom nejčistší energií je ta, jež se nikdy ani vyrábět nemusí.

Turistický svaz, Svaz ochránců přírody aj. bojují za to, aby úřady zpomalily a omezovali rozsah plánů na větrné elektrárny v Norsku navzdory tomu, že takřka veškerá energie, jež se v zemi již vyrábí, pochází z obnovitelných zdrojů. Podle deníku Dagens Næringsliv je ve hře 43 oblasti o rozloze 190000 km2, což je půlka norského území. Po norské elektřině z větrných elektráren je prý poptávka a mnoho okresů si přeje činnost s nimi souvisejícími. Podle kritiků se ale vytváří málo pracovních míst a Norsko už vlastně tuto energii nepotřebuje.

Podle Anderse Skonhofta, profesora ekonomie univerzity v Trondheimu prostřednictvím časopisu Samfunnsøkonomen, doplácí za nové kabely z Norska do Evropy spotřebitelé. Skonhoft napadá státní firmu Statnett, jenž uvádí pouze rentabilitu pro elektrárenské firmy a zřejmě ve snaze o úniku z konfliktní diskuse mlčí o více nákladech pro spotřebitele. Prodej levnější norské elektřiny na evropském trhu, kde jsou ceny vyšší povede k navýšení cen pro norské spotřebitele. Podle Skonhofta může norský vývoz pokrýt pouze 1/350 spotřeby elektřiny EU. Navíc norský vývoz elektřiny nesníží výrobu energie z neobnovitelných zdrojů v EU, jelikož ta je upravována systémem kvót na oxid uhličitý.

Statnett se ovšem hájí tím, že obchod s elektřinou s cizinou je pojistkou, jež tlumí výkyvy cen zejména v obdobích málo srážek v Norsku, následováno chladnější zimou, než je obvykle. Statnett dále nabádá k rozlišení mezi těmi stávajícími a novými kabely a že přibývající kabely upraví ceny elektřiny.

Nové kabely bezpečně povedou k rozsáhlé výstavbě nových větrných elektráren. Podle některých kritiků se tyto staví proto, aby se nesnížily ceny elektřiny poté, co budou dotaženy nové kabely: Norges vassdrags- og energiverk, tedy Norská správa vodních toků a energie, usiluje o 2600 nových větrných mlýnů, z nichž některé svou výškou převýší 250 m. Několik okresů po nich baží, aby měli na provoz a výstavbu škol, domovů důchodců, knihoven, silnic, mostů, tunelů atd.

Mnoho norských organizací na ochranu přírody míní prostřednictvím norské veřejnoprávní televize NRK, že větrné elektrárny do r. 2030 zaberou území o velikosti Vestfoldu, jednoho z nejmenších norských krajů. K tomu je třeba připočítat nové přístupové cesty o celkové délce dvakrát Norska od jihu na sever. Podle organizací na ochranu přírody by bylo lepší snažit se zastavovat oblasti, jež již byly industrializované, popř. plochy při zemědělské půdě. I přesto, že se později přijde na jiná a lepší řešení, rány v přírodě budou nenávratné.

Dle soudu Mezivládní platformy pro biodiverzitu a ekosystémové služby (IPBES) pracující pod záštitou OSN, by byla ztráta přírody kvůli úpravám území větší hrozbou světu než jsou klimatické změny. Zároveň tvrdí Miljødirektoratet, norský úřad pro životní prostředí, že pětina všech druhů živočichů a rostlin je v ohrožení proto, že lidé přibírají místa, kde žijí.

Nakolik šetrné jsou k přírodě větrné elektrárny? Orli, sovy, divocí sobi a další ptáci a zvířata jsou ohrožováni narušováním jejich domácího prostředí větrnými elektrárnami - ptáci kvůli elektrárnám umírají. Jen na středonorském ostrově Smøla má od zahájení průzkumů v r. 2006 jít o sto orlů a dalších nejen dravých ptáků, nýbrž i bekasin otavních a bělokurů rousných. Zatím se o následcích větrných elektráren ví málo. Přibývá námitek a stížností organizací na ochranu přírody a také např. chovatelů sobů. Týká se to mnoho rodin a komunit. Kromě toho do přírody a zdrojů pitné vody vytéká neznámé množství maziv.

Podle norského korunního prince nestačí jeden kabel do Německa, ovšem alespoň je to něco pro začátek. V rozhovoru pro německý časopis Der Spiegel zdůrazňuje, že mu nepřísluší, aby se míchal do politické debaty, přesto tak činí, a to ve velice ožehavé problematice.

Odpor místních se jeví nejen vzájemným rozněcováním po sociálních sítích, aniž se něčeho dosáhlo, nýbrž také v četných akcích, třeba v podobě lidských štítů proti přístupu těžké techniky, zatarasováním přístupových cest, ale také např. zapalováním ohňů po kopcích. Četné podněty svědčí o soudržnosti a pospolitosti, na druhou stranu eskalace a vyhrocující se výbušná a štvavá atmosféra vede k šikanování dělníků na staveništích, kde se mají vztyčit větrné turbíny a bránění jim, aby vykonávali svou práci. Vzácností není ani vandalismus, vyhrůžky a pokusy o ublížení na zdraví. Výstavba uvádí do chodu velmi silné city v národu, jež se za ne zrovna příliš neproslul. Slovní války v místních zastupitelstvích, obviňování, frustrace, jež nakonec vedou k tomu, že se lidé z nádherných končin cítí nutkavou potřebu se odstěhovat, poněvadž na to již nemají, jsou-li dostkrát převálcováni.

EU stanoví horní mez, kolik musí elektrárenské firmy platit za užívání té části sítě, jež tvoří její jádro, a tak připadá zbytek výdajů na spotřebitele. Co kdyby zákazníci vlastnili svou místní síť? To by více přibližovalo a vedlo k lepšímu souladu investic v poměru k nákladům a zákazníci by nebylo tak snadno přehlíženi ve vztahu k úřadům a ministerstvu, jež tvoří základ rozhodování parlamentu a vlád.