Pomáháním lze i ubližovat.

Vážená Dominiko,

naše setkání na letošním červnovém celostátním kole Středoškolské odborné činnosti v Brně bylo sice krátké, ale jsme velmi rád, že bylo.

Vaši práci „Svoboda, lidskost a houževnatost v pojetí ruské kultury“, za jejíž zaslání děkuji, jsem četl již několikrát. Možná Vás to překvapí, ale pomohla mi v řešení velmi důležité věci.

Po skončení školního roku mám jeden rituál. Odebírám se večer do soukromí. Před usnutím si vybavuji jednoho žáka za druhým a snažím se rekapitulovat celý náš školní rok: Co jsme si vzájemně dali? Jak jsme pokročili? Poznali jsme se?…..

Při tom se mi v hlavě stále honí jedna otázka: Co je to základní, co bych měl žáky učit? Co je to podstatné?

Samozřejmě, náš školní vzdělávací program definuje výstupy a učivo, MŠMT a jiné organizace nás také zasypávají všemi možnými požadavky, ale pořád je prostor pro další promýšlení hlubších vrstev vzdělávání.

Nevím, jak se to stalo, ale při rekapitulování mi najednou na mysl přišel pojem „houževnatost“ z Vaší práce. I vstal jsem, znovu Vaši práci otevřel a našel tento odstavec:

„Majetek a prestižní zaměstnání nemusí otevřít člověku cesty a naopak ho mohou učinit závislým. Člověk, který si zvykl na standard, jenž ale pochází od někoho jiného, se začíná neovladatelně obávat toho, že o cizí přízeň přijde. Jeho panika je často iracionálně silná a stane se řídící silou všeho, co člověk dělá. Tedy pokud to mohu shrnout: člověku, který je opečováván, hrozí, že přijde o odolné tělo i mysl, stane se závislým na svých pečovatelích a nakonec nebude schopen udělat samostatný krok. A naopak v zájmu každého jednotlivce i národa je neočekávat záchranu od ostatních, ale přenést ji do vlastních rukou, pokud to je jen trochu možné.“

Ano, Dominiko, to je přesně ono. Přesné pojmenování pocitu, který někdy mám. Rovnováha mezi pomocí, vnucováním a ignorováním individuálního světa osobnosti – rozvíjení houževnatosti.

Pomáhat je součástí lidskosti a jsou situace, kdy je potřebné pomáhat. Pomáhat je ale třeba tak, abych druhého na sobě neučinil závislým. Sice bych pak vypadal jako starostlivý a ochotný, ale pro druhého by to mohlo znamenat ještě větší problémy.

Vzpomněl jsem si i na jednu bývalou žačku. Rodinné zázemí bylo z mého pohledu slabé, dalo by se říci problematické. S dívkou nejprve byly značné problémy – výukové i hygienické. Ale kupodivu měla snahu něčeho dosáhnout.

Když jsem to s pomocí přeháněl, srdečně se mě usmála se slovy: „A teď já sama.“ Vždy mě udivilo, jak po neúspěchu znovu vstala a začala znova. Někdy mi jí bylo až líto. Dnes je samostatná a v pohodě.

Nebo Honzík, který byl dyslektik. Zpočátku jsem mu vnucoval krácená cvičení a kratší básničky k učení nazpaměť. Nechtěl je a básničku se učil jako ostatní spolužáci. „Copak jsem nějakej neschopnej?“ řekl několikrát.

Oba mi jemným dětským způsobem naznačili, že děkují za pomoc, ale je to jejich život. Nepatřili k hvězdným žákům, ale svojí houževnatostí se postavili na své nohy.

Žáci potřebují rozvíjet i houževnatost. Budou ji potřebovat.

Díky, Dominiko.


Dodatek:
Dominika studuje gymnázium, přečetla knihy od Čechova, Lermontova, Berďajeva, Bunina, Dostojevského, Solženicina atd. Nezůstala ale jen u četby. Sama Rusko navštívila a na základě této návštěvy začala i obsah přečtených knih promýšlet a srovnávat pojetí svobody, lidskosti a houževnatosti v Rusku s pojetím v Evropě.

Jsem dost skeptický ke stavu humanitních věd. Dominika mi dává naději, že se může blýskat na lepší časy.

Pro zájemce přidávám ještě dva zajímavé citáty z práce:


„Přesto Evropa, která už chápe, že vnucovat cizím národům svá náboženství by bylo nepřirozené a absurdní, stále nepřestává žádat, aby její svoboda zavládla na celém světě. Jakoby tam, kde nemají svobodu jako v Evropě, neměli svobodu vůbec. Což je samozřejmě nesmysl. Neboť v Rusku svou svobodu už mají.“


„Evropská svoboda mimo jiné znamená mít přístup k možnostem.
Ruská svoboda oproti tomu říká, že jsou možnosti i využívány.“