Tato věta se mnohým aktivistům a úřadům nelíbí.

„Segreguje škola.“

„Vylučuje většinová společnost.“

To jsou tvrzení, které se stále dokola opakují při řešení tzv. sociálního vyloučení.

Ze své praxe mohu ale dodat: „Segreguje a vylučuje především rodina.“

Mohl bych nyní uvádět desítky konkrétních příkladů. Omezím se pouze na jeden.
Vyučoval jsem žáka, který by podle všech tvrzení aktivistů a teoretiků sociálního vyloučení měl nyní úpět v ghettu na okraji zlé a netolerantní společnosti.

Nic takového se ovšem neděje, přestože měl těžké začátky. Velmi skromné sociální prostředí, které mu neposkytovalo zrovna mnoho podnětů. Přesto rodina dbala, aby řádně docházel do školy, měl sociální zázemí, a dokonce i na kroužky se našly finance.

Nic víc si jako učitel ani nemohu přát. To, že rodina nebyla schopna žáka doučovat, bylo úplně jedno. To jsme všechno stihli ve škole. Chlapec měl zájem, takže nebyl problém mu pomoci. Vychodil základní školu, vyučil se, oženil se a žije si svůj klidný a snad i spokojený život.

Samozřejmě bych mohl uvést i řadu příkladů žáků, okolo kterých odbor sociální péče, aktivisté a i učitelé pořádali manévry, a stejně z toho nic nebylo. Téměř všechny mají společné to, že rodina neměla o školu žádný zájem a nehnula pro zlepšení osudu svého dítěte prstem. Ba mnohdy to ještě zhoršovala (např. častým stěhováním, kdy se dítě muselo neustále vyrovnávat s novými podmínkami nebo krytím záškoláctví).

Přirozeným středobodem řešení sociálního vyloučení je tedy rodina, protože ta je základním kamenem úspěchu, nebo neúspěchu povinné školní docházky a dalšího vzdělávání.

Je tu ale jeden závažný problém. Pojem „sociální vyloučení“ je používán s nesnesitelnou lehkostí. Co to ale je? Slyšel jsem už několik definicí a zjistil, že interpretací tohoto pojmu je ještě víc. Často není ani jasné, zda některá skupina je vylučována, nebo se cíleně vylučuje sama, protože jí to vyhovuje.

Máme tedy na jedné straně rodinu, která má svoje výchovné cíle a životní hodnoty, a na druhé straně školu, která má také svoje výchovné cíle a hodnoty.

Škola je, nebo by měla být, místem setkávání žáků – rodičů – učitelů. Setkávání v pravém slova smyslu – splétáním do vzájemného celku. Hodnoty rodiny se proplétají s hodnotami, které má předávat škola. Řada škol v této zemi v každodenním konání dokazuje, že to jde, pokud si všichni vzájemně naslouchají a ctí se. Zdůrazňuji – všichni sobě vzájemně.

Potom se škola, nebo alespoň některé třídy v ní, mění v místo - dílnu, kde žáci získávají potřebné vědomosti a dovednosti, ptají se na to, co je zajímá, sdělují své pocity……a učitel (é) jim v jejich hledání pomáhají, předávají vědomosti a dovednosti, které daná společnost již získala……a mohou také ukázat problémy, které je třeba řešit, a nové cesty, které se lidským bádáním objevily.

V takové škole žák cítí, že může získat. Učitel zas ví, že může předávat a rozvíjet. To je ona „škola hrou“, kterou myslel J. A. Komenský. Škola jako odraz života, hra jako poznávání reálného života, lidských činností. Hrají se zde role zemědělců, aby žáci pochopili, jaká je cesta od zrna k chlebu, aby sami uměli zasít a sklidit atd. Ne hra pro ukrácení času.

Tím vzniká motivace na obou stranách. Od síly motivace se pak odvíjí i možnost tzv. „sociálního vyloučení“.

Samozřejmě, je to ideál. Ovšem ideál, který mnohde funguje.

Jak k němu dojí?

Pro začátek by stačilo jediné. Respektovat axiom:
Za vzdělávání dítěte nese plnou odpovědnost rodina. Stát, kraje, obce atd. zajišťují existenci a fungování vzdělávacích institucí, speciálních škol, poradenských středisek……, ale je to rodina, která nese plnou odpovědnost za to, že jejich služeb bude potomek využívat.

Koně lze přivést ke žlabu, žrát už musí sám.

P.S. O motivaci a emocích bude více pojednávat další blog.