Kterak kapry motivovati k vypuštění rybníka a přesunu do akvária

Jedním ze základních předpokladů ekonomie je, že struktura vnějších podnětů ovlivňuje rozhodování lidí a tím i ekonomické výsledky. Na významné roli pobídek se shodne i neomarxista s empirickým mikroekonomem, kteří jinak obývají paralelní vesmíry ekonomického myšlení. I proto je prvním reflexem ekonoma, který zjistí, že něco nefunguje jak by mohlo či mělo, začít zkoumat jak systém motivuje lidi dělat to, co dělají či nedělají. Platí to i pro politiku.

Výlučnost demokratické politiky

Tradiční demokratická politika se ekonomické analýze vzpírala. Demokratické strany s masovou členskou základnou se rozhodovaly většinově, nikoli hierarchicky jako je tomu v klasických firmách. Díky tomu se do rozhodování promítaly jednak věcné problémy voličů a členů a jednak i nemateriální pobídky odvozené od ideálů a ideologií, na což logika maximalizace zisku a minimalizace nákladů moc nefungovala.

Ovšem v současné politice má už ekonomická analýza větší dosah i smysl. Ideály i věcné problémy šly stranou, v kampani se prodávají jen usměvavé ksichty a marketingová hesla na plakátech, o jejichž vlivu na volební výsledek rozhoduje především velikost rozpočtu. I kandidátky se víceméně otevřeně sestavují podle toho, kolik příspěvků na kampaň je kdo schopen dodat buď z vlastní kapsy nebo z kapsy politických podnikatelů. Politika tím ztratila svou výlučnost a strany můžeme analyzovat jako franšízovou síť dohadující se o marketingové kampani pro rychloobrátkové zboží, kde rozhodují ti s největším rozpočtem.

Kvalitní správa věcí veřejných je však jiný produkt než hamburger. Nelze ji bez následků odevzdat několika dealmakerům, kteří se vždy pragmaticky dohodnou, a jejichž průšvihy následně zaobalí PR agentura. Politika v takovém případe připomíná model dokonalé konkurence, kdy každý obchoduje s každým, avšak jen na základě krátkodobých dohod a bez jakýchkoli investic s delší dobou návratnosti. Problém je, že bez dlouhodobých reforem nelze ani udržet konkurenceschopnost, ani zvyšovat životní úroveň.

Bez partají to nejde

Tak jako se tržní ekonomika nedokáže obejít bez firem, které fungují jako ostrovy plánování a hierarchie v moři tržních transakcí, tak se ani politický systém neobejde beze stran. Ty jediné přinášejí do politického rozhodování dlouhodobý horizont, pročež se o ně opírají všechny úspěšné demokracie bez ohledu na to, zda se v nich volí poměrně většinově nebo rozhoduje pomocí referend. Jen a jen strany, jejichž členové předpokládají, že se budou účastnit v těchto, příštích i přespříštích volbách mají motivaci spravovat věci veřejné s ohledem na budoucnost.

Jak tedy strukturovat pobídky politiků, aby se snažili vybudovat dlouhodobě stabilní strany s masivní členskou základnou? V době, kdy ideologie ztratily své pojivé vlastnosti, zbývá asi jen ekonomická odpověď: přes peníze.

Veřejné příspěvky za jasná pravidla

Z makroekonomického pohledu by se českým voličům určitě vyplatilo několikanásobně zvýšit příspěvky na činnost politických stran ze státního rozpočtu, pokud by to vedlo k podstatnému omezení korupce a černo-šedého financování politiky. Určitě by bylo efektivnější platit více než současnou půlmiliardu (0.013 procenta HDP) přímo a transparentně, než politiku financovat nepřímo miliardami z tunelovaných veřejných zakázek.

Model financování stran lze nastavit tak, aby motivoval strany k dlouhodobé stabilitě, třeba tím, že příspěvky budou navázány nejen na hlasy ve volbách, ale i na počet členů. Tím by měly strany motivaci získávat a držet členy, čímž by se posílila jejich reprezentativnost, vnitřní demokracie, nezávislost na podnikatelích v politice a zároveň by se omezila i tendence rozpadat se z malých na ještě menší strany při každém větším sporu.

Další výhodou příslibu vyššího veřejného financování je možnost spojit jej s důležitými reformami, které jsou nezbytné pro posun české politiky z Balkánu na severozápad. Zákony o státní službě, zveřejňování smluv státu na internetu, transparentním financování stran či o trafikách ve státních firmách se dlouhodobě nedaří prosadit, přesto, že se o to jednotliví poslanci i neziskové organizace jako Rekonstrukce státu snaží. Jelikož by takové reformy de facto zlikvidovaly aktuální model financování politiky bez náhrady, ekonoma znalého moci pobídek vůbec nepřekvapí, že si kapři odmítají nechat vypustit rybník.

Spojení reforem s navýšením veřejného financování však může problém vyřešit, neboť politikům nabídne přesun ze zatuchlého rybníka špinavých peněz do průhledného akvária vysokých veřejných příspěvků. V politických stranách je i dnes kromě velrybářů a jimi nahnaných bezdomovců i spousta lidí, kteří dělají férovou místní politiku bez skandálů. Ti by se rádi soustředili na politický souboj nápadů a programů, kterému by snížení věčného tlaku na shánění peněz mohlo vytvořit prostor. Spojený návrh reforem tak spíše získá podporu současných stran.

Lze namítnout, že nakonec budeme stranám platit víc a nic se nezmění. Ovšem, i s tímto rizikem mohou být přízemní úvahy o veřejném financování zajímavější než radikální změny volebního systému, o který se budeme opět bavit až se po volbách rozpadne další koalice marketingových stran financovaných podivnými mecenáši. Lepší by bylo připustit si už dnes, že Česko není tak bohaté, aby si mohlo dovolit zdánlivě levnou politiku, a začít strany financovat transparentně ze společné kasy.

Napsáno pro Respekt.