Evropská unie je často prezentována jako antická hydra, která záplavou regulací stahuje evropské ekonomiky do bažiny mizerného růstu. Odkazy na desetitisíce stran regulací, které často zacházejí do obskurností, jako je zahnutí banánů a okurek, má jasně dokazovat zlovůli eurokratů, kteří bez ohledu na náklady unifikují Evropu. Ovšem při bližším pohledu se mnohdy ukáže, že zdánlivě nelogická opatření mají své racionální jádro, ať už ekonomické či alespoň politické.

Největší počet stran legislativy EU je popsán regulacemi, které definují požadavky na výrobu a kvalitu zboží a služeb. Jinými slovy, je to ekonomická regulace potřebná pro fungování jednotného vnitřního trhu. Kromě ní EU produkuje ještě sociální a environmentální regulace, které budí větší politické vášně, neboť se za nimi skrývá konflikt politických hodnot mezi členskými státy. Voliči v bohatých severských zemích si postupně prosadili vysoké standardy ochrany přírody a usilují o jejich rozšíření na celou EU, což se nelíbí ostatním. Podobně i kontinentální západ Evropy trvá na vyšší míře sociální ochrany, než je obvyklé v Británii či nových členských zemích. Ačkoli pro ekonomické regulace podobně jednoznačné politické rozdělení neplatí, je také předmětem kontroverzí.

Regulace EU má tu vlastnost, že i když se sníží o 90 procent, kritici zuří, že se zvýšila o 200 procent. To není protimluv. Ekonomická pravidla EU platí obvykle ve třiceti zemích – v sedmadvacítce, jež o nich hlasuje, a v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu, které je v rámci pravidel Evropského hospodářského prostoru přebírají. Pokud před harmonizací v každé zemi platila stostránková norma, pak jsou to tři tisíce stran různých národních regulací, které nahrazuje jedna společná norma. Společná norma pro jednotný trh je zpravidla delší než její národní předchůdkyně, prostě proto, že musí zohlednit větší diverzitu podmínek od finského Laponska za polárním kruhem až po Maltu ve Středomoří. Řekněme tedy, že se EU norma natáhne například na 300 stran.

Z pohledu výrobce fungujícího na jednotném trhu pak dojde ke snížení regulací o 90 procent, ze 3000 na 300 stran. Avšak z národního pohledu se počet stran zvýší o 200 procent, ze 100 na 300 stran. Oko ekonoma tak vidí, že harmonizace v EU snížila regulatorní zátěž, avšak v praktické politice obvykle zvítězí národní optika, která Bruselu přišije oslí hlavu zlovolného regulátora, který regulatorní zátěž ztrojnásobil.

Ovšem i kdyby euroskeptik ve slabší chvilce uznal přínos harmonizace, vždy může posunout debatu k obsahu evropských norem. Regulovat ptákoviny jako zahnutí okurek či banánů přece není normální. Za tím musí být ďábelská snaha eurokratů všechno zglajchšaltovat a orazítkovat. Omyl, je to regulace požadovaná trhem.

Rovnější okurky se nejen lépe skladují, ale především lépe prodávají, proto patří ty s ohybem menším než 10 milimetrů na každých 10 centimetrů délky do první kategorie a ostatní do druhé. Objektivní kategorizace zemědělských komodit je důležitá pro jejich cenu na komoditních burzách. Finančníci rádi obchodují s plodinami, avšak neradi chodí po zablácených polích, aby si ověřili kvalitu nakoupené úrody. Proto byla už v počátcích plodinových burz zavedena kritéria pro posuzování kvality komodit, která usnadnila jak mezinárodní obchod, tak třeba i finanční inovace, jako jsou derivátové kontrakty, které na těchto trzích vznikly. Když pak v roce 1992 zavedla EU společnou obchodní politiku, dostala se pravidla o zahnutí okurek do evropské legislativy.

Ovšem zahnutí banánů má barvitější historii, v níž nechybí koloniální politika. Světovému obchodu s banány dominují americké korporace vlastnící plantáže v Latinské Americe, avšak před rokem 1992 Francie a Velká Británie dovážely banány především ze svých bývalých kolonií v Africe a Karibiku. Proto trvaly na zvýhodněném přístupu těchto producentů na trhy EU, jakož i na ochraně pěstitelů v zámořských územích patřících do EU. Prosadily vyšší míru ochrany proti latinskoamerickým banánům, v níž hrála kategorizace podle velikosti a zahnutí svoji roli takzvané netarifní obchodní překážky. Toto zvýhodnění nahradila v rámci pravidel Světové obchodní organizace před několika lety cla a kvóty. Nadále však přežívá v euroskeptickém folkloru.

Český příspěvek

Ačkoli to není z národní úrovně dobře vidět, Evropská unie ve skutečnosti regulatorní zátěž v rámci jednotného trhu často snižuje. Krátký výlet do historie několika nechvalně proslulých regulací zároveň ukazuje i to, že zdánlivě zbytečná či obskurní regulace má své ekonomické opodstatnění. Nicméně legislativu EU zaplevelují i politicky vynucené regulace, které si některá členská země kladla jako nezbytnou podmínku souhlasu. To ostatně známe i u nás, neboť přístupovou smlouvu Chorvatska zaplevelí Klausův protokol o tom, že Trautenberk nedostane zpět chalupu, v níž po jeho odsunu bydlí Anče s Kubou a hajným.

Vyšlo v Respektu v létě 2012. Navazující blog.