Regulace je nejvýraznějším rysem Evropské unie a její přemíra oblíbeným argumentem euroskeptiků. V jejich mlžných snech vystupuje Česko bez EU jako libertariánský ráj, všeslovanská selanka i národní socialismus, ale vždy bez nadbytečné regulace a byrokracie. Přitom Česko nepatří k zemím pro něž je společné rozhodování o ekonomických pravidlech zdrojem dodatečné byrokracie, které bychom se bez EU vyhnuli. Naopak, díky EU máme liberálnější ekonomiku.

Vymýšlení hypotetických scénářů je akademická kratochvíle při níž se dá obhájit leccos. Nicméně tvrzení, že mimo společný rámec by Česko fungovalo spíše jako Rakousko před vstupem do EU v roce 1995, než jako Singapur či Hong Kong na Vltavě se obhájit dá. Tedy, i po dekádě či dvou mimo EU, by se o makroekonomických parametrech rozhodovalo v Německu, domácí ekonomika by byla podřízena politice a konkurenceschopnost by udržovaly nižší mzdy.

Gravitační pole německé ekonomiky
Rakousko před rokem 1995 je dobrým zdrojem informací o tom, jak se vyvíjí malá otevřená ekonomika ve středu Evropy. Základním rysem je, že pokud jí v tom jiná mocnost nezabrání, tak ji příležitosti k obchodu nevyhnutně přitáhnou k německé ekonomice. Snaha o jakoukoli soběstačnost na malém trhu by byla jen receptem na chudobu.

Masivní obchodní výměna a provázání dodavatelskými vztahy, udělá z udržení konkurenceschopnosti vůči Německu základní imperativ. Z ekonomické suverenity bude teoretický koncept, neboť rozhodování o hospodářské politice bude o přizpůsobování se rozhodnutím Bundesbanky ve Frankfurtu a vlády v Bonnu/Berlíně.

Domácí nastavení budou vždy o fous větší nebo menší než německé, aby domácí firmy neztratily zakázky a udržely zaměstnanost. Rakousko takové rozhodování pěstuje od padesátých let a dotáhlo jej k takové dokonalosti, že v roce 1979 zavedlo s Německem společnou měnu. Do roku 1999 se jí říkalo fixní kurz šilinku k marce a poté euro.

Rakouský model
Naši sousedi měli historické štěstí v tom, že se po čtyřicet let mohli vyvíjet podle svého, byť jen na malém písečku mezi Východem a Západem. Komunistickou vládu si i přes Stalinovu snahu nezvolili, takže když je Sověti vydrancovali na kost, nechal je Chruščov v roce 1955 jít. Ekonomickou provázanost na Německo oprášili hned a svezli se na jeho hospodářském zázraku. Nejdřív museli ovšem vymyslet politické nastavení, které by jim umožní dodržovat omezení vyplývající z ekonomické politiky Německa. Z toho se dá vybrat i pár postřehů o hypotetickém Česku mimo EU.

Naše základní politické hodnoty jsou velmi podobné, což vzhledem k jejich společnému historickému vývoji nepřekvapí. Jistoty, kompromisy a hlídání vlastního dvorku, tradičně dominují. To se přelévá do ekonomické politiky, která spíše než dravému kapitalismu nahrává sociálně demokratickým kompromisům. V Rakousku z tohoto základu vznikl systém, kde politika hluboce pronikla do ekonomiky a něco podobného by se vyvinulo i u nás.

Tento průnik nakonec není spekulativní. V letech 1989 až 2004 se sice příležitostně pěstovala rétorika trhu bez přívlastků, avšak reálná politika vždy dbala na zaměstnanost a základní jistoty, byť třeba za cenu masivních ztrát v “bankovním socialismu”. Tvrdá konkurence platila jen pro malé podnikatele, neboť velcí byli propleteni se státem, který je chránil.

Bylo to podobné jako v Rakousku před vstupem do EU, kde se konkurence mezi velkými podniky, bankami a v síťových odvětvích moc nepěstovala. To přirozeně vedlo k vyšším cenám a neefektivitě, které by podkopávaly konkurenceschopnosti vůči Západnímu Německu, kdyby nebyly kompenzovány relativně nižšími mzdami. Ve zkratce rakouský model fungoval tak, že mezinárodní konkurenceschopnost firem dotovaly jejich vysoké zisky na domácím trhu, na které dopláceli zaměstnanci vyššími cenami, nižšími mzdami a vysokými daněmi, z nichž se ovšem platily i jistoty sociálního státu.

Politicky i ekonomicky to fungovalo, ale ke konci osmdesátých let už osifikovaný systém hodně dřel. Ekonomice však pomohly reformy spojené se vstupem do EU, které přinesly otevření, deregulaci a liberalizaci. Pravidla hospodářské soutěže a veřejných zakázek potlačila politiku v rozhodování státních i ostatních velkých firem a banky i síťová odvětví se postupně restrukturalizovaly podle not EU. Domácí ceny klesly díky vstupu na velký trh i díky vyšší efektivitě klíčových odvětví. Odvrácenou stranou byly vyšší bankroty firem, které se konkurenci přizpůsobit nedokázaly. Mnoho dalších převzaly zahraniční konkurenti, byť řadě z nich se tomu podařilo předejít expanzí k nám.

Poučení z rakouského vývoje
Obecné nadávání na záplavu regulací z EU zastírá fakt, že pro většinu zemí a většinu odvětví pravidla jednotného trhu přináší více konkurence. U nás to nebylo vidět, protože před vstupem se tu žádný model domácího kapitalismu nezkonsolidoval. Ovšem historická zkušenost rakouských sousedů naznačuje, že politicko-ekonomický model malých evropských států domácí konkurenci potlačuje ve snaze uspět v mezinárodní konkurenci. To může fungovat, avšak po čase přílišné omezení ekonomických svobod vede ke stagnaci.

Česko navíc postrádá politické strany, schopné vyvažovat moc domácích velkopodnikatelů. Strany s miliony členů v Rakousku fungovaly jako demokratická protiváha, která zabránila tomu, aby se tamní model zvrhnul v primitivní oligarchii, kde se ekonomická i politická moc koncentruje v rukou několika hráčů. V takovém systému může být regulace stručná, neboť pravidla společné zemědělské politiky by nahradila jedna věta: “Jak si přeje pan Babiš.” Tisíce stran zákonu o telekomunikaci by nahradilo přání pane Kellnera, plynárenství pana Komárka a energetiky třeba pana Křetínského, nebo jiných pánů (zřídkakdy dam), kteří budou zrovna na vrcholu moci. Naše současné potíže s dodržování pravidel veřejných zakázek, dotačních programů i regulace síťových odvětví naznačují, že podobný scénář není úplně hypotetický.

Jinými slovy, pokud bychom se po sérii dějinných katastrof skutečně ocitli mimo EU, tak začneme se skoro rakouskou ekonomikou a skoro ukrajinskou politikou, přičemž tato politika po čase nejspíše zdecimuje ekonomiku.