Asi mají strach, že by vypálili pokladny, kdyby rovnou naskočilo číslo 90. Tak jim to dávkují po pětiminutovkách. Lidé přešlapují na větrném peróně a zpoždění naskakuje. Pět minut. Po deseti minutách naskočí desítka, po patnácti patnáctka, po dvaceti dvacítka… po devadesáti devadesátka.

Pro lidský organismus nejsou teplotní rozdíly dobré. A tak je ve vagoně jen o něco málo chladněji než venku. Nejde zavřít okno. Pohádkové babičky choulí se do vietnamských bund a chrchlají. Ústa setřou šusťákovým rukávem.

Přestávka. Na koleje spadl strom. Rozbila se mašina. Čekáme na protijedoucí vlak. Výluka, takže hybaj do autobusu. Břečkou doklouzáme k přetopené lokálce, kam se vánoční cestovatelé nemohou vejít. Lidé tu k sobě mají tak nějak blízko. Davy Ježíšků vezou dary z městského nákupního centra. Přišpendlený k záchodovým dveřím balancuju mezi novou mikrovlnkou a štěnětem s růžovou mašlí. Zářivka nesvítí. Okno nejde otevřít.

Zabořen po lýtka ve sněhovém bahně, dvě červená světla mizí. Osvětlený je jen kostel bez věže. Tu smetla vichřice. Sněží nebo možná prší… prostě tak nějak mží. Městské polobotky moknou a mrznou.

Pět ledových, temných kilometrů, krajem osamocených křížů, o kterých nikdo nic neví, krajem hrobů s cizími nápisy, krajem duchů těch, co odešli i se svými trakaři, dětmi a příběhy.

Přišli jiní, přišlo jich míň; se svými příběhy, do jejich domů; teď svítí ve tmě, daleko od sebe. Děti příchozích hledají to správné světlo.

Šmátrám po stěnách, hledám kliku v temnotě. Dveře se otevřou teplem a vůní vánočky. Na stole plápolá svícen.