Zrezivělé dědictví generace našich rodičů
„Lidem, kteří přežili koncentrák, zůstaly některé iracionální prvky v chování. Například si dělali nutkavě zásobu potravin. Jejich děti už žádný koncentrák nezažily a vyrostly ve společnosti, kde pulty přetékají. Dívaly se na své rodiče, kteří plnili spíže, jako na chudáky. Ale jakmile tyhle děti dospěly, začaly špajzky plnit stejně nesmyslně jako rodiče,“ řekl v jednom nedávném rozhovorů sociolog Ivo Možný, když vysvětloval, co vše může způsobovat jev označovaný jako sociální dědičnost.
Noviny jsem odložil pod postel s tím, že to je článek, který je dobré si schovat. Na posteli notebook s internetem, pod ní spousty věcí, které by se jednou mohly hodit, textů, které bych si někdy mohl znovu přečíst.
Léta na venkově u prarodičů, ta byla mezí tunami podivuhodně zatočených tyčí, plastovými krabičkami plnými narezlých, zahnutých hřebíků a průzkum obsahu kanystrů. Jednou se to bude hodit, jednou to bude nedostatkové zboží, říkal děda. Prodával v obchodě. Věděl, o čem mluví.
Po generaci našich rodičů zůstala spousta dalších památek a o mnohé z nich my, kteří jsme už učitelkám neříkali soudružko, nestojíme a chceme se jich zbavit, ale nejde to. Jsou to památky, že nejlepší hřebíky jsou zadarmo, že všechno je špatně a nedá se s tím nic dělat, že si máme hledět svého a do ničeho se neplést, že to nemá cenu, že jiní se mají lépe než my, že diskuse znamená boj o svou pravdu, že pravda je jediná možná, že za hranicemi naší země číhá nebezpečí a dobrodružství.
Prý nás normalizační rez bude ničit déle, než si myslíme, a zdědí ji i naše děti a… zkrátka, všechno je špatně.
Text vytisknout a šup s ním pod postel.
Noviny jsem odložil pod postel s tím, že to je článek, který je dobré si schovat. Na posteli notebook s internetem, pod ní spousty věcí, které by se jednou mohly hodit, textů, které bych si někdy mohl znovu přečíst.
Léta na venkově u prarodičů, ta byla mezí tunami podivuhodně zatočených tyčí, plastovými krabičkami plnými narezlých, zahnutých hřebíků a průzkum obsahu kanystrů. Jednou se to bude hodit, jednou to bude nedostatkové zboží, říkal děda. Prodával v obchodě. Věděl, o čem mluví.
Po generaci našich rodičů zůstala spousta dalších památek a o mnohé z nich my, kteří jsme už učitelkám neříkali soudružko, nestojíme a chceme se jich zbavit, ale nejde to. Jsou to památky, že nejlepší hřebíky jsou zadarmo, že všechno je špatně a nedá se s tím nic dělat, že si máme hledět svého a do ničeho se neplést, že to nemá cenu, že jiní se mají lépe než my, že diskuse znamená boj o svou pravdu, že pravda je jediná možná, že za hranicemi naší země číhá nebezpečí a dobrodružství.
Prý nás normalizační rez bude ničit déle, než si myslíme, a zdědí ji i naše děti a… zkrátka, všechno je špatně.
Text vytisknout a šup s ním pod postel.