Vypadal jako dobromyslný dědula sedící na zápraží ve vsi kdesi v jihofrancouzské Provence, upíjející víno a přemítající o podvečerním sousedském mači v petanque. Opravdu mluvil francouzsky. Jenže seděl na palubě dřevěného korábu plujícího tichým Tichým oceánem. Měl asijské oči. A navíc to byl král.

Aspoň to o sobě tvrdil. „Kdo jsi a kam kráčíš?“ zaskočil mě. Neodpověděl jsem. „Ostrov Quan Lan ti prodám za 17 milionů dolarů,“ řekl. Jestli to nebylo předražené? Musel jsem ostrov důkladně prozkoumat.

Na to není potřeba moc času. Stačí dva dny. Quan Lan je totiž dlouhý něco přes dvacet kilometrů a široký tak kilometry dva. Žije tady pět tisíc lidí.

Krajina je pohádková, ale nečekejte tu prastaré hrady, čarodějnice na košťatech či rytíře na koních. Lidé nežijí ve slaměných chýších, naopak. Quan Lan je na asijské poměry hodně bohaté místo. Řady barevných vil, i když auta tu nikdo nemá. Byla by zbytečná. Po úzkých cestách z panelů jezdí tříkolky.

Dvě tři hospody, dvě tři ubytovny, dvě tři pěkné Vietnamky, které zrovna vyráží na lov na pevninu - pro líčidla, voňavky a látky na dlouhé šaty. Rýžová pole a citrusové sady. Za sedmnáct milionů dolarů to nestojí.

Jenže Quan Lan má jinou přednost. Je docela odlehlý, nedaleko čínských břehů. A to znamená, že si obejdete ostrov, vyberte pláž a budete na ní sami. Aspoň mimo hlavní sezonu, kdy je tu normální evropské léto. Jediný dopravní prostředek, který sem pluje, je dřevěná bárka. I když… možná že v době, kdy budete číst tento text, už je vše jinak. Vietnam se rychle mění.

Člověk zvyklý na vietnamský randál z toho královského ticha nemůže usnout. V deset vypne elektřina. Zhasnou všechny vodopádové teploměry. Stojím na terase a začínají se dít divné věci. Z oceánu krve se ozývá mrazivé kvílení baškobalů. Na obzoru pozoruju obrysy obřích létajících žab.

Princezna v domě naproti si rozčeše vlasy, obklopí se svíčkami, soustředěně hledí před sebe a v rukou drží jakýsi talisman. Snad medituje, snad se věnuje tomu dechberoucímu vietnamskému duchovnu. Ale spíš si obřadně… lakuje nehty na nohou.

Zamává mi a já zamávám jí.

Jestli hledáte podobně vzrušující příběhy, jestli nevíte, co s tou nafouklou kreditkou jako já, jestli jste už viděli prakticky celý svět jako já nebo jestli stále ještě potřebujete omračovat ženy či muže fascinujícími fotkami a články v tisku z bláznivě nebezpečných krajů jako já, zkuste velké asijské dobrodružství na Quan Lanu.

Je to snadné. Stačí se povalovat na pláži, tloustnout vietnamskými specialitkami a přemýšlet, jestli by důchod v království za těch 17 milionů dolarů stál.

Třeba v písku najdete kouzelný prsten. Nebo připluje zlatá rybka. Nebo vás jeden dobromyslný dědula ustanoví svým dědicem.





Koupit ostrov od krále i se zvířectvem…



…dobrým pivem…



…potkávat krásné lidi…



…občas jim pomoct na poli…



…pak se vyvalit na pláži…



…a v klidu umřít.


Text před časem vyšel v upravené podobě v časopise Lidé a země
Foto: Jan Hořínek

Čtěte další tipy na dovolenou od blogerů i diskutujících