Jedou za čas vyrážím poflakovat se do hor někde na východě. Neberu si knížky ani noviny a vypínám telefon. Mediální absťák jsem se letos rozhodl léčit okamžitým nakoupením balíčku tiskovin, to abych se dozvěděl, co se u nás v posledních dnech dělo zásadního.

Týdeník Respekt jsem odložil hned, když mě za příjemného houpání vlaku mířícího z východu jeho autoři na titulní straně varovali, že mám mít strach z Ruska. Hmátl jsem po Reflexu, na jehož obálce jsem zahlédl svého nahého kolegu. Titulek: „Pozor! Toto není fikce! JXD se žení“. Doufal jsem, že to celé fikce je.

V úvodníku jsem se dověděl víc. Reflex prý spouští reality show, kdy bude živě přenášet vývoj vztahu 25leté Alex a „známého novináře Jiřího X. Doležala" (my novináři obvykle používáme označení „známý“ pro osoby, které ve skutečnosti známé vůbec nejsou). Vše budeme moci sledovat též prostřednictvím videoreportáží na internetu. „Čím je zajímavé, že se žení?“ ptá se v úvodníku šéfredaktor Reflexu Pavel Šafr. No, to by mě taky zajímalo.

Šéfredaktor odpovídá tajemnou větou: „Uvidíme, co bude dál“. Podle něj „není možné, aby takový vztah neměl pozoruhodnou dynamiku“. „Proto sledujte Reflex,“ nabádá Šafr. Potěšilo mě, že se kolegové „každopádně těší, až bude svatba“. Trochu oddechu v náročné práci pilířů demokracie jim moc přeju.

Úspěšný hrobník české žurnalistiky si vzal do parády další redakci a zaživa ji zasypává vykřičníky a „šok“ujícími tématy a jazykem - tohle mě napadlo po přečtení úvodníku časopisu, který se mi do rukou v posledních měsících nedostal. Ale nesuď kvalitu podle jednoho textu, řekl jsem si. Ostatně, jeden sloupek v každém čísle z pohledů muže a ženy popisující vývoj vztahu může být zajímavé čtení. A listoval jsem dál.
 
Dověděl jsem se, že v Rusku objevili Jožina z bažin. Prahu prý ohrožuje lord Voldemort a srdce mi rychle bilo i při čtení dalšího titulku: „Ministr varuje: chybí elektřina!“ Radši jsem rychle otočil na stránku 19 a snažil se najít odpověď na otázku: „Skončí Aleš Brichta za mřížemi?“

Následoval článek o osobním životě mého kolegy Jiřího X. Doležala. Co musím ocenit je, že informace na obálce byla správná: fikce to opravdu nebyla. Poctivě jsem vyplnil anketu a u otázky: „Jak dlouho jejich manželství vydrží?“ jsem zaškrtl možnost b) – tři měsíce. Přišlo mi to jako pravděpodobné, protože plnit obsah časopisu po tuto dobu tímto tématem se mi zdálo pro jeho prodejnost optimální.

Třeba jsou to dobré texty, třeba jen nemám moc smyslu pro letní nadsázku, říkal jsem si. Fotografie jointu na straně 37 mě inspirovala. Kolegové se při tvorbě asi trochu uvolňovali, tak to zkusím též, přemýšlel jsem. Třeba pak zajímavost a serioznost textů ocením.

Doma jsem vyhrabal skleněnku a nasypal trochu té zelené byliny, abych se stal tím správně alternativním, vyhuleným žurnalistou, který pomalu vypustí z úst dým, nechá se při tom vyfotit a pak hrdě napíše: „Z našeho páru hulí pouze polovina. Hádejte která“.

Řehtat jsem se nezačal, krásu textů neodhalil. Místo toho trochu vykouřeně hledím na - jak píše Reflex - „poslední“ rozhovor s Václavem Fischerem, ve kterém redaktorka připravila větou „Mně se zdá, že jste trochu přibral“ takovou nenápadnou novinářskou pastičku. Pan Fischer se nechytil, ale reportérka se nevzdala a zeptala se: „Nejíte?“

Civím skleněnýma očima na fotky Václava Fischera a táži se: Jí, či nejí?

Znaven přemýšlením nad zásadními tématy české společnosti odhazuju „časopis roku 2008“ a beru do ruky Maxim – má takřka stejně seriozně vyhlížející obálku. Z jeho stránek se na mě hihňá zkušený novinář (a milovník hor na východě) Ivan Brezina s – jak sám píše – „šprckou“ na hlavě.

Co můj další kariérní vzestup? Který ze dvou prestižních listů si do budoucna vybrat? Fotit se nahý, nebo se šprckou? Nebo obojí?

Když už o šprckách, tak pořádně, uzavírám vnitřní při s tím, že můj novinářský kariérní cíl je v periodiku vyrovnané kvality, které si aspoň na seriozní žurnalistiku nehraje, s obálkou vytištěnou na kvalitním papíře a se zázemím stabilní zahraniční společnosti. To je ončo, Maxim bude můj profesní vrchol!

Nakonec tiskoviny odhodím do koše a po pokoji rozložím mapky zemí daleko na východě. Mám už malou sbírku a dokupuju nové, jsou rok od roku přesnější. A říkám si, že vyrábět tyhle mapy je asi docela fajn práce.