Spory o islám nepřestávají zaplňovat veřejný prostor Evropy. Jako by se však přitom valně nedbalo rozlišovat, o čem se to vlastně mluví. O konkrétních muslimech nebo o abstraktním islámu? Nevyjadřuje toto sice ne vždy přiznané, ale přesto přijaté rovnítko stavěné mezi islámem a muslimy naší alergii na problematizování a neochotu vidět více než vlastní aspiraci?



Debaty o islámu připomínají spory o komunismus před rozpadem SSSR. Střetávali se při nich zastánci ideálu a žalobci skutečné podoby komunistických zřízení, reálného komunismu. Pro ty první je komunismus nepřekonatelný ideál. Bohužel však pokaždé zrazený těmi, kteří ho uskutečňují. Od Stalina k Mao Ce-tungovi, Fidelu Castrovi nebo Pol Potovi. Vzato ad absurdum, každý komunista, který se chápe moci, nakonec zrazuje ideál, který by rád naplnit. Stalin byl příliš ruský, Castro příliš tropický, Mao příliš čínský na to, aby dokázali neudělat medvědí službu komunistickému ideálu.

V úvahách o komunismu se opakovaně stavěla otázka, zda může existovat jiný komunismus než ten reálný přinášející většinou katastrofální důsledky. A neobsahuje původní čistý ideál už ve své podstatě zárodek své degenerace do totalitního systému, pokud se začne uvádět do praxe? Známé rčení přece říká, že „cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly“. Odpověď nebyla nikdy jednoznačná. Teprve dějiny nám dávají vodítko. Komunismus v praxi selhal a podle představ jeho zakladatelů se ho nezdařilo uskutečnit. Přesto nadále existují lidé, kteří této utopii věří.

Něco podobného platí o islámu. Podle doxy islámské teologie se jedná o poselství míru, bezpečí a universální spravedlnosti. Samotná sémantika termínů rozrůzňujících arabský souhláskový kořen slova „islám“, totiž SLM, manifestuje pozitivitu. SaLiMa = být bezvýhradný, bezchybný; SaLáM = mír; SaLíM = zdravý; iSLáM = odevzdání se jedinému Bohu; muSLiM = odevzdávající se jedinému Bohu. V základním textu islámské víry v koránu lze nalézt pro takové pozitivní poselství řadu odkazů. Objevují se tam neméně početně jako citáty v duchu zcela opačném, vyzývající k boji proti bezvěrcům, modlářům a k nedůvěře vůči vyznavačům křesťanství a židovství, kteří kazí jednobožskost a universalitu původního abrahamského poselství.

Jak je to s islámskou myšlenkou v praxi? Téměř analogicky jako s tou komunistickou. Vetknuta do Marxových a Leninových spisů, v nichž lze najít odpovědi téměř na všechny otázky doby i budoucnosti, vypadá logicky: pojmenujme nespravedlnost, odstraňme ji prostřednictvím argumentů naší pravdy nebo nátlakem, donucením či násilím a osvoboďme tak člověka z odcizení v nevědomosti.

Fungování takové praxe je dobře známé. Dnes se v prostoru s muslimskou většinou setkáváme jen výjimečně s režimy, které lze označit za islámské teokracie. Nejspíše něco jako tálibský Afghánistán, snad molláhovský Írán a částečně i fundamentalistická Saúdská Arábie. Ženy jsou tam vystavovány různým formám útlaku, svobodné a kritické myšlení naráží na cenzuru nebo autocenzuru. Hospodářství jakž takž prosperuje jen tam, kde ho může podepřit ropná renta. Stát kromě subvencování základních potravin nenabízí většinou žádné jiné sociální služby. Sociálně slabé a potřebné odkazuje na islámskou charitu, což ponechává náboženským hnutím možnost kupovat si touto cestou stoupence. Kulturní život omezují zákazy a společenská prudérie. Takové praktikování státního islámu nebo islámu u moci může sotva sloužit jako atraktivní vzor pro většinu muslimů.

Stručně shrnuto, reálný život budovaný podle islámského ideálu nemá glanc. Leč obhájcům islámské myšlenky zůstává možnost udělat krok stranou. Za neúspěchy realizace islámského ideálů mohou vůdcové, kteří islám zrazují, a lokální úchylky, vycházející ze starověkých, nezřídka předislámských zvyklostí. Starý trik se sice nevysloveným, ale jasným návodem: čistka a náprava. Ostatně, komunističtí rutinéři otevřeně přiznávali, že jejich strana sílí čistkami.

Netvrdím, že islám je totožný s komunismem. Spíše bych podepsal, že komunismus byl islámem 20. století. Ovšem i taková diskuse zavání scholastikou, v níž se střetávají obecné pojmy, nikoliv úvahy a analýzy týkající se konkrétních jevů a jednání reálných lidí. Něco podobného předvádějí jak islámští fundamentalisté, tak odpůrci islámu. Nemají před očima zpravidla nic jiného, než abstraktní islámskou myšlenku a její obhajobu nebo zdrcující žalobu. Stali se z nich spojenci v nekonečném sporu, v němž nejde o skutečnost, nýbrž o vychvalování nadpozemských ctností islámu nebo o zatracování jeho jednou provždy daných poklesků.

Chápu, neb sám tímto sklonem trpím, že popisovat texty je snazší než psát o životě, těkavém a často zmateném. Musíme si však přiznat, že teoretizování o koránu a islámu nám pomáhá chápat muslimy jen z části. Abych usnadnil práci kritikům, kteří mne budou vinit za to, že přeceňuji letošní „arabské jaro“, připomenu, že jsem v lednu vyloučil dominový efekt po převratu v Túnisku a zároveň jsem nepřímo odmítl polemizovat s tezí, že islám je neslučitelný s demokracií. Podcenil jsem arabský (muslimský?) mimétismus (= napodobivost, přizpůsobivost), ale zároveň jsem se vzepřel tendenci nedělat rozdíl mezi koránem, islámem a muslimy.

Ať z „arabského jara“ vzejde cokoliv, ať ze zmatků v opozici vytěží prospěch nějaký islamismus, ať „arabské jaro“ vystřídá nějaká „íránská zima“, nelze popřít, že „arabské jaro“ nedokázal předpovědět nikdo, kdo má oči jen pro islám, abstraktní myšlenku, a to ani její apoštolové, ani její zavílí odpůrci. Arabský vzmach a náhlý návrat Arabů do dějin je dílem lidí, muslimů mezi nimi především, nikoliv islámu.

Po rozpadu komunismus a zániku SSSR byly nuceny davy odborníků na sovětskou skutečnost, tak zvaných kremlologů, přiznat, že Rusové nejsou obtisky podle stejného mustru Homo sovieticus. Obdobně neexistuje žádný kadlub, v němž se odlévá Homo islamicus. Araby a ostatní muslimské národy na Blízkém a Středním východě nelze vtěsnávat do islámské ideje. Jako se po roce 1989 změnili komunisté a vůbec celá levice, mění se dnes muslimové a vpisují svou změnu do dějin. Neznamená to, že teď bude snazší odhadnout, co nás čeká. Naopak. Ale bude to zajímavější.