Islamismus a politizující odpůrci islámu mají jedno společné. Věří ve věčnou podstatu muslimského náboženství. Počítají vždy a všude s neměností náboženského dědictví. A následně soudí, že společenský a politický život v muslimském světě se redukuje nebo se má redukovat na předpisy odvozované z koránu.

Je zajisté záslužná snaha vzděláváním vyvracet redukovanou představu o islámu. Otázkou je, jak to dělat. Výuka dějin v osnovách škol zpravidla spojuje výklad hlavních principů islámu s výklady o středověku. Vede to následně k názorovému zkratu. Nábožentví a společnost se směšují. Je-li náboženství podáváno v návaznosti na jeho středověkou podobu, nevylučuje se vliv na představu o soudobém islámu, kupříkladu ve smyslu názoru, že společnost, která vyznává středověké náboženství, zůstává středověká myšlením i chováním. Lze spojovat středověkou podobu křesťanství s křesťanským náboženstvím obecně? Nelze. Proto ani islám jen jako víra a dogmatika neobsahuje celý „islám“, tedy společnost, které sice žila a žije s islámskou vírou, leč nikoliv ve všem všudy jen v ní. Muslimský svět, islámská společnost, vždy měly a mají nějaký víru přesahující společenský vývoj a nějaké s vírou přímo nesouvisející hospodářské a politické dějiny.

Spolu s odmítnutím „nehistoricity“ islámu se staví otazník i nad obraz muslimského světa jako navěky uvězněného svým náboženstvím do alternativy teokracie nebo despocie. V knize „Díwán králů. Politické a náboženské v islámu“ dokazuje historička Jocelyne Dakhliaová, autonomnost v politické myšlení a praxi v muslimském prostoru, rozuměj myšlení a konání, které ve všem všudy nesvazují náboženské předpisy a v nichž dominují světské mocenské zájmy. Taková politická tradice, projevující autonomii ve vztahu k náboženství, má kořeny ve středověku. Z toho lze vyvodit mimo jiné i to, že i středověký islám nebyl pokaždé striktně dogmatický a přizpůsoboval se konstelaci světských mocenských sil.

Na stejnou hypotézu jdou z jiného úhlu dva francouzští historici, Philippe Sénac a Christophe Picard ve svých právě vydaných knihách. První ve studii „Karel Veliký a Muhammad ve Španělsku (8. – 9. století)“ rekonstruhuje na základě pečlivého studia pramenů boje mezi Araby a Franky na Iberském poloostrově a na jihu Francie. Název práce dává vzpomenout na opus z roku 1937 „Mahomet et Charlemagne“ od Henri Pirenna. Tento věhlasný belgický médievalista konstatoval, že vpád Arabů do Iberský polostrov v 7. století pronikavě změnil vývoj Středomoří a oddělil Východ od Západu. Philippe Sénac podává obraz společnosti na hranicích mezi znepřátelenými stranami, která žije v násilí. To však bylo daleko více výbojností a loupením než džihádem a svatou válkou. Nevylučují se přechodná spojenectví křesťanů a muslimů a protivníkem bývá zpravidla jiný válečník bez ohledu na vyznání, nikoliv za každou cenu bezvěrec či jinověrec.

Viděno tímto prizmatem byla i bitva u Poitiers v roce 732 více vítězstvím Franků než křesťanů a porážkou Arabů spíše než muslimů. Civilizační a náboženský smysl násilí a vojenských akcí přináší podle Sénaca až francouzská kolonizace Alžírska v roce 1830. Dodnes je s takovým posláním občas ještě spojována. Hraniční násilnosti, typické pro několik desetiletí v 8. století, a s nimi jdoucí chuť expandovat a loupit, postupně slábne. V následujícím 9. století přechází bojová fáze do různých forem soužití, kdy nad konfrontačními potyčkami nabývají váhu diplomacie a vzájemné obchodování.

Jistě že nejde o to přecházet od jednoho názorovému extrému, který přeceňuje váhu náboženství, k druhému, který by naopak hodlal náboženskou dimezi z dějin muslimského světa přehlížet a vygumovat. Jedno i druhé by mohlo mít smysl tak akorát propagandistický. Naší povinností je něčemu podobnému nepodléhat a snažit se vepsat náboženství do šířeji pojaté historie. O něco takového usiluje druhý shora zmíněný historik Christophe Picard v knize „Moře chalífů. Dějiny muslimského Středomoří v 7.-12. století“. Dokazuje, že ve Středozemním moři, považovaném za „křesťanské moře“, které příležitostně a místně ovládali arabští piráti, lze zaznamenat několik století rozkvětu islámského námořnictva. Válečné flotily, obchodní loďstvo a znalosti o moři a jeho pobřežích, to vše se promítalo do podoby chalífské moci a působilo na myšlení a chování muslimských společností v dané době.

Picard doporučuje znovu prostudovat zásadní historické dílo Fernanda Braudela „Středomoří a mediteránní svět v éře Filipa II“ z roku 1949. Podle Braudela byl islám po několik století rozhodujícím činitelem ve Středomoří a to jako vojenská síla, obchodní mocnost a intelektuální centrum. O Indickém oceánu je známo, že ho Arabové důvěrně poznali. Méně se však ví a uznává, že údajné prázdno, kterým mělo být pro muslimský svět Středozemní moře, „bahr ar-Rúm“ (Moře Římanů), představovalo jeden z důležitých cílů pro ambice chalífů. Zahrnovali ho čas od času do sféry džihádu, jenž byl podle Picarda především politickým nástrojem, dnes bychom asi řekli, účelovou ideologickou nálepkou, na zcela pozemské laděné mocenské a ekonomické expanze.

Šíření moci a vliv muslimů není primárně náboženské. Má komplexní povahu a vychází z potřeb společensko-politického systému. Praktikují se obchodní aktivity i vojenské akce, dbá se na územní rozmach i šíření víry. Uvnitř tohoto systému figurovaly praktiky a teorie vládnutí, kterým věnují pozornost dvě nedávno ve Francii vydané práce historiků. „Vládnutí v islámu. 10. - 15. století“ je výčtem různých podob politické moci v muslimském světě daného období. Knihu doprovází stejnojmenný sborník textů a dokumentů, překladů a komentářů k pojednáním, které se týkají společenských a politických realit středověkého islámu.

Kdo by měl zájem poznat hlouběji politické myšlení klasického islámu, může si přečíst v překladech spis arabského právníka Abú ´l-Hasana al-Máwardího (974-1058) O zásadách vlády „Kitáb al-ahkám as-sultáníja“. Jde o text, který je zásadní pro pochopení výkonu moci ve středověkém muslimském světě. Jsou tu popsána pravidla, kterými by se měl řídit ideální vladař. Podobná pojednání jsou známa ze středověkého a novověkého Západu. Na al-Máwardího spisech, v nichž se píše o politice jako uplatňování principů řízení státu, dodržování společenského řádu, právních norem a náboženství pod autoritou vladaře, nenajdeme nic výrazně odlišného od myšlení a praktik doporučovaných a praktikovaných v jiných společnostech či během evropského feudalismu.

Na tomto poznatku lze stavět polemiku s předsudky, které jsou spojované s islámem. Jedno zda byly ukovány a následně šířeny v Evropě počínaje 18. stoletím, anebo si je jako jednoduchou ideologickou konstrukci vytváří islamismus ve 20. století. Znalost politického myšlení na základě četby klasických arabských textů může být zdrojem argumentů proti tvrzení, že řecké dědictví a muslimská etika neměly nic společného a šly od počátku proti sobě. Naopak se spojily a následně přetvořily v automní celek.

Tragické aktuality z muslimského světa, terorismus a atentáty, vyhánění a vraždění lidí, ničení plodů lidské práce a kulturních hodnot minulosti ve znamení džihádu a údajné islámské spravedlnosti, to vše nemůže obejít dnešní historiky islámu a čtenáře jejich knih. Není snadné ubránit se v těchto dobách emocím a zachovat si nedůvěru k časovým konkordancím. Násilí středověku se neshoduje se soudobým násilím, stejně jako středověký islám nemůže být soudobým islámem. Je třeba se bránit pokušení hledat v minulosti jednoduché odpovědi na dnešní otázky.

Historik nemůže pokládat za svůj úkol pátrat v minulosti islámu po kořenech tolerance v západním smyslu nebo naopak dokazovat nadčasovost a trvalost střetu civilizací. Není to lékař, který předepisuje léky. Není a neměl by být ani propagandista, který otesává výpovědi o realitě tak, aby se nedotkly těch, které dráždit se nedoporučuje. Stejně tak nesmí být ideologem, který živí stroj na výrobu extrémistických přeludů a vidin.

Leč to neznamená, že bude „neutrální“ ve smyslu lhostejný a nezaujatý. Historika zavazují jiné zásady a hodnoty, než které platí v politických debatách, v kostelích a mešitách, ve sdělovacích prostředích. Řídí se nebo se snaží řídit tím, čemu se říká věda, poznání, kritika. Citované práce, o kterých padla zmínka výše, vznikly podle zásad vědy a vědecké kritiky. Z tohoto jejich úsilí vychází názor, že islám stejně jako jiná náboženství není od podstaty dobrý nebo špatný. Je především tím, co z něj společnosti udělaly staletí jedno po druhém. Je to názor určený všem a dnes je ho nanejvýše potřeba. Od středověku staví islám před historiky otázky, které nejsou pouze náboženské, nýbrž i politické. Snad můžeme ještě doufat, že v našich společnostech, které mnohdy projevují známky vyčerpání nebo znechucení z demokracie, zůstává něco z politického rozumu, který dovolí, aby poselství historické vědy bylo pochopeno.

Poselství historiků je určeno ovšem i těm muslimů, kteří by hodlají vytrhnout či už vytrhují islám z dějin jako absolutní nadčasovou realitu. Ničení nejen předislámských památek, nýbrž i památek a svatyní, které dokazují různorodost v praktikování islámského kultu, svědčí o tendenci k „dekulturaci“ islámu a muslimů a k jejich „dehistorizaci“. Muslimové se mají spokojit s mytologií, podřídit se příkazům a zákazům a o víře nepřemýšlet. Není to návrat do islámského středověku, který byl v jistém smyslu společensky a politicky funkční a úspěšný, nýbrž návrat k primitivnímu chalífátu, o kterém lze při postupující „dekulturaci“ a „dehistorizaci“ islámu tvrdit cokoliv.

Absurdita této vize je podtržena tím, že ač obrácená do nějaké nehistorické minulosti, se udržuje a šíří pomocí velmi současných nástrojů. Technickými prostředky komunikace, postupy moderní psychologie, parazitováním na netrasparentních sférách světových financí, ekonomiky a obchodu apod. Paradoxně se tím vrací ahistoricky se tvářící islám do časového toku soudobých dějin.