Soumrak bohů a návrat náboženství

14. 09. 2016 | 11:09
Přečteno 4116 krát
Vláda náboženství nemá perspektivu, i když soumrak bohů, v jehož znamení se mělo odehrát 20. století, se ukázal být jen dočasným. Bohové nejsou zcela mrtví. Opakovanými údery, které rozdává, se vražedné tmářství islamismu nyní pokouší světu vnutit svoji představu o boží vládě. Někdejší dominantní moc náboženství ve světě je ovšem nezvratnou minulostí.


Náboženská víra nemizí, leč její projevy jsou jiné než před sto lety. Nesetkáváme se s debatou o dogmatu nebo víře. Nejsou to střety s náboženským klerikalismem, s nímž měli nemalé zkušenosti naši předci. Na jedné straně se ve společnosti prosazuje sekularizace, která již více jak půl století rozpojuje dominující kulturu a náboženství. Na druhé straně se ozývají a dávají se na odiv projevy neofundamentalistické. Spíše než o návrat k náboženství jde při tom, když se potkají a přou protichůdné pozice, o hodnoty, které tvoří nebo by měly tvořit základ a východisko pro soudobou společnost.

O co vlastně jde v náboženství? Z hlediska psychoanalýzy je předmětem náboženství především vrozená úzkost lidí a jejich pocit samoty a opuštěnosti ve světě. Proti těmto pocitům nabízí náboženství štít naděje. Stará se pak o způsob, jak dát lidem radostný požitek ze života a to nastolením společných povinností, odpovědnosti, vyplývající ze závazku k nějaké morálce.

Existenciální úzkost ze soudobého světa nezmizela. A tak náboženství nepřestává být pro velkou část lidstva hlavním způsobem, kterým se tento lidský pocit dá zvládat. Něco se však přesto změnilo. Novou podobu nabývá forma, s níž se k lidské úzkosti přistupuje a jak se přemáhá. Tato proměna vychází z toho, že váhy a vlivu nabývá vědecký výklad světa a na něj navazující sekularizace čili slábnutí vlivu náboženské víry na život společenský, veřejný i soukromý.

Od doby, kdy náboženství přestává být jediným společným základem k chápání světa, má víra v božské síly v návaznosti na moderní proces růstu autonomnosti člověka sklon se privatizovat. Zvětšuje se počet jednotlivců, kteří se uchylují ke konverzím uvnitř svého vlastního náboženství. Jedná se o jev oživení, který bývá přirovnáván k jakémusi „znovuzrození“. V takových případech už jedincům nestačí převzít tradice náboženství své rodiny, svého společenství jako jejich dědicové. Potřebují přijmout náboženství po svém. Jedná se o formu sebedefinování, seberealizace, což je jev pro moderního člověka charakteristický.

Pokud dominuje tradiční náboženství, věřící jednotlivci mu mohou postupovat část své úzkosti, kterou pociťují a kterou si uvědomují. Spoléhají na nějakého boha, který z nich sejme jejich chyby a poskytne odpuštění. Takto se dělí o vlastní, soukromé „nadjá“, tedy o to, co se týká veškerých niterných přesahů lidských sil jedince, se svým Bohem. Radí se s ním a své „nadjá“ mu postupuje. Náboženství vytváří pro lidi „náhradní nadjá“.

Vzdá-li se jedinec náboženské představy o světě a osamostatní se, musí vědomí osamocenosti a z toho vzešlé úzkosti snášet sám. O své „nadjáství“ je nucen se starat sám. Tam, kde ubývá náboženství, narůstají případy neurotických posedlostí. Jinde se volí návrat k fundamentalistickým podobám náboženství a o to více se tam bojuje proti individualizaci „nadjáských“ trýzní.

Věřili jsme, že věda a sekularizace náboženství odstraní. Ovšem náboženství se proměňuje a přizpůsobuje. Vykazuje mimořádnou schopnost se adaptovat a využít vše, co je po ruce, aby ospravedlnilo svůj smysl a význam. Zůstat věřícím v moderních podmínkách vyžaduje věřit důrazněji než potřebovali lidé v minulosti a často k tomu slouží gesta zviditelňující jako je třeba způsob oblékání, stravování, případně i chování během společenských styků a na veřejnosti. Nejmarkantnější je to dnes u muslimů, i když mezi nimi jsou i tací, kteří nemají potřebu dávat na odiv své vyznání na rozdíl od jiných muslimů, kteří se zřejmě necítí být patřičně muslimští bez okázalých a viditelných gest.

Proces proměny náboženství ve střetu se sílící sekularizací je dlouhodobý, leč může se projevit i zkratovitě, křečovitě a vzdorovitě a není při tom vyloučeno násilím. K formátování víry v reakci na modernitu a sekularizaci byla donucena všechna náboženství. Katolická církev na to potřebovala celé století, islám má za sebou teprve necelé půlstoletí. Muslimské formy religiozity jsou vystaveny velkému tlaku, aby se přizpůsobily podmínkám zejména v evropských společnostech.

Leč neplatí to výhradně jen tam. I v muslimském světě dochází k nevyhnutelné mutaci islámu. Někteří muslimové se přizpůsobit dokáží a jiní si naopak říkají, nikoliv, nepříjmeme žádný kompromis, chceme islám čistý a důsledný. Tito nesmiřitelní se pak ubírají buď cestou salafíje, která se týká důsledně jen náboženské stránky islámu, anebo cestou džihádu, který se opájí mýtem islámské státotvornosti.

Když se na konci 18. století Napoleonova expedice vylodila v Egyptě, porazila tamní armádu a začala násilím zavádět vlastní pořádek, svolal dobyvatel ctihodné muslimské učence Káhiry. Obrátil se na ně se slovy: „Byli jste velkou civilizací, ale nyní nemáte nic. Co vám zbývá?“ Nejvyšší šajch odvětil: „Máme Korán“. Napoleon na to ironicky: „A zda-li pak je v Koránu, jak ulít dělovou hlaveň?“ Ano, odvětili sborem učenci.

Historka odkrývá podstatný archetyp muslimského fundamentalismu. Odpověď muslimských hodnostářů je věcně sice nesmyslná, leč obsahuje vnitřně přesvědčivou obranu. Je to reakce na invazi Západu a především na vědecko-technickou převahu modernity. Podle konzervativní tradice se modernita vycházející z vědecké kritičnosti mýlí, protože uvádí v pochybnost jistotu, že Alláh zná a ví vše.

Na první pohled zmatené jednání by se dalo vysvětlit pomocí pojmu „nadmuslimství“, který razí francouzský psycholog Fathí Benslama. Muslim se snaží zachránit svého Boha, aby jím byl sám zachráněn. Činí tak způsobem, že své muslimství, svou příslušnost k islámu, staví nade vše, bez ohledu na bezprostředně zjevné skutečnosti a jasná fakta. Odtud patrně vychází dnes tak viditelné přehánění gest, symbolů, rituálů. Snaha spasit spasitele se stala dominantní úzkostí mnohých muslimů. Je to strach patrně silnější než existenciální úzkost, která obecně zdůvodňuje potřebu víry v Boha.

Jaký strach nebo úzkost vedou část francouzské mládeže vzešlé z někdejších přístěhovalců k tomu, aby konala božím jménem? Více než náboženská víra svádí toto mládí vražedný nihilismus. Z jedné strany jde o generační nihilistickou náladu, která nemá původ výhradně muslimský. Vzorcem pro ní může být vraždění na americké High School Columbine v dubnu 1999. Sebevražedné chování mladíků, kteří se cítí být ublíženi, masakrují bez rozdílů každého, kdo jim přijde do cesty a následně sami umírají. Vražedné záměry oznamují předem na sociálních sítích.

Ze strany druhé jde o mládež, která se zapojuje do džihádu a terorismu. Osm z deseti těchto džihádistů bylo tak či onak registrováno u bezpečnostních složek v souvislosti s nějakými delikty. Nemají náboženské vzdělání a obrací se k němu ve chvíli, kdy se utíkají k radikalismu. Jejich radikalizace není vyvolána intenzivním praktikováním víry, s nímž by kráčela ruku v ruce snaha po náboženském vzdělávání. Mezi praktikujícími muslimy jsou samozřejmě radikální věřící, leč tací se zpravidla nevrhají bezhlavě do násilností. Naopak mladí radikálové násilí vyhledávají a láká je vykročit vstříc jisté smrti. Buď se sami vyhodí do povětší nebo čekají, až je zabijí policisté. Ti, kteří odcházeli do Sýrie, tam šli s vědomím vlastní smrti.

Smrt je pevně vsazena do projektu tohoto rychlodžihádismu. Tzv. Islámský stát vyhlásil, že chce být chalífátem a vytvořit nezkaženou a spravedlivou islámskou společnost. Leč něco tu nesedí. Když si myslíte, že se přidáte ke hnutí, které vytvoří spravedlivou společnost, nebudete myslet v prvé řadě na smrt. Můžete být připraveni položit život za lepší svět, ale nepřestáváte věřit životu v dobrém a spravedlivém světě. Mladí džihádisté takové touhy nemají. Jdou do džihádu, aby v něm zemřeli. Nevěří utopickému projektu ISILu a tato organizace sama postavila ve svých textech do popředí nikoliv obraz krásné pozemské budoucnosti, nýbrž apokalypsu a konec světa a lidských časů.

Je známo, že věk dvou třetin radikalizovaných se pohybuje mezi 15 až 25 roky. Jedná se tedy o projev skupiny nedospělců a mladých, kteří své potíže ztotožnili s boží úzkostí. Přivedla je k tomu doporučení pochybných rádců a webových stránek, kterými jsou vyzýváni k sebeoběti. Někteří to vzali doslova. Ostatní, kterých mezi nimi není málo, tápají. Vyrovnávají se se smrti tím, že hledají smysl, který vychází z představy božího soudu.

Mezi touto dospívající mládeží, která si přidává ke smrtonosné ideologii, se jedni vracejí, když jim došlo, že se od nich žádá sebezničení. „Ano, chtěl jsem zemřít, ale nikoliv se sám zabít“, opakují po návratu. Druzí se už rozhodli a krok zpět učinit nehodlají. Natrvalo spojili svou osobní patologii s ideologií teroru a ničení.

V časech rozděleného světa a svou soupeřících táborů mohla mládež nakloněná radikalismu vtělovat své mladistvé zášti do protiamerického nebo protisovětského zápalu. Nabízelo se jí napravovat koloniální nepravosti spáchané ve Třetím světě násilně a nechat se přitom případně i zabít. Palestinští fídáíjún a teroristé z Rudých brigád oblékali svou potřebu páchat atentáty do kabátů antisionismu, antiimperialismu a antikapitalismu. Dnešní mladí nespokojenci své radikální sklony islamizují a činí tak nejnenávistnějším a nejprimitivnějším způsobem.

Řízeni často na dálku islamistickými propagandisty připravují zabíjení podle schématu takfírismu, jinak řečeno, čím více bude zabito odpadlíků od „čistého“ islámu a napomáhačů k takovému odpadlictví, tedy vlastně kohokoliv, kdo se nezapojil do „džihádu“ ve jménu „pravého muslimství“, a čím více se takto vnese panika a strach do řad nepřátel, tím lépe. Podle primitivní přímočarosti takfírismu se „pravý muslim“ zbavuje viny, že dosud nečinně přihlížel odpadlictví a bezbožnosti okolního světa, vražděním těch, kteří nejsou jako on „čistě“ muslimští.

Teror vražedné ideologie islamismu vychází koneckonců z primitivní představy „čisté“ víry. Zápal pro „čistou“ religiozitu je sice možný, avšak nemá perspektivu. Přetrhnout kvůli „pravosti“ náboženské víry vazbu se společností znamená buď upadnout do nihilistické smrtonosti po vzoru mladých islámských radikálů, nebo přistoupit na méně násilnický separatismus, když se náboženský zápal věřícího brání mít cokoliv společného se sekulární společností.

Anebo se nabízí cesta hledat rozumně umírněné spojení religiozity s kulturou a se společností sekularizovaného světa. S něčím takovým přichází papež František, když říká: „ Katolická církev už v Evropě není dominantní a stala se menšinou. Berme to na vědomí a učme se s většinou hovořit“.

Násilí radikálního islamismu nutí stále více muslimů začít přemýšlet. Nejpalčivější na ně doléhá vědomí, že z nějakého vztahu k muslimskému náboženství mohou vzejít hrůzy, které svět v posledních letech zažívá. V Túnisku jsou slyšet hlasy volající po odmítnutí politického islámu i v rámci tamní islamistické strany. Takové vlašťovky švitoří sice nadějně, ale změna, která by náboženství od minulosti a tmářství obrátila k současnosti a jejím realitám, předpokládá něco zásadnějšího.

Je to sociální a společenský rozvoj, spojený se soustavnou péčí o úroveň školství a vzdělávání. Neboť bída, chudoba a negramotnost zůstávají nejvěrnějšími spojenci různých podob náboženské radikality. Ostatně i případ křesťanství ukazuje, že teprve zlepšení podmínek lidské existence mu dovolilo začít se smiřovat s realitou společnosti a učit se ji naslouchat.








Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy