Soumrak bohů a návrat náboženství

14. 09. 2016 | 11:09
Přečteno 3099 krát
Vláda náboženství nemá perspektivu, i když soumrak bohů, v jehož znamení se mělo odehrát 20. století, se ukázal být jen dočasným. Bohové nejsou zcela mrtví. Opakovanými údery, které rozdává, se vražedné tmářství islamismu nyní pokouší světu vnutit svoji představu o boží vládě. Někdejší dominantní moc náboženství ve světě je ovšem nezvratnou minulostí.


Náboženská víra nemizí, leč její projevy jsou jiné než před sto lety. Nesetkáváme se s debatou o dogmatu nebo víře. Nejsou to střety s náboženským klerikalismem, s nímž měli nemalé zkušenosti naši předci. Na jedné straně se ve společnosti prosazuje sekularizace, která již více jak půl století rozpojuje dominující kulturu a náboženství. Na druhé straně se ozývají a dávají se na odiv projevy neofundamentalistické. Spíše než o návrat k náboženství jde při tom, když se potkají a přou protichůdné pozice, o hodnoty, které tvoří nebo by měly tvořit základ a východisko pro soudobou společnost.

O co vlastně jde v náboženství? Z hlediska psychoanalýzy je předmětem náboženství především vrozená úzkost lidí a jejich pocit samoty a opuštěnosti ve světě. Proti těmto pocitům nabízí náboženství štít naděje. Stará se pak o způsob, jak dát lidem radostný požitek ze života a to nastolením společných povinností, odpovědnosti, vyplývající ze závazku k nějaké morálce.

Existenciální úzkost ze soudobého světa nezmizela. A tak náboženství nepřestává být pro velkou část lidstva hlavním způsobem, kterým se tento lidský pocit dá zvládat. Něco se však přesto změnilo. Novou podobu nabývá forma, s níž se k lidské úzkosti přistupuje a jak se přemáhá. Tato proměna vychází z toho, že váhy a vlivu nabývá vědecký výklad světa a na něj navazující sekularizace čili slábnutí vlivu náboženské víry na život společenský, veřejný i soukromý.

Od doby, kdy náboženství přestává být jediným společným základem k chápání světa, má víra v božské síly v návaznosti na moderní proces růstu autonomnosti člověka sklon se privatizovat. Zvětšuje se počet jednotlivců, kteří se uchylují ke konverzím uvnitř svého vlastního náboženství. Jedná se o jev oživení, který bývá přirovnáván k jakémusi „znovuzrození“. V takových případech už jedincům nestačí převzít tradice náboženství své rodiny, svého společenství jako jejich dědicové. Potřebují přijmout náboženství po svém. Jedná se o formu sebedefinování, seberealizace, což je jev pro moderního člověka charakteristický.

Pokud dominuje tradiční náboženství, věřící jednotlivci mu mohou postupovat část své úzkosti, kterou pociťují a kterou si uvědomují. Spoléhají na nějakého boha, který z nich sejme jejich chyby a poskytne odpuštění. Takto se dělí o vlastní, soukromé „nadjá“, tedy o to, co se týká veškerých niterných přesahů lidských sil jedince, se svým Bohem. Radí se s ním a své „nadjá“ mu postupuje. Náboženství vytváří pro lidi „náhradní nadjá“.

Vzdá-li se jedinec náboženské představy o světě a osamostatní se, musí vědomí osamocenosti a z toho vzešlé úzkosti snášet sám. O své „nadjáství“ je nucen se starat sám. Tam, kde ubývá náboženství, narůstají případy neurotických posedlostí. Jinde se volí návrat k fundamentalistickým podobám náboženství a o to více se tam bojuje proti individualizaci „nadjáských“ trýzní.

Věřili jsme, že věda a sekularizace náboženství odstraní. Ovšem náboženství se proměňuje a přizpůsobuje. Vykazuje mimořádnou schopnost se adaptovat a využít vše, co je po ruce, aby ospravedlnilo svůj smysl a význam. Zůstat věřícím v moderních podmínkách vyžaduje věřit důrazněji než potřebovali lidé v minulosti a často k tomu slouží gesta zviditelňující jako je třeba způsob oblékání, stravování, případně i chování během společenských styků a na veřejnosti. Nejmarkantnější je to dnes u muslimů, i když mezi nimi jsou i tací, kteří nemají potřebu dávat na odiv své vyznání na rozdíl od jiných muslimů, kteří se zřejmě necítí být patřičně muslimští bez okázalých a viditelných gest.

Proces proměny náboženství ve střetu se sílící sekularizací je dlouhodobý, leč může se projevit i zkratovitě, křečovitě a vzdorovitě a není při tom vyloučeno násilím. K formátování víry v reakci na modernitu a sekularizaci byla donucena všechna náboženství. Katolická církev na to potřebovala celé století, islám má za sebou teprve necelé půlstoletí. Muslimské formy religiozity jsou vystaveny velkému tlaku, aby se přizpůsobily podmínkám zejména v evropských společnostech.

Leč neplatí to výhradně jen tam. I v muslimském světě dochází k nevyhnutelné mutaci islámu. Někteří muslimové se přizpůsobit dokáží a jiní si naopak říkají, nikoliv, nepříjmeme žádný kompromis, chceme islám čistý a důsledný. Tito nesmiřitelní se pak ubírají buď cestou salafíje, která se týká důsledně jen náboženské stránky islámu, anebo cestou džihádu, který se opájí mýtem islámské státotvornosti.

Když se na konci 18. století Napoleonova expedice vylodila v Egyptě, porazila tamní armádu a začala násilím zavádět vlastní pořádek, svolal dobyvatel ctihodné muslimské učence Káhiry. Obrátil se na ně se slovy: „Byli jste velkou civilizací, ale nyní nemáte nic. Co vám zbývá?“ Nejvyšší šajch odvětil: „Máme Korán“. Napoleon na to ironicky: „A zda-li pak je v Koránu, jak ulít dělovou hlaveň?“ Ano, odvětili sborem učenci.

Historka odkrývá podstatný archetyp muslimského fundamentalismu. Odpověď muslimských hodnostářů je věcně sice nesmyslná, leč obsahuje vnitřně přesvědčivou obranu. Je to reakce na invazi Západu a především na vědecko-technickou převahu modernity. Podle konzervativní tradice se modernita vycházející z vědecké kritičnosti mýlí, protože uvádí v pochybnost jistotu, že Alláh zná a ví vše.

Na první pohled zmatené jednání by se dalo vysvětlit pomocí pojmu „nadmuslimství“, který razí francouzský psycholog Fathí Benslama. Muslim se snaží zachránit svého Boha, aby jím byl sám zachráněn. Činí tak způsobem, že své muslimství, svou příslušnost k islámu, staví nade vše, bez ohledu na bezprostředně zjevné skutečnosti a jasná fakta. Odtud patrně vychází dnes tak viditelné přehánění gest, symbolů, rituálů. Snaha spasit spasitele se stala dominantní úzkostí mnohých muslimů. Je to strach patrně silnější než existenciální úzkost, která obecně zdůvodňuje potřebu víry v Boha.

Jaký strach nebo úzkost vedou část francouzské mládeže vzešlé z někdejších přístěhovalců k tomu, aby konala božím jménem? Více než náboženská víra svádí toto mládí vražedný nihilismus. Z jedné strany jde o generační nihilistickou náladu, která nemá původ výhradně muslimský. Vzorcem pro ní může být vraždění na americké High School Columbine v dubnu 1999. Sebevražedné chování mladíků, kteří se cítí být ublíženi, masakrují bez rozdílů každého, kdo jim přijde do cesty a následně sami umírají. Vražedné záměry oznamují předem na sociálních sítích.

Ze strany druhé jde o mládež, která se zapojuje do džihádu a terorismu. Osm z deseti těchto džihádistů bylo tak či onak registrováno u bezpečnostních složek v souvislosti s nějakými delikty. Nemají náboženské vzdělání a obrací se k němu ve chvíli, kdy se utíkají k radikalismu. Jejich radikalizace není vyvolána intenzivním praktikováním víry, s nímž by kráčela ruku v ruce snaha po náboženském vzdělávání. Mezi praktikujícími muslimy jsou samozřejmě radikální věřící, leč tací se zpravidla nevrhají bezhlavě do násilností. Naopak mladí radikálové násilí vyhledávají a láká je vykročit vstříc jisté smrti. Buď se sami vyhodí do povětší nebo čekají, až je zabijí policisté. Ti, kteří odcházeli do Sýrie, tam šli s vědomím vlastní smrti.

Smrt je pevně vsazena do projektu tohoto rychlodžihádismu. Tzv. Islámský stát vyhlásil, že chce být chalífátem a vytvořit nezkaženou a spravedlivou islámskou společnost. Leč něco tu nesedí. Když si myslíte, že se přidáte ke hnutí, které vytvoří spravedlivou společnost, nebudete myslet v prvé řadě na smrt. Můžete být připraveni položit život za lepší svět, ale nepřestáváte věřit životu v dobrém a spravedlivém světě. Mladí džihádisté takové touhy nemají. Jdou do džihádu, aby v něm zemřeli. Nevěří utopickému projektu ISILu a tato organizace sama postavila ve svých textech do popředí nikoliv obraz krásné pozemské budoucnosti, nýbrž apokalypsu a konec světa a lidských časů.

Je známo, že věk dvou třetin radikalizovaných se pohybuje mezi 15 až 25 roky. Jedná se tedy o projev skupiny nedospělců a mladých, kteří své potíže ztotožnili s boží úzkostí. Přivedla je k tomu doporučení pochybných rádců a webových stránek, kterými jsou vyzýváni k sebeoběti. Někteří to vzali doslova. Ostatní, kterých mezi nimi není málo, tápají. Vyrovnávají se se smrti tím, že hledají smysl, který vychází z představy božího soudu.

Mezi touto dospívající mládeží, která si přidává ke smrtonosné ideologii, se jedni vracejí, když jim došlo, že se od nich žádá sebezničení. „Ano, chtěl jsem zemřít, ale nikoliv se sám zabít“, opakují po návratu. Druzí se už rozhodli a krok zpět učinit nehodlají. Natrvalo spojili svou osobní patologii s ideologií teroru a ničení.

V časech rozděleného světa a svou soupeřících táborů mohla mládež nakloněná radikalismu vtělovat své mladistvé zášti do protiamerického nebo protisovětského zápalu. Nabízelo se jí napravovat koloniální nepravosti spáchané ve Třetím světě násilně a nechat se přitom případně i zabít. Palestinští fídáíjún a teroristé z Rudých brigád oblékali svou potřebu páchat atentáty do kabátů antisionismu, antiimperialismu a antikapitalismu. Dnešní mladí nespokojenci své radikální sklony islamizují a činí tak nejnenávistnějším a nejprimitivnějším způsobem.

Řízeni často na dálku islamistickými propagandisty připravují zabíjení podle schématu takfírismu, jinak řečeno, čím více bude zabito odpadlíků od „čistého“ islámu a napomáhačů k takovému odpadlictví, tedy vlastně kohokoliv, kdo se nezapojil do „džihádu“ ve jménu „pravého muslimství“, a čím více se takto vnese panika a strach do řad nepřátel, tím lépe. Podle primitivní přímočarosti takfírismu se „pravý muslim“ zbavuje viny, že dosud nečinně přihlížel odpadlictví a bezbožnosti okolního světa, vražděním těch, kteří nejsou jako on „čistě“ muslimští.

Teror vražedné ideologie islamismu vychází koneckonců z primitivní představy „čisté“ víry. Zápal pro „čistou“ religiozitu je sice možný, avšak nemá perspektivu. Přetrhnout kvůli „pravosti“ náboženské víry vazbu se společností znamená buď upadnout do nihilistické smrtonosti po vzoru mladých islámských radikálů, nebo přistoupit na méně násilnický separatismus, když se náboženský zápal věřícího brání mít cokoliv společného se sekulární společností.

Anebo se nabízí cesta hledat rozumně umírněné spojení religiozity s kulturou a se společností sekularizovaného světa. S něčím takovým přichází papež František, když říká: „ Katolická církev už v Evropě není dominantní a stala se menšinou. Berme to na vědomí a učme se s většinou hovořit“.

Násilí radikálního islamismu nutí stále více muslimů začít přemýšlet. Nejpalčivější na ně doléhá vědomí, že z nějakého vztahu k muslimskému náboženství mohou vzejít hrůzy, které svět v posledních letech zažívá. V Túnisku jsou slyšet hlasy volající po odmítnutí politického islámu i v rámci tamní islamistické strany. Takové vlašťovky švitoří sice nadějně, ale změna, která by náboženství od minulosti a tmářství obrátila k současnosti a jejím realitám, předpokládá něco zásadnějšího.

Je to sociální a společenský rozvoj, spojený se soustavnou péčí o úroveň školství a vzdělávání. Neboť bída, chudoba a negramotnost zůstávají nejvěrnějšími spojenci různých podob náboženské radikality. Ostatně i případ křesťanství ukazuje, že teprve zlepšení podmínek lidské existence mu dovolilo začít se smiřovat s realitou společnosti a učit se ji naslouchat.








Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy