Boží slovo, burkiny a Francie

31. 10. 2016 | 17:03
Přečteno 2936 krát
Maxime Rodinson, francouzský semitolog, historik a arabista, autor cenné biografie proroka Muhammada, před více jak čtvrtstoletím napsal: „Islám stojí na božím slově, ale ono samo islám nedělá. Dělají ho muslimové. Muslimské dějiny a sociologie muslimů nám řeknou o islámu víc než koránský text“. V časech, kdy Francii dokáže zneklidnit, ba pohoršit islámský šátek či islámský koupací úbor, zatímco znalci vedou interpretační bitvy o to, zda islám je nebo není příčinou terorismu, se jeví tento soud velmi aktuálním.


Francouzský neklid a obavy z islámu se dají pochopit, neboť po sérii atentátů mladých džihádistů je hrozba opakování veliká a odpovědnost politických špiček logicky narůstá. Islám, domácí muslimové a džihádismus akcentují skutečné problémy spojené s vlnou uprchlíků z muslimských zemí, které se manifestovaly v Calais, v tamní neslavně proslulé „džungli“, a v neochotě některých obcí podřídit se centrálnímu plánu rozmísťování nových příchozích.

To, co kdysi mělo smysl jen pro malý kroužek orientalistů seznámených s muslimským světem, moderní historií a sociologií, dnes přerůstá do sporů s širokým veřejným dopadem.
Ani v rozbíhající se kampani k prezidentským volbám v květnu 2017 diskuse o islámu a muslimech nechybí a potenciální kandidáti soupeří o to, kdo se nejpřesvědčivěji strefí do většinové nálady a jak dokáže oslovit svou preferovanou voličskou základnu. A tu mohou tvořit stejně tak radikalismem islámu znepokojení občané jako věřící muslimové, kteří se od radikalismu distancují. Co jim přitom dokáží nabídnout domácí badatelé a islamologové?

Islamizace radikality anebo....

Na poli bádání o islámu se v poslední době svádějí zuřivé bitvy. Olivier Roy v právě publikované knize „Džihád a smrt“ tvrdí, že mladé džiháhisty nezajímá islám, nýbrž radikálnost. „Novinkou je spojení terorismu a džihádismu se záměrným a promyšleným vyhledáváním smrti“. Džihád v tomto pojetí je úderný svou jednoduchostí a „hluboko zasahující novotou“, neboť ho nelze vysvětlit „civilizačním střetem“ nebo „třídním bojem“, ani utopií nějaké „ republiky“ nebo „revoluce“. Všechny tyto intelektuální nástroje zděděné z 20. století nám prý nijak nepomohou pochopit a vysvětlit to, co se tu děje.

V tomto ohledu je Roy na stejné notě s postojem, který prezentuje ve své knize „Děti chaosu“ (2016) francouzský antropolog Alain Bertho. Tezí o „návratu náboženství“ podle něj džihádismus nezdůvodníme. Francouzští nedospělci se „radikalizují“ během měsíce a do mešit nechodí. Objasnění nepodává prý ani tvrzení o „revoltě psanců této země“, neboť pachatelé atentátů nemají jednoznačný „třídní původ“ a vycházejí nejen z vrstev sociálně slabých, ale i ze středních společenských tříd.

Proti „islamizaci radikality“ hájí Gilles Kepel v knize „Teror proti Metropoli: geneze francouzského džihádu“ (2015) „radikalizaci islámu“, která údajně dosáhla svého svého vrcholu ve třetí generaci francouzských muslimů (o knize podrobněji: „Geneze francouzského džihádu“ viz: http://blog.aktualne.cz/blogy/zdenek-muller.php?itemid=26671). Radikalizace nachází své zdroje v samotných dynamizujících možnostech islámu, neboť „záleží na tom, jak se korán, boží slovo, čte“. Radikálnost následně parazituje na růstu salafíje, ultraortodoxní formě islámu, která může sloužit za předstupeň k násilným akcím, což Kepel dokazuje analýzou několika salafistických komunit.

Výklad džihádismu jako díla „radikalizace islámu“ bývá podezírán z toho, že podléhá „kulturalismu“, tedy pokušení vysvětlovat džihádistickou radikalizaci především muslimskou kulturou, či že je snad dokonce poplatný „esencialismu“, který násilí spojuje se samotnou podstatou islámu. Kritické hlasy míří i na názor, který sdílí politolog François Burgat. Nepřestává upozorňovat na souvztažnost mezi protesty mladeže ze sociálně slabých a ghettoizovaných předměstí a poskoloniálními pocity, které si tito mladí sami navzájem povzbuzují nebo jim je jitří případy diskriminace nebo životních selhávání.

Olivier Roy, Gilles Kepel, François Burgat a také historik Jean-Pierre Filiu, angažovaný obhájce syrské opozice, představují čtveřici islamologických škol, jejíž aktéři vytyčují pole současné francouzské polemiky o islámu, muslimech a terorismu. Navzájem se sice neobdivují, leč v něčem se shodnou. Monokauzální výklad radikalizace islámu nebo islamizace radikalismu se přežil. Džihádismus je komplexní jev, který nelze redukovat na jedinou příčinu. Navzdory názorovým střetům spojuje francouzské islamology hluboký zájem o arabsko-muslimský svět, starost o jeho budoucnost a snaha přispět poznáním a znalostmi k oslabení předsudků panujících ve společnosti Francie jak mezi muslimy, tak nemuslimy.

Islámské plavky

Několik posledních týdnů letošního léta budily pozornost médií ve Francii případy islámských plavek. „Burkiny“, jak se nazývají, se objevily na pověstných plážích francouzské Riviéry a vyvolaly protesty. Několik místních správ vyhlásilo Stop burkinám! Tímto postupem se posléze zabývala Státní rada, orgán s právem posuzovat ústavnost zákonů a nařízení francouzské vlády a státní správy. Zákazy odmítla jako neústavní.

Polemiky tím ovšem neutichly. Jádro sporů ohledně kusu tkaniny dotyčného pojmenování zřejmě nespočívá na argumentech, které se zpravidla v této souvislosti vyslovují: náboženská svoboda, ohledy a úcta k ženě a k jejímu právu svobodně nakládat s vlastním tělem, provokace ortodoxních muslimů salafistů. Podstata leží hlouběji a to v samotném náhledu na islám a muslimy vůbec.

Při polemikách na dané téma jsou ve hře dva hlavní argumenty. První se týká obecně ženy a ženského těla. Ze strany těch, kteří jsou proti burkinám, se odkazuje na právo ženy rozhodovat o sobě autonomně a na nepohodlí psychického a fyzického rázu, kterým je žena při použítí integrálních plavek vystavena. Naopak zastánci tohoto textilu argumentují tím, že každé ženě náleží právo svobodně si zvolit, jak se ustrojí. A hned vzápětí si neodpustí poukazovat na projevy „západního machismu“, kterému není cizí používat a zneužívat půvaby ženského těla k reklamě a dalším zištným záměrům. Případ, kdy muslimka na jihu Francie, rozbouřeném aférou kolem islámských plavek, byla přinucena policisty sejmout si závoj a svědci to neváhali vyfotografovat, vyvolal pohoršení u části veřejného mínění ve Francii a v muslimském světě. Samozřejmě, že koupat se oblečený je hloupost, ale každý má právo zvolit si, zda půjde do vody polonahý nebo v plné zbroji.

Druhý nejčastěji opakovaný argument v polemice odkazuje na to, že islámský koupací úbor je provokací, s níž přicházejí salafisté, fundamentálně smýšlející muslimové, aby otestovali a zpochybnili veřejný prostor francouzské Republiky. Odpůrci burkin uvádějí, že takové zahalování není náboženskou povinností a že jde o vynález fundamentalistů, kteří se pokoušejí šířit ve Francii svůj islám. V opačném táboře se vyhlašuje, že dotyčná polemika je zbytečná a měla by se ukončit. Uvádí se, že případy s burkinami jsou ojedinělé a sotva mohou ohrozit hodnoty, k nímž se hlásí moderní Francie. Některé z muslimek se k islámskému zahalování uchylují ze stydlivosti, jiné z náboženského přesvědčení. Je obtížné prokázat, že ženy, které se rozhodly koupat v turbanu na celé tělo, jsou k tomu tlačeny integristickou ideologií. Navíc se nedá popřít, že islámský plavecký úbor pro ženy zapadá nekonfliktně do rámce francouzské laickosti, v němž se nyní zakazuje pouze integrální zahalení zakrývající obličej. Burkiny nejsou nic jiného než variace na džilbáb, kabát až na paty, nebo abája, šat zakrývající křivky těla, na koupání. Pokud je takový oděv povolený na ulici, proč by měl být na pláži zakazován?

Problém s islámským plaveckým textilem vznikl, když tento nový vynález a jeho použití vyprovokovaly několik halasných konfliktů se soudní dohrou. Přeslechnout se zároveň nedaly hlasy, které veřejně vyjadřovaly nad tímto úborem pohoršení. Napětí kolem této záležitosti narůstá a rozumné řešení se odkládá. Čím to je? Příčinou je nesporně přehnaná pozornost soustředěná na dané koupací příslušenství, v němž se spatřuje patrně více, než čím ve skutečnost je. Zároveň nelze přehlédnout, že celotělní koupací turban dále přihřívá obavy a pochybnosti z jakéhokoliv viditelného a ve veřejném prostoru manifestovaného projevu náboženské víry a to jako možné a pravděpodobné snahy nabourávat společenskou soudržnost a propagovat komunitní odlišnost doprovázenou vynucováním si zvláštních práv.

Tři kategorie muslimů

Podíl viny ovšem nese i pojmová nejasnost způsobená laxním a halabala přebíráním slovníku užívaným sociologií islámu. Po masakru v redakci týdeníku Charlie Hebdo v lednu 2015 se stalo ve Francii běžným dělit muslimy do dvou skupin. Jednu představovala hrstka islamistických radikálů, druhou většina muslimů, kteří jsou umírnění a respektují republikánské hodnoty. Je-li vymezení radikálů jako menšiny fanatizované islamistickou ideologií docela správné, je naopak definování většiny muslimů jako „umírněných“ nepřesné a zavádějící. Kvůli této nepřesnosti se muslimové často cítí být neprávem černě oznámkováni tím, co platí jen pro část z nich.

Potřebné je tudíž zpřesnit kategorizaci „muslimské většiny“ a nabízí se tu vymezení tří skupiny mezi těmi, kteří jsou při absenci snahy o bližší rozlišení označováni povšechně jako „umírnění“. Může k tomu napomoci nedávno vydaná kniha „Znovuzaložení pravice“, kterou napsal Frédéric Saint Clair. V „muslimské většině“ rozlišuje sekularizované, umírněné a ortodoxní. K obdobné kategorizaci, byť vědeckou metodou jasnější a přesvědčivější, dochází studie „Francouzský islám je možný“, vypracovaná výzkumným centrem Institut Montaigne. Vznikla na základě výsledků šetření, které bylo provedeno letos na jaře Francouzským institutem pro výzkum veřejného mínění IFOP. Publikace definuje tři skupiny muslimů – zcela sekularizovaní (46%), středově orientovaní (26%), zastánci separace a izolace (28%).

Sekularizovaní jsou všichni muslimové, kteří své náboženství chápou a přijímají jen jako kulturu. Jsou na tom podobně, jako sekularizovaní křesťané slavící a udržující tradice Vánoc nebo Velikonoc. Ve francouzské společnosti jsou zcela integrováni, ba asimilováni a neliší se nijak zřetelně od ostatních občanů jiného vyznání. Jedná se o segment muslimů, který lze zcela oprávněné označit za „spjaté s Republikou“. Zcela pochopitelně nemají potřebu nosit viditelné náboženské symboly a jakákoliv forma snah o komunitní odlišnost je jim cizí.

Druhá skupina je složitější. „Umírnění“ berou posvátné za součást svého života naplno. Leč náboženskost chápou především jako princip duchovní, což znamená, že stavějí do popředí niterný vztahu k Bohu a nepokladají viditelné doplňky, oděvní či jiné, ve všech směrech za nezbytné pro naplnění své touhy po božím milosrdenství. Někteří z nich jsou, pravda, zbožností a hrdostí na vlastní muslimství vedeni k tomu, že se potřebují hlásit ke své náboženské příslušnosti i ve veřejném prostoru. Rovněž se domáhají povolení modlit se v zaměstnání a důslednost ve stravování „halál“ berou za normu muslimství. Důrazně však odmítají integrální zahalování a polygamii. Přijímají laickost, o jejíchž hlavních zásadách se lze dozvědět z plakátu, který dnes visí v každém školském a zdravotním zařízení zřizovaném francouzskou veřejnou správy jeslemi počínaje. Laickost je zásada právního státu, kterou francouzské republikánství staví do popředí svého hodnotového žebříčku. Definuje se jako harmonizace tří principů: svoboda přesvědčení věřit nebo nevěřit, nezávislost politiky a občanské společnosti na partikulárních náboženských nebo filosofických normách a lidská rovnosti bez ohledu na pohlaví ve vztahu k sekulárním právům a zákonům.

Třetí a poslední kategorii muslimů reprezentují „ortodoxní“. Mají sklon ulpívat na doslovném znění koránského božího slova. Zviditelňují své přesvědčení a víru manifestačně až provokativně. Islámská ortodoxnost trpí tendencí expandovat a uvádět v pochybnost mravy a zvyklosti moderní společnosti. Může vycházet od jednoduchého závoje k džilbábu, kabátu až na paty, nebo k burkinám, od požadavku náhradního jídelníčku ve veřejných stravovnách škol k speciálním hodinám určeným jen ženám ve veřejných lázních a bazénech. Jinak řečeno, každá zahalená žena bez ohledu na velikost závoje nebo každý muž, který nutí svou ženu či dceru nosit závoj, nebo sám se strojí a upravuje podle konfesního vzoru, může patřit do této skupiny ortodoxních. Pokud islámské plavky vyvolaly takovou pozornost, pak je to hlavně proto, že se zařazují nebo mohou zařadit do okruhu nároků a požadavků, na kterých trvají zastánci islámské ortodoxnosti.

Viditelnost, ostentativní vizuálnost náboženských symbolů, je ovšem ošidné měřítko pro vymezení skupiny ortodoxních muslimů se sklonem ke komunitnímu separování a izolaci. Umírnění muslimové středové orientace, jak bylo uvedeno, nutně nepostrádají potřebu dávat veřejně najevo své muslimství. Leč podstatné je, že přijímají laickost společenského celku, v němž žijí a staví se negativně ke komunitním snahách ortodoxních souvěrců oddělovat se a řídit se vlastními předpisy a normami. Zájem a ochota žít pospolu s ostatními občany bez ohledu na vyznání a rozdílná názorová pole jsou důležitým indikátorem jejich „umírněnosti“.

Izolace jako zbraň

Nuancovat je nutné a svět není jen černobílý. Viditelnost víry v boží slovo, které se nedá ověřit a lze mu jen uvěřit, je v prostředí moderní společnosti nákrokem k zatemnělé ortodoxnosti. Kde leží hranice přípustného a nepřípustného ve vztahu individuální a skupinové víry ke společenskému a občanskému celku? Vymezit ji zákonným opatřením a zákazy je snad možné, ale vymahatelnost jejich plnění je sporná. Snáze se dá ochránit veřejný prostor školy, jejíž provoz je placen z veřejných prostředků republiky, která nefavorizuje žádné náboženské vyznání nebo určitý filosofický názor, před individuálními nebo skupinovými náboženskými požadavky, než veřejný prostor ulice či pláže. Podobně se dá zakázat integrální zahalování včetně obličeje s odkazem na bezpečnostní hlediska. Avšak jít dál by bylo jen lacinou a křečovitou gestikulací, sotva efektivní a spíše škodlivou.

Represe má význam jen ve spojení s prevencí, která odjakživa byla, je a bude svázána s trpělivou, každodenní a soustavnou prací výchovnou, přesvědčovací a vzdělávací. Výše zmíněná studie o názorech a postojích francouzských muslimů pořízená Institutem Montaigne a nyní publikovaná ukazuje velice průkazně sociální a společenskou realitu ortodoxního islámu.

Sonda, která se poprvé vskutku důsledně zaměřila na prostředí francouzských muslimů, osvědčuje, že vzdělání a společenské zařazení má vliv na postoj muslimů k víře. Čím vyšší vzdělání a postavení ve společnosti, tím více sekularizovaných a tím větší podíl těch, pro které se islám stal niternou a privátní záležitostí. Skupina ortodoxních či zastánců izolace a seprace, oněch výše zmíněných 28% z francouzských muslimů, to je muslimská menšina, která přijala a přijímá hodnotový systém jasně odlišný od principů morálky ostatní většinové společenosti. Nejpočetněji je mezi ortodoxními a izolacionisty zastoupena mládeže ve věku 15 - 25 let, s nedokončenou školní docházkou, málo kvalifikovaná a nedostatečně zapojená na trhu práce.

Tito mladí žijí v okrajových lidových čtvrtích velkých městských aglomerací. Hlásí se k islámu spíše proto, že chtějí revoltovat, než proto, že by je oslovil sám muslimský konzervativismus. Poukazují na právo vyznávat svobodně víru a v islámu nacházejí prostředek, jak se na společenském okraji prosadit a zhodnotit. Islám braný jako antisystémový postoj nebo jako reakce na nevlídné, ba nepřátelské okolí je doprovázen separací a izolací od většinové společnosti. Odvrácení se od společnosti, nezřídka zdůvodňované její sekulárností, je spíše součástí procesu odlišení se a sebezviditelnění než promyšlenou nesouhlasnou reakcí na podobu moderní názorové diverzity.

Islamizování jako útěk od reality

Kategorizace muslimů je pro pochopení islámu a soužití s lidmi této víry důležitějším nástrojem než zobecňující „pravdy“ odvozované z výroků, které jsou vytrženy z historického kontextu koránského textu nebo postavené na křiklavě viditelných projevech muslimství. Jako jsme svědky toho, že část nespokojené mládeže islamizuje svou radikalitu, tak podobně můžeme sledovat tendence a snahy islamizovat sociální, společenské a politické jevy, kterými se manifestují hospodářská a demografická krize v řadě zemí muslimského světa a jejich prosakování do okolí formou uprchlické vlny.

Zatímco se část mládeže zmocňuje islámu, aby jím v podobě děsivé masky terorizovala své okolí a vyjadřovala své frustrace a nenávist, uchyluje se nemálo současných politiků a veřejných osob v Evropě k šíření strachu z islámu. Globalizace, planetární rozmach pohybu osob a zboží a lavinové šíření moderních technologií nevyhnutelně doprovází setkávání, střetávání a míchání kultur, ale i bídy a mizérie, jejichž příčinou jsou hospodářské a sociální nerovnosti ve světě. Odpovědí na tyto jevy jsou křeče identit, snahy se izolovat a schovat za zdi a ostnaté dráty.

„Islamizace na pochodu“ je pro jedny výzvou a pro druhé hrozbou. Oba protichůdné tábory láká a svádí její momentálně silný a bezprostředně mobilizační náboj. V obou případech na to doplácí reálné vidění skutečnosti a rozumná střízlivost v rozhodování a jednání, což jsou nástroje k utváření pravdivého světa. Soudobé soupeření povšechných „pravd“ o islámu nás odvádí od úsilí žít a tvořit svět pravdivosti. Zahání nás do jakési nové doby, která by se dala nazvat postpravdivostní, v níž generování a citování „pravd-nepravd“ vytlačuje starost a zájem o obraz skutečnosti, k němuž se dospívá jen vážnou prací prováděnou s cílem zjistit reálný stav nezastřený předsudky, libostmi či nelibostmi a dílčími tužbami.

Islamizování hospodářských, společenských, sociálních a kulturních jevů a tendencí je dnes efektní a snadný způsob, jak se vyrovnat s obtížemi dnešního světa. Stačí na to podezdívka z odkazů na koránské boží slovo spojená s pohoršením u jedněch nad zvráceností moderního světa a u druhých nad burkinami, mnohoženstvím a nezletilými nevěstami. Snadno se při tom zapomene, že odvolávky na „boží zákon“ koránu vycházejí nastejno jako kdybychom argumentovali biblickými výroky. V obou textech jsou vedle vysokých morálních štítů celé partie, jež by mohly nést nadpis „zpět k barbarům“. Na takové vyhánění pravdivosti může doplatit jen lidská stránka reality, muslimské i té naší evropské.

Publikováno v příloze Orientace LN


P.S.
Z české strany jsem mnohdy tázán na islám a muslimy ve Francii. Nezřídka dostanu lekci naopak já sám. Výrok Maxima Rodinsona, výše uvedený, by měl dojít sluchu i těm u nás, kteří dnes mobilizují proti „islamizaci Evropy“, zpravidla se štítem „křesťanských hodnot“ Evropy. Muslimská realita se neodhalí citováním koránu, leč nadhledem, v němž rozumová střídmost převažuje nad dojmy a pocity.

Nezůstáváme u nás pozadu za trendem spekulovat o islámu a muslimech. Oč menší je naše konkrétní zkušenost, o to více se v tomto směru přehání. Pokud jedni už pociťují potřebu zachraňovat Evropu a evropské hodnoty před islamizaci, jiní alespoň islamizují uprchlickou vlnu a problémy s ní spojené. Fiasko pokusu „deislamizovat“ pomoc uprchlíkům formou přijetí hrstky arabských křesťanů, při níž se ukázalo, že na generování potíží nemají monopol jen muslimové, nevyprovokavalo úsilí a zájem hlouběji proniknout do souvislostí a příčin uprchlické krize. Na straně veřejně se vyslovujících osob a představitelů dnes jasně převládá a vítězí „postpravdivost“ , tedy vyslovováním soudů, jejichž časté opakování je obdařuje zdáním pravdy.

V rozhovoru v listu Právo (24.9.16) vyslovil Jan Bartošek, místopředseda poslanecké Sněmovny, soud na téma islámu a uprchlíků. Mnohoženství a nezletilé nevěsty staví do popředí jako zásadní jev v uprchlickém tažení. Odkazuje na neslučitelnost této zvyklosti s evropskými právními normami. „Naše tradice a hodnoty jsou úplně jinde a tam očekávám velký střet“, prohlásil Bartošek po té, co formálně uznal, že uprchlíkům v nouzi je třeba pomáhat. Křesťanské svědomí lidovce mu nedovolilo opomenout lidskou stránku uprchlické mizérie. Neodpustil si ovšem varovat před zvyklostmi bez ohledu na jejich míru a meze. Vytrženy ze společenských a kulturních souvislostí muslimského prostředí křiklavě provokují. Mnohoženství je finančně náročné a nezletilé nevěsty jsou převážně produktem chudoby. Pokud jím dnes Evropu někdo straší, pak zřejmě neví, že kupříkladu ve Francii je zakázané a cizinec žijící ve stavu polygamie riskuje ztrátu povolení k pobytu. Přeháněním a z neznalosti vzniká nepravda, kterou se snáze ospravedlní zdrženlivost před uprchlíky.

Náramně by se nyní hodilo ocitoval téměř celý fejetónek „Kus pravdy“, který napsal v roce 1928 Karel Čapek. To, co bylo kdysi dávno napsáno jaksi nestárne. Více než lež, píše Čapek, „u nás prospívá jiná forma nepravdy, a to přepínání“. Jeden mluví „o nesnesitelném útisku, druhý o katastrofálních poměrech, třetí o strašných zlořádech a čtvrtý o tom, že náš stát je na kraji záhuby. Ba i celé politické programy a situace bývají založeny na soustavném zveličování a nadouvání několika špatně zjištěných a křivě vyjádřených faktů“. A po čapkovsky lidském, humorném a nezáludném rozjímání nad poklesky vůči pravdě u nás se text uzavírá doporučením: „Kdybychom se obecně rozhodli nevěřit každému žvástu, přinutili bychom i ty, kdo nejvíc hřeší na lidskou lehkověrnost, aby to začali brát s pravdou trochu vážněji. Království lži není tam, kde se lže, nýbrž tam, kde se lež přijímá“.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Růžička Michal · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy