Válka v Sýrii a jak jí rozumět

29. 03. 2017 | 11:02
Přečteno 2673 krát
„V Sýrii se jedná o imperialistický komplot proti pokrokovému režimu Bašára al-Asada“, slyšel jsem nedávno od jednoho komunisty. Vyjadřil tak jasně a důrazně duch názorové tendence jisté levice. Se Syřany zjevně nemluvil, ani tuto zemi nenavštívil, leč ví lépe než samotní Syřané, o co v této nešťastné zemi jde. Dosti podobně si počínají mnozí ve světě, našince nevyjímaje, jsouce přesvědčeni, že vědí o Sýrii a syrských problémech více než tamní lidé.


Co říkají Syřané o své vlastní zemi, tomu se nepřikládá velká váha. Nezřídka se jim dokonce přisuzuje menší schopnost a intelektuální kapacita vyslovit něco jasného a věcného k tomu, co se kolem nich děje. Z toho, co lze číst a slyšet, vzniká dojem, že názory samotných Syřanů jsou vhodné tak akorát coby občasné výroky k dokreslení žurnalistického textu nebo druhotný doplněk v nějaké vědecké studie.

Názory na Sýrii a Blízký východ vůbec se utvářejí na bázi tří směrů. Za prvé je to geopolitický pohled, jehož hlavní starostí je regionální stabilita. Za druhé je to kulturalistický výklad, který soustřeďuje pozornost na islám, islamismus, terorismus a práva menšin. Za třetí je to přístup lidskoprávní, který v Syřanech vidí především oběti a nebohé uprchlíky a nevěnuje velkou pozornost politickému a společenskému rozměru jejich zápasu. Všechny tyto tří úhly pohledu a výkladu mají velmi malé pochopení pro situace jednotlivce, realitu života společnosti a pro normální lidské aspirace a tužby.

Na straně Západu mají převahu první dva zmíněné přístupy, to jest geopolitický a kulturalistický. Syrský konflikt je ve svých temných domácích zákoutích podřizován širokým geopolitickým úvahám. Promítá se do něj obnovující se velmocenské soupeření ve světě a třenice o regionální převahu, které se mění v náboženskou válku. Antiimperialisté dešifrují konflikt podle svých utkvělých schémat. Sionistický Izrael okupuje část syrského území a proto je Sýrie a její vedení v antiimperialistické a propalestinské pozici, kterou je třeba podpořit. Nevadí, že polovinu století drží dědičně otěže moci rodina Asadů. Tento režim se nachází na správné antiimperialistické a antisionistické straně.

Zabývat se běžnou a každodenní realitou konkrétní země pokládají dotyční antiimperialisté za podružné. Nevidí nebo nechtějí vidět, že Asadův režim „palestinizuje“ syrské obyvatelstvo, neboť s ním zachází, jako by šlo o národ ve vlastní zemi okupovaný a nesvéprávný. Syrský režim není antiimperialistický a i kdyby byl, tak se tím nic nemění na tom, že boj za demokracii a sociální spravedlnost nelze podřizovat jakýmkoliv velkým a abstraktním projektům typu celosvětové antiimperialistické fronty. Sotva koho napadne brát severním Korejcům ve jménu široce pojatých geopolitických strategií právo bojovat proti domácímu fašistickému režimu. Nemluvě o tom, že antiimperialismus jako východisko kritiky světových poměrů a snahy o změnu není tou nejvhodnější volbou a pozicí už proto, že zpravidla podceňuje demokracii, pokud přímo nepostrádá demokratickou citlivost a neuznává politickou kulturu demokracie.

Každému politickému a společenskému zápasu ve světě se patří přiznat právo nebrat ohledy na geopolitické souvislosti a sluší se brát na vědomí jeho vnitřní logiku. Asadovský režim se za půl století své existence změnil v dědičný fašistický režim. Neposunul společnost ke spravedlivějšímu pořádku, který sliboval ve svém zakladatelském baasistickém programu. Ustrnul ve starostech udržet se za každou cenu u politické moci a jako sociální základu si vytvořil novou buržoazii, která se vyznačuje nesmírným bohatstvím a mimořádnou brutalitou. Aby si uchovala moc a právo sama rozhodovat, je připravena a ochotna převrátit zemi v trosky. Od ostatních skupin společnosti se vyžaduje loajalita s jednobarevnou škálou alternativ – věznění, mučení, fyzická likvidace.

Vedoucí společenská skupina staví na čelné místo materiální modernitu zbavenou jakéhokoliv zájmu o modernitu hodnotovou a morální. Uvykla si uplatňovat tvrdý rasismus vůči syrské chudině, v níž převládají sunnité. Samozvaná elita nadřazených pohlíží na sociálně slabé vrstvy jako na obyvatelstvo zaostalé, jehož fyzická likvidace nekoliduje s morálkou a považuje se dokonce za žádoucí. Režim, který vystřídal stát, si osvojil veškerý arzenál úchylek imperialismu a kolonialismu. Se Syřany, kteří nemají zastání, jedná jako s druhořadou či bezprávnou populací, a většinu dávno zbavila sebemenší možnosti podílet se na organizování veřejného života nezávisle a občansky.

V Sýrii lze narazit i na místní antiimperialistické komunisty. Věrni asadovskému režimu navazují na linii Chálida Bakdáše, někdejšího generálního tajemníka KS Sýrie, skalního zastánce prosovětské linie, nejvěrnějšího mezi věrnými sovětské Moskvy. Po jeho smrti zdědila stranu Bakdášova manželka Wissala Farha a po jejím skonu v roce 2012 přišla řada na syna Ammára Bakdáše. Syrskou krizi chápou „bakdášovci“ jako „imperialistickou agresi“, v níž vládní síly brání „syrskou národní samostatnost proti válečnickým a expanzionistickým plánům imperialismu a sionismu“ a vedou boj proti „povstaleckými silami, jejichž útočná síla je tvořena teroristickými skupinami spojenými s imperialismem a reakčními arabskými režimy, které chtějí zničit Sýrii, neboť ji chápou jako pevnou oporu sil osvobození celého arabského světa a jako významnou základnu mezinárodního, antiimperialistického a osvobozeneckého boje“.

Dnes jsou „bakdášovci“, uzavřené zájmové společenství rodin komunistických sektářů, pevně vklíněni do střední třídy, dávno odděleni od starostí proletářských a chudých vrstev syrských předměstí a venkova. Žijí moderně v nejlepších městských čtvrtích vzdáleni od hrůz, které znají jejich méně šťastní spoluobčané. Zcela slepí k tomu, že režim změnil stát pro všechny ve stát pro sebe a učinil si z něj nástroj své vlastní bezpečnosti a ochrany. A že přitom vznikla živná půda pro islamizaci, když stát nezabránil, aby veřejné služby rozhlodala korupce a sám neschopen zajišťovat základní sociální, zdravotní a vzdělávací potřeby veškerého občanstva nechal do těchto sfér pronikat náboženství, které pod rouškou dobročinnosti a solidarity si postupně zavázalo stále silněji frustrované masy.

Když režim začal syrské občany zavírat, pokořovat, mučit a zabíjet, nedokázali „bakdášovci“ víc, než slepě a donekonečna omílat antiimperialistické fráze. Přitom dobře vědí, že v „imperialistických“ zemích Západu nejsou ani heroldi antiimperialismu kráceni na svých právech, zavíráni a mučeni za své názory a nikdo jim nezakazuje psát a cestovat. Syrští „antiimperialisté“ přestali chápat smysl slov, která používají.

Obdobná zaslepenost, jakou trpí „antiimperialismus“, se přenáší i do jiných pohledů na syrskou válku. Viděna přednostně jako válka proti islamistickému terorismu vytěsňuje ze zřetele politické, společenské a sociální dimenze původního konfliktu. Viníky zbavuje viny a upevňuje jejich nedemokratický režim proti snahám a tužbám zaměřeným k posílení občanskosti státu a společnosti. Válka tak vrací asadovskou Sýrii zpět do velmocenského systému řízení světa, v němž se soupeří o zájmové sféry vlivu.

Pokud Západ podřídil svou představu syrského konfliktu válce proti terorismu, levicový „antiimperialismus“ nechal své vidění syrské krize ovládnout pojmem změna režimu. Avšak v očích těchto antiimperialistů může k takové změně dojít výhradně jen v důsledku imperialistického pletichaření. Jinak řečeno, v syrské válce nejde o to, co chtějí Syřané, nýbrž o to, co chtějí velmoci. Podle jedné strany se jedná o válku s terorismem, podle druhé o změnu režimu. V obou případech to vede k obdobnému závěru: americký imperialismus vyvolal válku s terorismem, aby změnil syrský režim. Že si tuto změnu přála velká většina samotných Syřanů, se v tomto pohledu zcela ztrácí nebo se stává záležitostí druhořadou. Není takový výklad jaksi knížecí, když se světové dění posuzuje jen jako velmocenské a silové hrátky, v nichž národy a lidé nejsou víc než pouzí statisté? Jak bychom asi reagovali my, Češi, Moravané a Slováci, kdyby nám někdo začal tvrdit, že v listopadu 1989 jsme to nebyli my, kdo chtěl změnu k demokracii, nýbrž že to bylo přání amerického imperialismu?

Spojené státy a Rusko berou na syrskou krizi bezesporu optiku velmocenských zájmů. Nekonečná válka proti terorismus se stala zástěrkou z ruské strany pro obnovu vojenské přítomnosti na blízkovýchodní scéně. Zájmem americké strany ve válce s terorismem je neztratit kontrolu nad regionem, aniž by přitom byly dotčeny vztahy se Saúdskou Arábií, byť zásobárnou mnohých donátorů a ochránců radikálních islamistických skupin, které jsou zapojeny do konfliktu v Sýrii. Zápas Syřanů za svobodu a demokracie zůstává na vedlejší koleji. V nepřetržitém drmolení frází o nutnosti bojovat se západním imperialismem se ovšem i optika antiimperialistů zoostřuje do obdobného obrazu – nejde o tužby lidí, jde o velmocenské zájmy.

Touhám syrského národa po svobodě staví Asadův režim po léta do cesty závazek bojovat s Izraelem. Odkazy na povinnost vést protisionistický boj jsou už půl století používány arabskými autoritáři k blokování sebemenší změny v politickém a společenském životě arabských zemí. Podobně si počínají islamisté. Překládají aspirace Syřanů na pokrok jako uskutečnění dosud nevyužitých možností v životě národního celku do překroucených frází jazyka islámu a obracejí pozornost společnosti zpět k hysterickému soupeření odlišných identit a k nesmyslným náboženským válkám.

„Všichni, kteří chtějí rozhodovat za nás, dělají z nás Syřanů nedospělé děti, které se neobejdou bez otcovské podpory a pomoci“, tvrdí Jasín al-Hadž Sálih, syrský spisovatel a disident a dodává: „Ti Syřané, kteří odmítají přijmout tuto infantilizaci a tento paternalismus, jsou označováni za nekompetentní, za zrádce nebo za bezvěrce“.

Případ antiimperialistické levice má obecnější dosah. Mluvíc jménem lidu, neposlouchá tato levice to, co tento lid říká a co si myslí a jeho názory ji nezajímají. Podobně si počínají i ti, kteří s oblibou radí, hodnotí a soudí, aniž by se obtěžovali vyslechnou názor druhých a bezprostřední svědectví těch, kterých se syrská krize, konflikt a válka dotkly a dotýkají přímo. Může se k tomu přistoupit i tak, že nás se to netýká. A že se nechceme míchat do syrského světa, stejně jako nechceme, aby se Syřané míchali do světa našeho. Je to však možné, když žijeme společně v jednom světě a nechceme si namlouvat, že lidský svět je dělitelný? Žádá si to jistou zdrženlivost, která by měla velit více naslouchat a méně udílet lekce.
Je dnes populární tvrdit, že islám je s demokracií neslučitelný a svádět na něj veškeré zlo. Jedná se o názor vycházející z kulturalistické premisy, že každý člověk je víceméně dítkem civilizačně kulturních tradic prostředí, z něhož pochází a těžko je opouští. Islamisté a horliví muslimští „nábožníci“ se skutečně chovají tak, že v řadě případů nadřazují muslimské zájmy nad obecně lidské tužby po svobodě a demokracii. Je však vina jen na jedné straně? Vytvořil snad arabské auroritáře a katy, ony Háfize, Bašáry, Saddámy, Muamary, jen samotný islám? Nedala spíše sebestředná pýcha moci příležitost, aby zotročující rysy islámu dostaly příležitost znovu oživnout? Na totalitářské tendence autoritářských režimů se odpovídá islámistickým totalitářstvím a oba krajní protipóly se následně předstihují v tom, kdo z nich bude brutálnější. V lidském rozhodování pak logicky nabývá vrchu docela přirozený lidský strach. Vzdělané elity ovládá panika, začínají si namlouvat, že autoritářství a tvrdá ruka jsou nevyhnutelné, zavírají oči před skutečností a obhajují neobhajitelné. Ztrácejí pud sebezáchovy, zatímco frustrované masy se přiklánějí k radikálním rešením.

Syrská krize a její válečné důsledky jsou společným dílem arabského autoritářství, islámského totalitarismu, infantilizování mas, paternalismu spojeného s patolízalskou loajalitou a udržováním režimů osobní a rodinné moci na úkor státu. Nemalé procento negramotnosti a nevzdělanosti, pověrčivosti a obyčejné lidské hlouposti k syrské katastrofě rovněž nějak přispěly. Kdo ale nebránil tomu, aby se bludy a pověry vydávaly za náboženství? Uchlácholit lidový vkus jen proto, aby lid dal pokoj, taková je metoda režimů, které dávají přednost uplácení a nikoliv podpoře vzdělávání, které dokáže osvobozovat.






Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy