Francie v pohybu

15. 05. 2017 | 11:07
Přečteno 1656 krát
Jednou za pět let se francouzským občanům nabízí účast na svérázném divadle zvaném volba prezidenta. Předehrou k němu je obvykle několik měsíců trvající kampaň, vrcholící následně dvěma volebními koly. V zemi racionalistické tradice s karteziánskou skepsí a důrazem na přesnost poznávání, snoubící se s osvícenskou vizí vetknutou do devízi rovnost, volnost, bratrství, by nestranný svědek čekal lepší představení než bláznivou frašku.

Skutečnost bývá ovšem taková, že namísto diskuse o návrzích, co zlepšit a změnit, namísto věcné argumentace při názorých střetech, se hraje něco jako zábavné divadlo či cirkus s klauny, akrobaty a řvoucími lvy. Zdá se, jako kdyby se ve Francii každých pět let otevřela Pandořina skříňka. Valí se z ní zloba a vztek na veškerá možná a nemožná zla a utopické a ještě utopičtější iluze.

Egománie se zmocňuje kandidátů a polovina voličstva přijímá bez sebemenšího zdráhání bláznivé ideje, ať jsou zakodovány do žargonu levice nebo pravice. Patrně nějaké vnitřně do národního ducha zasuté spolehnutí na to, že pohroma nenastane a k záplavě nedojde, umožňuje Francouzů žít a přežít tyto cyklicky se vracejí manévry bláznovství. Nepsané pravidlo praví, že v prvním kole se vybírá a v druhé se vyřazuje. A tak nakonec dostane přednost volba rozumně účelová a „plaudite, amici, comedia finita est“.

V dubnu 2002 se sešlo na startovní čáře prezidentské kampaně šestnáct uchazečů o křeslo v Elysejském paláci. Karneval bláznovství vyústil v absurdní střetnutí mezi Jacquesem Chirakem a Le Penem otcem. Chirac získal v druhém kole 82% hlasů, z nichž zhruba polovina přišla od voličů levice. Vítěz se musel stydět za takovou výhru a za svou zemi, ale vzdor tomu se ze svého „úspěchu“ zjevně radoval. Neshledal v absurditě volby podnět k zamyšlení a udělal chybu, že se nepustil do změny ústavy, které pokulhává již dlouhou dobu. Gaullistická ústava páté republiky, která děla z Francie jakousi prezidentskou monarchii, je pro Evropu 21. století přežitkem.

Dnes se často hovoří o rozmachu či pronikání populismu do politiky v řadě zemí, Francii nevyjímaje. Leč odkazování na „populus“ není ničím novým. Ve Francii je populismus konstantou politiky od konce 18.století. Už revolucionář Robespierre se vžil do představy, že je bytostí reprezentující „lid“, podobně panovník Napoleon III. soudil, že ztělesňuje „lid“ a má právo být nejpopulárnější. Na takové schéma navazují současní populisté. V základech má populismus stále stejný algoritmus. Část je celek a menší početnost nebrání mluvit a jednat ve jménu všech.

Poprvé se v tomto smyslu vyslovil Emmanuel Joseph Sieyès při přípravě Generálních stavů během revoluce 1789 a pak vložil do svého spisu „Co je to třetí stav?“. „Třetí stav je všechno, nebyl ničím a chce být něco“, výrok převzatý o osm desetiletí později do textu Internacionály, reagující na povstání komunardů a jeho krvavý konec, „my ničím nejsme, buďme vším“. Byl-li podle Sieyèse třetí stav „všechno, celý národ“, pak ostatní dva stavy, šlechta a duchovenstvo, byly označeny za seskupení cizinců, odsouzených k zasloužené likvidaci. Slovní spojení „nečistá krev“ z Marseillaisy, francouzské hymny, odkazuje na smyšlenku, podle níž francouzská šlechta vzešla z dobyvatelů, původem z pravého břehu Rýna, nemá na francouzské půdě co pohledávat. Lze s ní udělat jediné: nechat její „nečistou krví“ „napojit brázdy našich polí“.

Označit populismus za xenofobii by bylo zjednodušením. Populismus ve skutečnosti znamená vyhlášení války vnitřnímu nepříteli, jinými slovy, každému z národa, kdo není hoden být jeho příslušníkem. Zprvu to byli notáblové Starého režimu, dnes jsou to elity, o kterých se tvrdí, že jsou zcela zkorumpované.
Francie i tentokrát ukázala, jak se dá z politiky udělat maškaráda. První kolo prezidentských voleb poskytlo názorný příklad, jak zesměšnit politický rozum. Země nastavila sluch všem možným podobám politických nesmyslů a bláznovství. Nabízelo se okamžitě odejít z EU, zrušit euro, zdanit cizince, uvalit cla na importy, zavést universální mzdu, zkrátit pracovní dobu a zvýšit mzdy, znárodnit banky, zrušit sponzorování kultury privátní sférou, zavřít jaderné elektrárny, zakázat dieslové motory, aj. V literatuře, na divadle či v kabaretu je žádoucí špičkovat a barvitě nadsazovat. To jsou sféry, kde přehánění a barvivosti není nikdy dost, leč politika není ani zábavný, ani literární žánr. Nechodíme k volbám s přáním, aby moje osobní naladění a furiantství se promítlo do veřejné zastoupení. Volit, to je předat zemi do rukou lidem, k nimž máme důvěru a o nichž si myslíme, že dokáží jednat ve prospěch společného dobra.

Vraťme se k tomu, co letošní francouzskou volbu předznamenalo a co doprovázelo vítězství socialisty Francoise Hollanda před pěti lety. Levici se nabídla šance, když po zisku křesla v Elysejském paláci obsadili socialisté a jejich levicoví spojenci většinu v Národním shromáždění i v Senátu a v následných regionálních volbách zaujali levicoví kandidáti předsednická místa ve čtrnácti z patnácti francouzských regionálních rad. Šlo o jedinečnou příležitost projevit odvahu k historickému kroku - překonat tradičně zafixovanou nedůvěru, hořkost, zatrpklost až nenávist k bohatým a úspěšným, přistoupit na kompromis s těmito vrstvami a třídami a tak dokázat, že moderní socialismus může politicky a lidsky reprezentovat zájmy většiny a je schopen jednat jejím jménem.

V zápalu kampaně k prezidentským volbám před pěti lety pronesl Hollande v dubnu 2012 nešťastný výrok: „Nemám rád bohaté!“. Jaksi nechtěně tím předznamenal debakl svého prezidentství. Nemalou měrou tomu napomohly rozpory v socialistické straně a neochota jejího vedení povzbudit Hollanda k odvaze posunout socialistickou vizi k realitě současnosti. Hollandova rozpornost má tragické rysy. Chtěl předat Francouzům poselství, které nejsou ochotni příjmout – sociální demokratismus je socialismem jen z poloviny. V zemi, kde veřejné výdaje dosáhly v roce 2016 výše více jak 56% HDP, by diagnostika hospodářsko-sociálních neduhů neměla vyvolávat pochybnosti.

Leč francouzští politici myslí a jednají zhusta bez ohledu na skutečnost. Francii žije mentalně stále podle scénářů 19.století. Chudí proti bohatým, národ proti cizákům, věčná Francie proti proměnlivému a tudíž nejistému a smrtelnému světu. A těžko se Francouzům připouští, že „bohatí“ dělají pro svět více než malé národovecké a ochranářské strany. Přitom je obecně známo, že je lepší si dělat spojence z bohatých, než je vyhánět ze země. Každá země, která chce prosperovat, potřebuje přízeň „bohatých“, především těch, kteří v zemi podnikají, investují a přispívají na společenské a kulturní projekty.

Volby se ukázaly být rovněž hrou o budoucnost Front national – Národní fronty Le Penovy rodiny. Nezapomínejme, že „národ“ je pojem , který hrál hlavní úlohu ve Francouzské revoluci a že pravice a levice se vždy přetahovaly o to, kdo má právo si „národ“ přivlastnit. Protože užívané pojmy jsou vlastně signály adresované voličům, je třeba lexikální stránce volebních kampaní věnovat pozornost. Pokud pravice začne vysílat signály vlastní levici, klame voliče. Takovou praxi provozuje Front national již řadu let s cílem, aby přitáhla pozornost a co nejvíce se o ní mluvilo. Po té, co do čela FN přišla Marine Le Penová, se tato strana vehementně snaží stát se „normální volitelnou stranou“ a mluvčím „zapomenuté Francie“, která sociálně strádá. Přesto ze svého názvu neodstranila pojem „fronta“, což dokazuje, že i v tomto ohledu se mýlí ve století. Dnes je doba koalicí a nikoliv front. Zavádějící slovník prozrazují zcestnou politiku. Úspěch v podobě postupu Le Penové do druhého volebního kola se ukázal být výhodou Pyrrhovou. Když došlo na věcnou názorovou výměnu s Emmanuelem Marconem, vítězem prvního kola, předvedla vůdkyně FN jen verbální agresivitu, totální nekompetentnost a psychicky i intelektuálně zcela propadla. Budoucnost strany, která chtěla vrátit Francii „národu“, je dnes hodně nejasná.

Být mluvčím „národa“ nebo spíše „lidu“, o to se důrazně přihlásil Jean-Luc Mélenchon, těžící z rozpadu tradičních stran levice trockisty a anarchisty počínaje, přes komunisty až socialistům. Seskupení kolem jednoho muže pod názvem „vzpurná či nepodajná Francie“ sebralo v prvním kole hlasy sedmi milionů doleva orientovaným nespokojenců. Tvrdilo se, že Mélenchon chce pro Francii vyjednat lepší a sociálně spravedlivější Evropu. Ve skutečnosti šlo o Evropu zaměřenou antigermánsky a profrancouzsky. Protože Mélenchon nemůže útočit na silnou stránku Německou, to je na jeho silnou průmyslovou kapacitu spočívající na středně velkých firmách a podnicích, rád by uvedl do chodu nějaký „new deal“ týkající se francouzského zadlužení. Aby se Francie rozjela hospodářsky, je prý třeba dále utrácet, nikoliv šetřit a umořovat francouzský dluh, jak údajně žádá Berlín. Německo však nechce od Francii nic víc, než jen aby plnila závazek držet zadluženost veřejných výdajů na podstatně nižší hranici, než je tomu dnes. Následky projektu „vzpurné Franciie“ jsou docela předvídatelné. Země by se změnila v další Venezuelu. Kapitál by odešel a nezaměstnanost by jen dále rostla. Mélenchon dokáže patřičně rozmazávat sociální dopady takových jevů, jako jsou přesuny výrob na evropských Východ. Jistě vážná otázka, leč je třeba ji akcentovat záštiplnými výroky na způsob „nechci vidět Francouze cedit krev kvůli Polákům či Litevcům“? Svědčí to o autoritářském sklonu levicového radikalismu a je to i smutná tečka za internacionální solidaritou pracujících, za kdysi jedním z majáků levice.

Antievropanství otevřené nebo zastřené je čistá a prostá absurdita. Francie je národem hluboce evropským, z něhož vzešla energie zakladatelů společné Evropy. Bez Francie je Evropa nemyslitelná. Kam se má vydat napříště? Stáhnout se k Atlantiku? Nebo navázat přátelství s Ruskem? Nespokojenost se současnou Evropa je namístě, ale obracet se k ní zády je vyloučeno.

Volba Emmanuele Marcona novým francouzským prezidentem je proto nanejvýš vítaná. Kampaň rozjetá formou bláznivé frašky vyústila nakonec v důstojnou volbu. Francie se nemusí za svého nového prezidenta stydět, ba může být na něho dokonce hrdá. Přináší rozumný, koherentní a vyvážený projekt zemi a Evropě nabízí pozitivní a aktivní podobu. Macron je schopen věrohodně sdělovat svým spoluobčanům, že nejen chlebem živ je člověk. I tak ho čeká těžký, přetěžký úkol, odvést Francii od skepse, malomyslnosti a záští k ochotě pracovat na sobě a odvaze měnit život k lepšímu, nejen o tom mluvit a snít. Musí francouzské občany ve většině přesvědčit, že země má možnosti pro každého, jen se musí chtít je využít.

Mladý a odhodlaný muž, na kterého by před rokem vsadil málokdo, je sám o sobě příkladem pro mnohé a každého. Dokazuje, že osud není nikdy dán předem. A ztělesňuje nejlepším způsobem ony dobré stránky Francie, které dovolují pochopit, proč byla kdysi tato země první milenkou Evropy. A že odtud mohla vzejít tolerance, osvícenost, lidská práva, velká kultura. To vše dohromady učinilo z Francie příkladný národ mezi národy Evropy. „V životě nejsou řešení, jsou jen síly v pohybu, je nutno je vytvořit a řešení přijdou sama“, říká hrdina novely Noční let Antoina de Saint Exupéryho. Literární inspirace pro hnutí En Marche, které přivedlo E. M. do křesla v Elysejském paláci? Po volbě, která vsadila na naději, stojí Francie před těžším úkolem: spojit síly schopné ji uvést do tvořivého pohybu.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy