Lidská společenství jsou od podstaty tvárná. Z tohoto poznání vzešla myšlenka, že lidé si mohou utvářet vlastní osud sami zlepšováním poměrů, vycházejíce z pochopení a kritiky své minulosti a z rozumového souzení vlastních chyb a omylů. Na tom vznikla a staví levice.


V dnešní Evropě ztrácí levice voliče a jejich hlasy. Neznamená to, že je s ní konec. Znovu se objeví levicové projekty. Pouze zásadní změna lidské podstaty by mohla přinést opak. Samotné dějiny levicových myšlenek a činů sotva pomohou heroldům levice ze stávající krize. Současnost jim nastavuje zrcadlo, v němž jsou jasně patrné kontury vymizení kdysi pádného a srozumitelného historického poslání. Levice si musí v nových podmínkách svou roli opětně od základů promyslet a definovat.

Ve hře jsou tři prvky zároveň. V prvé řadě musí levice pochopit rozsah společenské proměny současnosti a definovat projekt své reakce na tuto změnu. Marxismus uvažoval ve světovém měřítku. Avšak národ se vrací. Jen obrana národní pevnosti nebude dostatečnou odpovědí na dnešní svět, do něhož vstupují ze všech stran přednosti i zápory planetární globalizace. Jak reagovat například na to, že počítačové technologie, které umožňují velkým firmám operovat na národní půdě, využívat tamní infrastrukturu a lidské zdroje, ale které také dovolují přenášet dosažené zisky jinam? Co dělat? Světové a národní je třeba znovu skloubit.

Druhým tématem je stát a jeho řízení. Levice žila v představě o nadřazenosti veřejné správy. Zjevná nefunkčnost byrokratických systémů přinesla levici porážku od liberálů. Je v tom něco fatálního a nezměnitelného? Je „soukromé“ nutně výkonnější než veřejné? Může veřejná správa sloužit občanům efektivně a racionálně? Takové jsou vysoce aktuální otázky pro soudobé demokracie.

Třetí prvek, který si žádá být promýšlen, souvisí s otázkou, kdo má být nositelem změny, jejímž cílem je vytvořit zdravější společnost. Dnes už nelze spoléhat na dělnickou třídu nebo „psance země“. S kým tedy počítat a s jakými argumenty pracovat?

Na relativně dlouhou dobu odsoudil levici palčivý neúspěch sovětské zkušenosti a naplno ji vystavil náporu vítězného tažení nově oprášeného liberalismu. Návody, s nimiž dosud přicházeli sociální demokraté, se ukázaly být málo účinné. Pokud nevedly přímo do slepých uliček, přispěly k tomu, že slova „levice“ se stalo prázdným heslem a „ levicovost“ ztrácející obsah tápe.

Leč ani jednostranně antilevicový protitlak neslaví úspěchy dlouhodobě. Počínaje rokem 2007 začíná propad liberalistických představ a projektů. Trh měl přinést rozkvět, zlepšit a zkvalitnit život. Část společnosti zvýhodnil, část společnosti zdecimoval. Přitom ani zvýhodněné společenské vrstvy nežijí s pocity všeobecného lidského rozkvětu. Na jedné straně stojí lidé, kterých se nespravedlnost a nerovnosti dotýkají více. Ale i ti, kteří materiálně nestrádají a před společenskými ústrky jsou před chráněni více či méně pružnými polštáři výhod, nejsou vždy ušetřeni nátlaku absurdit manažerských manýr a reforem, které jsou jim vnucovány.

Čelíme tu dvěma úskalím. Jedním je žitá skutečnost, každodenní lidská praxe, které nezřídka postrádá rozumové zdůvodnění. Druhé představují abstraktní výkladové konstrukce, bez zjevných prohřešků proti logice a vše vysvětlující, které lidskou praxí a život samotný přehlížejí nebo přizpůsobují svým myšlenkovým vzorcům. Porozumět tomu, jak žijeme a především rozpoznat, co je v našem životě špatné a nefukční, vypadá jednoduše jen zdánlivě. Pro lidi na společenském dně může mít „špatný život“ bezprostředně dramatickou podobu nedostatku, bídy a tragédie. Avšak „špatný život“ se může týkat i dobře placených a vysoce postavených lidí v hierarchii řídích pracovníků. Často pracují s nesmyslnými oběžníky, plní sotva pochopitelné příkazy, kterým se v soukromí posmívají nebo nad nimi zoufají. Nejde přitom o žádné zoufalce a ztracence, ale forma jejich práce a činnosti má absurdní podobu.

Nová společensko-politická gramatika

V dobách nadšení pro levicovou pokrokovost panovala představa, že historie dává za pravdu vývojové trojčlence: dnešní nepravosti vyvolají zítra revoluci, která pozítří změní svět. Tato představa dějinného pohybu pozbyla lesku a klesla do temnot zapomění. Leč lidské trampoty, které ji motivovaly, nezmizely a přetrvávají. Levici by nemělo stačit jen soucítit s lidskou bídou a utrpením. Musí tyto nepravosti uvést do nějaké formy a vřadit je do nějaké společensko-politické gramatiky.

Moderní život individualizuje pracovní činnost a lidskou pospolitost atomizuje. Svým dílem k tomu sice příspěl moderní liberalismus, který akcentuje individualizaci pracovních a životních podmínek a každého z nás mění tak, aby se soustředil sám na sebe a vlastní soukromý životní zápas. Někoho to může pohoršovat, ale skutečnost se tím nezmění. Z toho plyne pro levici další zásadní úkol opětovně najít to společné a lidsky kolektivní.

Litovat v této souvislosti ztráty třídního vědomí je k ničemu. Levice by měla analyzovat soudobé proměny práce a najít a formulovat to, co je za bezprostředně jevovou stránkou těchto jednotlivých lidských situací spojující a společné. Cílem levice bylo vždy ukazovat, že to, co se jeví jako individuální fatalita je ve skutečnosti odrazem společenské reality, na kterou je možné reagovat. Žádá si to vyjít z žité skutečnosti a reagovat na ni vnímavě a s citem. Nikoliv pokračovat cestou zobecňování individuálních neštěstí či jen listovat ve slovníku ekonomických teorii a citováním z příruček sociálně-ekonomických frází, nýbrž definovat společné znaky bídy materiální a duchovní, stejně jako kulturní a morální.

Naučit se vážit rozmanité životní situace, najít jejich společného jmenovatele a rozvinout sociální vnímavost na širším a hlubším základě, než jaký nabízí povšechný ekonomismus, kterým si pomáhá většina politiků, to je zadání a úkol pro moderního levicového vůdce. Pak ale musí přijít politická odpověď, kterou levice zatím nedokáže nabídnout. Klasické postupy spočívající v naivní víře, že důrazná, pádná reakce na sociální útisk formou stávek a blokád, případně masová vystoupení „ulice“, vyvolá řešení, nebo sociálně demokratická praxe, zabředající do oportunního přešlapování vpřed a vzad, se vyčerpaly. Ani jedna, ani druhá cesta nepřestavují postup, který by mohl levici přívést k nové gramatice společensko-politické akce.

Proces obnovy levice nebude jednoduchý. Bude třeba dokázat vynést na světlo společné body materiálně-sociálních a společensko-morálních situací, které jsou si značně nepodobné. Zemědělec, zaměstnanec velkopološné samoobsluhy, zdravotní sestra, učitel, lékař, samostatně výdělečně činný, státní úředník, manažér. Co mohou mít společného a co jim jako společný zájem může předložit levicová strana či hnutí? Levice si vždy kladla za cíl definovat obecný zájem a nalézt subjekt, který tento zájem bude ztělesňovat.

Hodnota práce a kvalita života

V této epoše by mohla být základním obecným tématem ekologická krize a její krocení. Není nic tak dobře srovnatelného s lidským životem jako systém životní prostředí. Zájem na udržení jeho rovnováhy a kvality ve vztahu k lidskému životu by mohl spojujit lid nemalé části společenských vrstev a skupin, nejen sociálně slabých, ale i těch, kteří se řadí ke střední třídě. Vypjatá podoba konzumního typu moderní civilizace nesporně zahání pozornost k životnímu prostředí do závětří nezájmu. Jen „zelená“ politika bez materiálně-sociálního zázemí a společensky a politicky nutného kontextu je už desítky let bezzubá a paběrkuje.

Dalším velkým tématem je vrátit práci na piedestál lidských hodnot a to poté, co se její smysl rozostřil oslněn laciností případů rychle nabytého bohatství. Neslavit přitom práci jako hrdinství, ale vřadit ji do rámce ideálu plného a cenného života individuálního a společenského. Charakter práce se mění, leč na její schopnost dávat lidskému životu smysl a radost z tvorby a z užitečnosti není důvod zapomínat. Dnešní levice jako by se styděla přiznat, že práce je „přírodou lidstva“ a že „vše čeho člověk užívá z šlechetné práce vyplývá“. Nepotřebujeme už většinou pracovat v potu tváře, ale to neznamená, že pracovat pozbývá ráz nejhlubší lidské přirozenost.

Do rámce úvah o obecném zájmu v levicové optice určitě patří přímá demokracie. „Vláda lidu“ se neomezuje pouze na právní stát, i když ten je a měl by zůstat jejím základním kámenem. Debata o tom, jak „zlepšovat poměry zákony a pořádkem“, řečeno slovy Masarykovými, se nemá omezovat jen na období kolem volebních konzultací. Leč zůstává otázkou, zda „demokracie jako každodenní plebiscit“ má ústit jen do podoby všeobecných konzultací o dílčích otázkách, zpravidla uměle nafouklých a zhusta přehlížejících, ne-li záměrně ignorujících, širší rámec daných témat.

Občanské aktivity, které jsou reakcí na strnutí a krize klasických politických stran, vedou k politickému militantismus ve formě různých hnutí. Tvrdit například, že naši Piráti jsou „popřením politiky“ je silná nadsázka. Jsou novou politickou formou, kterou je třeba vzít na vědomí a apriori ji nehanobit a nezlehčovat. Neznamená to zároveň bát se přiznat obavu ze seskupením obdobného typu, jedou-li jen na vlně momentálně populárních témat a pokládají-li, explicitně i implicitně, soupeření politických stran za přežilou formu demokracie.

Role politických stran zůstává nezastupitelnou, neboť ony formulují podle pravé nebo levé politické gramatiky na veřejné scéně konflikty, které prostupují společností a kterými lidé žijí. Občansko-politickým hnutím obvykle nepociťují potřebu zakotvit se v jasných regulích a stanovách, chovají se nadstranicky a často je drží pohromadě jen kultura protestu. Ta vyvolává oprávněně skepsi a obavu, že zůstanou efemérními, rozloží je vnitřní spory a strhnou do nich i okolní společnost.

Protesty proti statu quo a bez kontruktivních návrhů nevedou nikam. Navozují pouze to, co bývalo kdysi tendencí levice, totiž poukazovat na problémy a nechávat pravici, aby hledala řešení. Přitom se chovala nedůvěra ke všemu, co výkon moci obecně obnáší a co je třeba dělat a vykonávat společně bez ohledu na stranickou a světonázorovou orientaci. Tady se objevuje velký otázník nad některými občanskou-politickými hnutími – vstupují do politiky, aby se podílely na moci, se všemi přednostmi a hlavně nevýhodami s výkonem moci spojenými, nebo jim stačí, že protestují?

Populismus nesympatický a sympatický

Levice musí vzít na vědomí vzestup občansko-politických seskupení a uznat důvody, které tento jev podmiňují. Bez ohledu na to, zda dotyčná „hnutí“ mají nacionalistické zabarvení nebo ráz sociálního protestu, vycházejí ze stejného zjištění – roztržky mezi společností takovou, jaká je, a klasickými kanály, skrze něž se společnost politicky vyslovuje a projevuje. Mají společné to, že chtějí položit důraz na společenskou realitu a poukázat na touhy lidí, k nimž zůstávají tradiční strany hluché. Je to populistické? V širokém slova smyslu ano. Leč tento pojem je třeba zbavit ďábelského nátěru. Lidovláda předpokládá jistou dávku populismu. A ten se projevuje ve větší míře v dějinných chvílích vždy, když zastupiteské mechanismy, zděděné z minulosti, špatně fungují. Tohoto vzestupu jsme nyní svědky.

Ano, existuje populismus a populismus. Obsahují odlišné stupně intenzity a nebezpečnosti. Pokud jejich nositelé nemají sklon k totalitářskému vůdcovství, můžeme spát klidně. Jsou populisté nesympatičtí, provokující, jejichž myšlenky se dají přirovnat k holým tyčím, jsou jasné a jednoduché, a proto slaví úspěch. Je to úspěch ovšem jen dílčí, neboť většina k nim chová pohrdání. Není třeba je posílat na popravu. Oproti tomu jsme svědky zrodu a posilování elitářského populismu, jehož nositelé dbají navenek na laskavost a sympatičnost. Mezi oběma populistickými proudy dochází k opakovaně k názorovým střetům, ke komentování komentářů bez konce, což nemá větší efekt než zaplevelení veřejné sféry podružnostmi a odvádění pozornosti od zásadnějších otázek.

Levice potřebuje koneckonců nejen hlubší zamyšlení nad realitami doby a začít hledat řešení v rámci shora zmíněných témat a okruhů. Měla by rovněž změnit styl komunikace s veřejností poté, co si položila otázku jazykové a intelektuální úrovně odpovědných politiků. Nevěřím tomu, že politik uspěje jen tehdy, když sníží své vyjadřování na „lidovou“ úroveň. Útěk od jazykové a intelektuální kvality politických promluv je průvodním jevem dlouhodobého úpadku levice. Ačkoliv není důvod sázet na „filosofy na trůně“, jistě by se vítal politik, který má vlastní, osobitý styl vyjadřování na dobré vzdělanostní úrovni. A čte knihy a dokáže se odvolávat na jejich obsah a autory, vycházeje ze zásady, že lidé to nemusejí znát, ale může je zaujmout o tom něco slyšet. Co brání tomu, aby levicová reprezentace šla takto příkladem?