Temný jas koránského textu

01. 02. 2018 | 10:40
Přečteno 1881 krát
„Neuvažuje se o přepsání koránského textu, výzvy k páchání násilí na bezvěrcích a jinověrcích se přece jen do náboženství jaksi nehodí?“, zeptal se mě na nedávné besedě jeden z přítomných.


Korán patří bezesporu k duchovnímu a kulturnímu dědictví lidstva. Je to ovšem i kniha, která braná jen ve své doslovnosti, může zavádět a čtenáře mást. Ve své mnohosti a nezřídka významové rozostřenosti až zatemněnosti se může stát nepřipraveným lečkou. Svede čtenáře pak jen k tomu, co hledají a chtějí slyšet, bez ohledu na komplexnost obsahu, který nese koránské poselství. Korán si žádá buď čisté srdce věřícího nebo výklad založený na znalostech a zkušenostech.

Korán není pouhým společenským katechismem či jen návodem, jak se chovat a nechovat, i když to tak může občas vypadat. Určitě má ve srovnání s texty ostatních monoteismů řadu shodných rysů, ostatně i ty jeho výzvy k násilí k monoteismům patří. Všechny jsou přece jakýmisi vzdoronáboženstvími, neboť reagují na víry předchozí a jiné, na pohanská mnohobožství, na rozmanité kulty a také každý monoteismus sám soudí chtě nechtě své jednobožské druhy, může je nahlížet kriticky a vidět v nich své soupeře. Islám možná silněji, neboť přichází nejpozději a je nejmladší vedle svých dvou předchůdců. Není zcela vyloučeno, že výhrady, odsudky až nenávist ze strany jiných mohou být v rámci jednotlivých monoteismů brány za důkaz opravdovosti vyznání. Vyvolávat u ostatních opovržení by tak mohlo být i záměrné a cílené.

V jednom se islám přece jen vymyká. Mojžíš byl vůdcem bez státu a Ježíš byl zase státem popravený odpadlík. Z proroka Muhammada se stal politický vůdce a zakladatel obce s rysy státu. Koránský text to samozřejmě neopomíjí. Najdeme v něm jasné a přímé příkazy, jdoucí od trestů za prohřešky vůči zákazům jako je třeba trestání zlodějů až k pravidlům ohledně dědictví. Moderní hlasatele islamismu, kteří hodlají prosadit islámské zásady a pravidla do veřejného a politického života, to vede až k názoru, že „korán je naše ústava“.

Do jisté míry může něco takového platit, ale v zásadní otázce, jak organizovat řízení státu a vládu v něm, je koránský text značně nejasný. V jedné súře se Muhammadovi doporučuje, aby se radil se členy své obce, v jiné se mu nad obcí dává absolutní moc.

Ostatně neshody ohledně řízení státu nastaly hned po smrti islámského proroka. Jeho nejbližší souvěrci se nedokázali shodnout na tom, zda funkce chalífy, nástupce Muhammada v čele obce, má být volená nebo děděná. Přivodilo to roztržku, dodnes dělící muslimy na sunnity a šíity. Samotný chalífát není zřizován nějakým koránským výrokem. V muslimské tradici byl pokládán za nedílnou součást islámu, což po staletí jen dále a více prohlubovalo politizaci islámské víry. Chalífáty dědičných dynastií, ve kterých se náboženská a sekulární moc sjednocovaly do jediné postavy vladaře, byly modelem pro muslimské státy více než jedno tisíciletí. Teprve po rozpadu Osmanské říše, posledního státního útvaru uchovávajícího, byť jen formálně, titul chalífy pro svého vladaře, ruší republikánské Turecko instituci chalífátu. Důrazně se k němu znovu přihlásil až Islámský stát konce června 2014.

Nápad přepisovat koránský text nebo v něm vidět po islamisticku naopak doslovnou předlohu k praktické činnosti svědčí o nepochopení role a smyslu této knihy. Korán je zhmotnělé svědectví o úsilí jednoho lidského individua zprostředkovat lidskému rodu „zjevení“ od „pána lidstva veškerého“ – hebrejsky rabún ha-´olámín, arabsky rab al-´álamín, latinsky Rex caelestis, Pater Omnipotens – nebo od toho, který se označuje jmény Jahve, Hospodin, Otec, Alláh. Je to soubor různých podob sdělení, jdoucích od poezie k literárním fabulacím, od osobních výpovědí k praktickým radám, od doporučení k příkazům, od váhání a sebezpytu k rozhodnosti a až velitelské přísnosti, od historických a geografických konkrétností k nadčasovým vizím. S jistotou perspektivy konce lidského světa hrozí a zároveň nabízí naději. Toto svědectví, pro někoho fiktivní, pro někoho pravdivé, je moudré a zároveň děsivé až odpudivé.

Oním prostředkovatelem „zjevení“ je osoba jménem Muhammad, ryze lidská bytost, se všemi přednostmi i slabostmi člověkosti, pro některé nedotknutelná a příkladná, pro jiné darebná a zvrhlá. Než se z něho stal „posel Boží“, vystupoval jako svědek Boha, svědek boží milosrdnosti a božího hněvu. Jeho posláním je předat poselství svým druhům a stoupencům, a rovněž kmenům a rodinám v Mekce, jejichž členové se ho poslouchat zdráhají, ba se mu i vysmívají, a následně obyvatelům Medíny, kteří ho k sobě zvou a mezi sebe přijímají. Ostatní kmeny Arabského poloostrova jako kdyby zůstaly stranou zájmu. Jediný výrok, adresovaný přímo Muhammadovi, je příkaz týkající se knihy, kterou jedině on má podle božského příkazu právo zjevit: „Čti ve jménu Pána svého, který stvořil..!“ (Korán, 96,1). Ivan Hrbek v českém překladu koránského textu používá výraz „přednášej“, když v komentáři uvádí možnosti „recituj“, případně „čti“, což je případ řady evropských překladů. Sám však dal přednost výrazu „přednášej“ s ohledem na podobnost významu slovního kořene v dalších semitských jazycích, především v aramejštině. Denisa Massonová, překladatelka Koránu do francouzštiny, poukazuje v této souvislosti na biblický citát připisovaný proroku Izajášovi: 40,6 , kde se připomíná obdobná scéna podstatně staršího data: Hlas Hospodina přikazuje Izajášovi: „Volej! (Hlásej)“.

V koránském textu vede neurčitá postava samomluvu, někdy jednohlasně, jindy hlasem řady jiných. Je to hlas rozeznívající příběhy, naděje, obavy modlitby, úvahy, výčitky, vzývání. Bůh se jako osoba obrací na Proroka, nabádá svého Posla, zastává se ho, klade otázky a dává odpovědi, podrobně rozvádí argumentaci proti těm, kteří pochybují, vyslovuje hrozby a vyhlašuje klatby, slibuje ráj těm, kteří mu věří. Je to vnitřní monolog, který pronášený nahlas uvádí čtenáře do zcela přímého, bezprostředního kontaktu s tím, kdo mluví.

Otázkou je, kdo je tím mluvčím? Bůh, Prorok nebo jeho společenství, jeho komunita? Jak přistoupit na to, že se Bůh, i když se v něj věří, věnuje pozornost takovým podružnostem a detailům jako jsou třeba fikovník, olivy, včely, mravenci, pavouk nebo kosmogonie? A že je schopen do omrzení omílat předpisy týkající se očisty, pokrmových zákazů, manželských práv nebo opakovaně žádat pomoc pro opuštěné vdovy, což je známo už ze starších textů? Jak by mohla mít boží bytost, která podle koránského textu „zná, co vy neznáte“, která je tím, co ve „všech věcí je mocný“ a který „uskutečňuje to, co jemu se zlíbí“, potřebu zasahovat do tolika dílčích sporů a polemik? I odsuzovat „přidružující“, rozuměj ty, kteří uhýbají z přísného jednobožství, nebo pranýřovat ty, kterým říká zaobaleně „pokrytci“, pasuje spíše na kazatele, šířitele víry typu kupříkladu apoštola Pavla, než na slovo neviditelného všemocného Boha.

Kdysi jsem prohlásil, že korán by mohl být zakázán, protože je nebezpečný nedospělým. Neměl by se objevovat v podobě bez komentářů a výkladových poznámek, neměly by se z něho dělat jakékoliv účelové výtahy a vytrhávat dílčí výroky z celku koránského textu. Odkazovat na koránské citáty a jen na tomto dílčím základě dělat obecné závěry je nepřijatelné. Lze s jistou dávkou zjednodušení a nadsázky tvrdit, že koránský text nabizí každému to, co tam nalézt chce. Negativně i pozitivně. A citování koránského textu s cílem obhajovat islám, nebo ho naopak denuncovat, připomíná praxi odvolávek na sebrané spisy klasiků marxismu-leninismu. Takto bývávalo zvyklostí podezdívat veřejné texty, aby tak jejich autoři prokázali buď pravověrnost, nebo uchránili svou práci před tupou cenzurou.

V počátcích seznamování se s islámem mne nikdy nepřišlo na mysl, že se dožiji dne, kdy se bude na posvátný text islámu pohlížet jako na politický manifest. Jde přece o knihu, text či soubor výkladů a meditací, které jsou jednou poetické, podruhé rázu prozaické a informativní. Mísí se v nich přímá řeč, jasné výroky s nejasnými básnickými metaforami, nadsázkami a náznaky. Z jedné strany je to výraz touhy dát lidskému životu rámec s vidinou ráje nebo posledního soudu na konci světa. Z druhé strany v koránském textu rezonuje tápaní a vlastní nejistoty lidského jedince, zamyšlení nad tím, jak se starat o život, aby člověk mohl v klidu zemřít. Nabízí se tu jasná i méně jasná pravidla pro život a zároveň se ponechává prostor, který dovoluje a nebrání hledat nad jednoduchostí příkazů, přímočarostí až pragmatičností, přesah směrem k niternému sebezpytu a k přemýšlení nad hlubšími souvislosti vysloveného.

Z četby koránského textu se může stát slaboduché papouškování nebo méně či více libozvučné melodické recitování nabízející citlivému a cvičenému ucho esteticky silný prožitek. Může to být ovšem i vykročení na individuální cestu hledání a chápání Boha, cesta od viditelného a zjevného, což bývá klamavé a svou jednoduchostí svůdné ke špatnému pochopení, k neviditelné opravdovosti, která se nedá poznat z bezprostřednosti a povrchnosti. Vzájemné přetahování zjevných jasností a temných nejasností, světla a tmy v jednom, je třeba parabolou lidského život, lidské existence. Lze z toho odvodit, že život je člověku darován, neboť se rodí bez vlastní příčiny, že člověka přesahuje, že mu patří i nepatří a že z toho plyne závazek starosti o život a jeho naplnění.

Svou zatemněnou jasností by se koránský text dal přirovnat v prosvětlené mýtině obklopené temným a hrůzu vzbuzujícím lesem. Obava z takové temnoty se mění ve strach z Neviditelného, který zakazuje činit bezpráví. Strach se převléká do roucha kazatele, který raději, než aby hledat Boha a jeho „přímou stezku“, káže jeho jménem smrt.

Základní příkaz z koránského textu „Čti!“ nezněl nikdy tak silně jako nyní. Musíme číst, číst a přečíst, číst znovu, číst stále, jako čteme jiné důležité texty vytvořené v dějinách lidstva. Čteme dnes nebo bychom číst měli důležité knihy minulosti nezaujatě a s cílem poznávat, znát, pochopit. Pokud tak činíme, zpravidla v nich již nevidíme návody k použití. Je třeba číst koránský text jako historický dokument o lidech a společnosti Arábie v době zrodu islámu a zároveň jako literární památku v plném slova smyslu.

Korán patří do jiné kultury. Přichází k nám z jiných časů, z jiného světa, kde formy recitace, struktury promluv, odvolávky, vysvětlující přirovnání, řeč a ústní projev vůbec, to vše dohromady se řidilo podstatně jinými pravidly, než jak tomu bylo zvykem na Západě. Stejně jako musíme brát v úvahu soudobé „zviditelňování Koránu“, to jest akcentování jeho radikálnosti a hrozivosti, je neméně žádoucí a naléhavá potřeba přistupovat ke koránském textu trpělivě a se snahou pochopit. Chce to i kus odvahy postavit proti zjednodušujícím a často nenávistným aktualizacím úsilí znovuobjevit a na světlo vynést skrytá tajemství a krásy duchovní a literární památky.

Koránský text, mnohdy temný, zavádějící a matoucí, nese v sobě jas z moudrosti, hudby, chvění a zvukomalby arabštiny. Sebelepší překlad, zdá se, to nedokáže přetlumočit, přenést a jiným jazykem opakovaně vyvolávat. Jean Grosjean, francouzský poeta a překladatel náboženských textů, píše v úvodu velice ceněného francouzského překladu Koránu, díla Denisy Massonové z roku 1967: „Každá posvátná kniha je určena především těm, v jejichž jazyce je psána. Je mu zasvěcena, šíří ho a propaguje. Zabránit tomu, aby nevyzařovala dál za hranice jazyka, kterým je napsaná, ovšem nelze. A tady začínají překlady se svými riziky a ztrátami“.






Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy