V roce 2011 zaplavily městská centra řady arabských zemí mohutné davy občanů. Dosud neotřesitelné pozice autokratů v Túnisu a Káhiře se zhroutily pod tlakem lidových bouří. „Vypadněte!“, volaly arabské masy směrem ke svým vrcholným představitelům a požadovaly změnu a reformy v duchu demokracie. Starý pořádek v oblasti Blízkého a Středního východu se jevil být u konce s dechem. Zdálo se, že oblast vykročila směrem ke změně přežilých zvyklostí a k pořádku jinému, novému a spravedlivějšímu.


Nadějné vyhlídky se ovšem zanedlouho zatemnily a vzdálily. Zlo, proti němuž se zvedl široký odpor, se změnilo ve zlo ještě výraznější. Nemálo arabských států slábne a rozpadá se, propukají občanské války. V méně nešťastných zemích arabského světa míchají režimy karty, uplácejí a vydírají, aby přitvrdily kontrolu nad společností. Po sedmi letech, které uplynuly od výbuchu lidové nevole v arabském světě, není sporu o tom, že naděje v pozitivní změny na Blízkém a Středním východě byly plané a dílem sotva splnitelných přání.

Bouřlivé časy revolt, které dostaly jméno „arabské jaro“, nevyzněly zcela doprázdna. Vytvořily v arabském světě nové poměry. Nejsou tím, co se čekalo a co zřejmě valná část protestujících zprvu chtěla. Nezrodily se nové demokracie, pouze se z gruntu změnily silové poměry v regiónu. Z někdejších důležitých hráčů na arabské šachovnici jaké představovaly Egypt, Irák a Sýrie, jsou dnes státy nepříliš pevné se sotva odhadnutelnou budoucností. Naproti tomu arabské země Perského zálivu, bohaté monarchie bez demokracie a občanské svobody, jako jsou Saúdská Arábie, Spojené arabské emíráty a Katar, prosperují. Ústup a oslabení někdejších silných protihráčů arabských konzervativních režimů uvolnil bohatším a prosperujícím arabským zemím prostor k expanzi. Mohou dnes bez zábran zasahovat v oslabených částech arabského světa a ovlivňovat poměry u slabších arabských sousedů. V této strategií nejsou zajedno. Naopak si konkurují, udělujíce pomoc a podporu zájmově odlišným táborům uvnitř nestabilních arabských států.

Dynamiku regiónu přestávají určovat oficiální spojenecká seskupení. Diplomatické zvyklosti, sloužící k řešení mezistátních sporů a konfliktů, pozbývají úcty a spolehlivosti. Bohaté a silné státy spoléhají na jiné postupy. Kupují si partnery v zemích za hranicemi, své chráněnce zavazují loajalitou a pověřují je nezřídka úkolem bojovat a válčit. Řada arabských států si dnes počíná podle shodného mustru: apelem k obraně před hrozbami, které se zveličují, se obhajuje domácí perzekuce a kontrola společnosti a slabost u sousedů je výzvou k intervenování. Pokušení využívat a zneužívat situace oslabených států a nerozhodnost mezinárodního společenství provází strach z opakování lidových vzpour, z íránské síly a následků stahování amerických ozbrojených sil z oblasti.

Takový stav a poměry v oblasti Blízkého a Středního východu vzdalují naděje na stabilitu regiónu. Bohaté arabské státy skrze verbování svých chráněnců do válek a konfliktů jen násobí panující regionální chaos. K němu nemálo příspívá navíc Írán. Podporuje šíitské menšiny mezi Araby, vojensky pomáhá Asadovu režimu v Sýrii a má své agenty mezi Palestinci. Nově pořádek v arabském světě vypjaté soupeření odlišných zájmů netlumí. Daleko více akcentuje odlišnosti, identity a konfesní zvláštnosti. A představa stability celé oblasti v dohledné době se mění v iluzi a zbožné přání.

Míra beznaděje, která dnes panuje na Blízkém a Středním východě, je dnes sotva změřitelná. Občanská válka v Sýrii zplodila pohromu. Půl miliónu obětí a na 10 milionů uprchlíků. Irák se může chlubit, že porazil Islámský stát. Ovšem za cenu postušivých bojů, nesoucích nemalé újmy obyvatelstvu všech oblastí, kterých se dotkly. Válčení v Jemenu mělo za následek rozsáhlou epidémii cholery. Na osm milionů lidí přivedlo navíc na pokraj hladomoru. V Libyi nefunguje stát a jeho absence je semeništěm pro bezskrupulózní počínání ozbrojených skupin a bojůvek s mafiánskými zvyklostmi. Terorizují místní populaci a zotročují a zneužívají africké migranty, kteří se přes libyjské území snaží dostat ke Středozemnímu moři.

S nesnázemi se potýkají i arabské státy, které se nehroutily. Egypt nezahladil následky vojenského puče. Armáda, v moderních dějinách země silný činitel domácí stability i nestability, odstranila islamistu Mursího z Muslimského bratrstva, navzdory tomu, že byl demokratickým referendem zvolen v roce 2013 egyptským prezidentem. Opozice je pronásledována a vystavena represím. Režim se pouští do velkých urbanizačních projektů, do kterých jde nemálo saúdskoarabských financí. Od ekonomického rozmachu se čeká ozdravení společenské atmosféry a otupení nezdravých vášní. Zajistit bezpečnost turisticky přitažlivých míst v zemi je prvořadým úkolem. Turistika, důležitý hospodářský sektor Egypta, dosud doplácí na vnitřní chaos a strach z islamistických radikálů.

Krvavé potlačení manifestací šíitského obyvatelstva na Bahrajnu nepřineslo do země zklidnění. Umlčování politické opozice zůstává zjevně jediným řešením, které tamní režim nabízí. Arabské státy v relativně stabilnější pozici jako Jordánsko, Maroko a Túnisko čelí nemalým politickým problémům, potýkají se s nespokojenou, nezaměstnanou a rozhněvanou mládeží a doplácejí na politickou labilitu svých sousedů Iráku, Alžírska a zejména Libye. Ekonomické a politické problémy, které vedly k bouřím v arabském světě v roce 2011, nejsou dnes o nic méně vyhrocené než před sedmi lety. Navíc přibyly další. Vnitřní konflikty jednotlivých arabských států se přiostřují i tím, že do nich zasahují cizí vlivy prostřednictvím financování a politické podpory místních spojenců.
Celá oblast Blízkého a Středního východu se nachází ve stavu, kdy k dalším ničivým výbuchům může dojít kdykoliv. Dosavadní pojistky stability přestaly fungovat a nové se nerodí. Americké rozhodnutí odstoupit od jaderné smlouvy s Íránem zvyšuje nebezpečí protiíránských vojenských úderů ze strany Izraele a USA. Bojkot Kataru, v režii Saúdské Arábie a Spojených arabských emírátů, oslabuje význam Rady pro hospodářskou spolupráci arabských zemí Perského zálivu. Donedávna to byla jedna z mála efektivně fungujících mezinárodních organizaci arabského světa.

Nechat válčit jiné

Občanská válka v Sýrii nabyla nového rázu momentem, kdy ozbrojená opozice proti Asadovu režimu začala slábnout a upadat. Masivní íránská přítomnost v zemi se stala cíle izraelských náletů a na syrském severu operuje turecká armáda. K řešení konflikt v Jemenu chybí vůle a nedostává se ani mnoho sil k tomu odradit tamní šíitské povstalce útočit raketami na území Saúdské Arábie. Arabská území Palestiny zůstávají zdrojem opakujících se krizí. Násilnosti okolo Gazy přetrvávají. Řešení palestinské otázky formou dohody o dvou státech v Palestině je zapomenuto, ne-li zcela pohřbeno.

Na mapě státního rozložení arabského světa ke změnám nedochází. Ale strukturálně a dynamikou se oblast liší od toho, čím byla před půl stoletím. Od druhé poloviny 50. let do počátku 70. let minulého století, v éře dominujícího panarabismu s charismatickým prezidentem Gamálem Abd an-Násirem v čele, vystupoval Egypt jako oponent režimů, které podporoval Západ a konzervativní Saúdovci. Ve sporech mezi arabskými státy používal násirovský Egypt k prosazeních svého vlivu a zájmů metody sahající od přímé vojenské intervence v Jemenu k různým formám vměšování se do vnitřní politiky v Jordánsku, Libanonu a Sýrii. Spolupráce nebo naopak třenice mezi arabskými státy v té době se odvíjely ve jménu arabského nacionalismu, arabské jednoty, antikolonialismu a antiimperialismu a odmítání sionismu a Izraele.

Předčasná smrt Abd an-Násira v roce 1970 předznamenala úpadek velkolepých celoarabských snů a ideálů modernizace na bázi masové industrializace a rozmachu zemědělské velkovýroby, jejíž předlohu měl představovat očekávaný, leč nikoliv zcela naplněný rozkvětu země po dokončení Asuánské přehrady. Idealismus se odebral do minulosti a do reality začaly téci arabské petrodolary. Arabské státy a jejich režimy přecházely od nejisté ideje arabské jednoty k pragmatismu s cílem přežít a držet otěže moci třeba i za cenu stagnace. Velké prostředky soustředily na vytváření a budování armád a složek bezpečnostního aparátu, které se navzájem hlídaly. Veškeré pokusy o domácí opozici byly v zárodku drceny. Státům to pomohlo zvýšit svou stabilitu, leč za cenu bujení autokracie vůdců, byrokratického aparátu a rozmachu vlivu a vlády rodinných dynastií. Vnitrostátní stabilita, zajišťovaná silným a vrstevnatým bezpečnostním aparátem, snižovala zároveň riziko napadení zvnějšku.

Perioda upevňování režimů a jejich splývání se státem v 70. letech minulého století se vyznačovala i zmrazením palestinské otázky. Vytrácel se z ní celoarabský nacionalistický náboj. Většina arabských režimů sice nadále vedla protiizraelskou propagandu, ale v praxi neměla zájem na konfliktech a držela se zásady „ani válka, ani mír“. Palestinské guerille se ponechával akční prostor, ale její radikalizační sklony držely vládnoucí arabské režimy pod kontrolou. Jen v Libanonu se vnitřní slabost státu a jeho multikonfesní ráz ukázaly jako nevýhoda tváří v tvář palestinským radikálům. Jejich přesun na jih Libanonu po neúspěšném pokusu guerillových složek palestinského hnutí odporu o převrat v Jordánsku narušil v zemi křehkou silovou rovnováhu. Libanon se stal následně dějištěm občanské války, která od roku 1975 trvala až do počátku 90. let.

Libanonská občanská válka zpochybnila svérázný model soužití menšinových náboženských komunit v jednom státě. Do té doby funkční kompromis, garantovaný mezinárodně silnějšími státy regiónu a velmocemi, byl narušen. Kromě palestinských guerillových organizaci v tom roli sehráli libanonští hostitelé Palestinců, kvantitativně rychle narůstající a většinově chudá místní šíitská menšina ovládající jižní část Libanonu. Situaci přiostřila intervence Sýrie. V roce 1976 vyslala do Libanonu necelou tisícovku vojáku a dvě stovky tanků. Oficiálně šlo o to oddělit do ozbrojených konfliktů zapojené křesťanské a šíitské milice a zamezit střetům. Hlavní cíl operace byl ovšem trochu jiný. Háfiz al-Asad, syrský prezident, chtěl získat kontrolu nad válčištěm a zabránit přelévání konfliktů do své země. Občanskou válku v Libanonu se nedařilo zastavit ani akcemi mezinárodního společenství a jeho pozorovatelskými misemi. Stala se naopak laboratoří pro taktiku válčení na dálku nebo v zastoupení. Znepřátelené strany dostávaly materiální a finanční podporu od bohatých sponzorů z ciziny, ze zemí regiónu. Takto se v arabském světě spustilo experimentování s modelem válek bez přímé účasti, válek v zastoupení. Do jejich viditelné podoby byly kupovány a delegovány síly, jejichž resentimenty politické, náboženské a sociální se povzbuzovaly, využívaly a zneužívaly. V pozadí šlo o jediné a podstatné, o zvrat v charakteru modernizace na Blízkém a Středním východě a o změnu hegemonů tohoto procesu.

Islamismus – soupeř a spojenec

Íránská revoluce v roce 1979, která nabízela novou islamistickou formu přeshraniční masové mobilizace, zaujala arabské zastánce radikální politizace islámu. Arabský islám, který mohl vykázat své vlastní sunnitské zdroje islamismu, zejména v Egyptě již ve 20.letech vzniklé Muslimské bratrstvo s globálními, nejen lokálními a regionálními intencemi, neměl zvláštní důvod vidět v šíitské islamismu z Íránu příklad. Přesto islámská revoluce, která svrhla despotu majícího americkou podporu a chráněnce Západu, našla echo i v arabském světě. Nebylo natolik silné, aby rozpoutalo revoluční převrat podobného rozsahu a dopadu. Události v Íránu spíše poučily režimy v arabském světě, aby přitvrdily represe proti svým domácím islamistickým kritikům.

Ke globalizace idejí, lidských práv, svobody a demokracie, rezonující a motivující opozici ve východním komunistickém bloku, se následkem islámské revoluce v Íránu přiřazuje na Blízkém a Středním východě politický a veřejně se angažující islám s radikální ideologií a přísně moralizující. Autokratické režimy v arabských státech na to reagují podporou řízené a shora kontrolované islamizace, zřizováním ministerstev náboženství a pěstováním režimu oddaných álimů, muslimských učenců, kteří vydávají právní doporučení, fatwy, nahrávající stávající politické moci. Odpor alternativního politického islámu vzdor tomu sílí a nahrazuje potlačovanou nebo téměř neexistující politickou opozici v arabských státech. Tento opoziční islamismus, který vychází z různých zdrojů a má řadu podob od umírněných k silně radikálním, získává vliv ve společnosti skrze sociální služby, které nabízí. Tam kde veřejné služby, zejména zdravotnictví a školství nefungují dostatečně, se prosazují muslimské organizace navenek charitativní povahy. Získávají na svou stranu veřejné mínění především proto, že suplující služby, které patřičně nazajišťuje a nenabízí stát. Odtud plyne popularita náboženství a mnohdy i sympatie pro změny a převraty v duchu islamistických představ.

Je otázkou, co oslabovalo nebo ovlivňovalo absenci sociální služeb a funkcí státu směrem ke společenskému kompromisu a smíru. Byly to vlivy vnitřní povzbuzované tím, že autokratické režimy potlačovaly neutralitu ve fungování státu a jeho institucí? Anebo tu spíše působily dopady globalizace, která od 90. let 20. století staví do konfliktu dosavadní uspořádání se zavedenou praxí mezinárodních vztahů na Blízkém a Středním východě a základní požadavky na stát a jeho funkci? Analýzy a komentáře publikované britským týdeníkem The Economist v posledních letech se příkláněly více ke stanovisku prvnímu. Oproti této názorové tendenci nabízí v srpnovém čísle americké geopolitické revue Foreign Affairs Marc Lynch názor, který dává přednost globalizačním příčinám. Píše: „Nová mezinárodní ekonomická ortodoxie nutila státy omezovat sociální výdaje a zaměstnanost ve veřejném sektoru. Ve velkých arabských zemích narůstala bída a státem spravovaná infrastruktura se rozpadala“.

Stanoviska britského liberálního týdeníku The Economist odrážela názory, podle nichž příčinou stagnace arabského světa byly v prvé řadě místní režimy, jejich obavy o vlastní bezpečnost, kompromis s náboženským konzervativismem a absence svobody a demokracie. Z této představy vycházela naděje, že k pozitivnímu zvratu v regionu Blízkého a Středního východu stačí odstranit prohnilé režimy. Citovaný Lynchův článek vyhodnocuje ex post stav arabského světa před výbuchem v roce 2011 střízlivěji: etatická slabost arabského světa nebyla dostatečně přezralá na to, aby stačila k rozpadu stávajících států na kusy a k jejich kvalitativní přeměně.

Ekonomické síly globálního rázu nepůsobily ovšem jen na velké země s autokratickými režimy. Ani bohaté arabské státy, vývozci ropy, nebyly uchráněny. Neobešla je finanční krize roku 2008 a přímý vliv na ně měly výkyvy v cenách ropy. Navrch přichází technologický přeryv (technological disruption) s mnohočetným společenským dopadem. Dostupnost televizního vysílání přes satelity, bezhraniční nabídka „chytrých telefónů“, rozmach sociálních sítí a exploze informací a dezinformací převracejí, formují a deformují veřejné mínění arabského světa bez ladu a skladu. Nové technologie a snadný přístup k informacím destabilizují režimy, které si dosud vypomáhaly informačním embargy a přísným dohledem nad názory veřejnosti.

Opomenout nelze výbušný efekt 11.září 2001, který rozmetal mnohé ze základů mezinárodní a regionální spolupráce na Blízkém a Středním východě. Děsivé výjevy destrukce, které se šířily po informačních dálnicích planety, přivádějí k životu démony nenávisti, opovržení, předsudků a svatých válek. Strategie „války proti terorismu“, americká invaze do Iráku a zhroucení izraelsko-palestinského mírového procesu jsou hořkými plody jednoho teatrálně zinscenovaného představení apokalypsy v přímém přenosu. Zaskočila politické reprezentanty velmocí Západu, naráz otřásla intelektuálními jistotami pozorovatelů a znalců arabského světa, vyděsila západní veřejnost a masově rozvášnila Araby a muslimy. Nebylo snadné nepodlehnout tlaku rozjitřené mezinárodní atmosféry a vyhnout se siláckým gestům. Následky jsou zjevné. Rozpadly se základy po léta budované regionální spolupráce a vzorec, podle něhož se řídila stabilita regiónu, se zhroutil. Jeho dnešní náhražka nemá jiný obsah než ostrakizovat Írán a zabránit změně, kterou nese skutečná demokracie.

Pokulhávající občanskost

Výbuch občanské nespokojenosti v arabském světě a jeho tristní výsledky, to jsou jevy vyvolané širokým komplexem příčin. Patří k němu chaotická modernizace, soupeření arabského nacionalismu a etnického regionalismu, rozmach liberálního modernismu a protitlak islámského tradicionalismu a nápor globalizace násobený od 90. let minulého století technologickým přeryvem.

Ten sice umožnil hospodářsky, politicky a společensky méně rozvinutým částem světa přeskočit do poměrů moderního světa, ale zároveň jim vzal čas, který se ukazuje jako nutný k tomu, aby kritická část společnosti změnu nejen přijala, ale i pochopila. Aby změnu, která nese řadu výhod a zlepšení pro lidský život, brala nejen jako užitečnou technickou pomůcku, ale především jako hodnotově ambivalentní nástroj, který bez žádoucí úrovně občanskosti v dané společnosti může více škodit než přinášet prospěch. Není už dnes tajemstvím, že náboženský fanatismus, nacionalismus a tribalismus mohou koexistovat s technologickými inovacemi. Stalo se už běžnou zvyklostí, že nejpokročilejší technologie se dávají do služeb mytologických idejí a tribálních vášní.

V arabském světě praktikovaný systém soužití nábožensky odlišných komunit navozuje představu jistého typu náboženské tolerance. Jeho vadou je ovšem to, že neumí budovat občanskou společnost a snahám o ni stojí spíše v cestě. Naději na úspěch „arabského jara“ ve značné míře zhatila právě nerozvinutá, slabá nebo zcela absentující zkušenost s občanskostí ve společnosti. Občanskost v arabském světě chybí nebo její kvalita je nedostatečná k tomu, aby dovolila překročit tribalismus a oslabit pozice hospodářsky a společensky silných klanů a rodin, držících země a jejich obyvatelstvo ve stavu společenské a politické stagnace. Tento stav nedokázalo v arabském světě výrazně pozměnit ani několik desetiletí snah o sekulární občanskost v rámci arabských národních států, které následovaly po dosažení jejich nezávislosti na koloniálních či protektorátních správcích.

Slabá občanskost, komunitní rozepře a nevraživosti a ochota přijímat cizí pomoc výměnou za vyostřování sporů a válčení berou arabskému světu schopnost vytvářet funkční politické opozice proti autoritářství a bloky usilující o rozvoj demokracie. Washington a evropské státy se zpočátku syrské občanské vzpoury proti Asadovu režimu snažily přimět opoziční frakce opírající se o Katar, Saúdskou Arábii a Turecko, aby vzájemně spolupracovaly. Opozice zůstala roztříštěná a nenašla cestu ke společné a koherentní strategii. Její rozpory se ještě prohloubily na přelomu let 2012 a 2013, kdy bohaté arabské státy Perského zálivu povolily přísun zbraní a peněz do Sýrie soukromým subjektům. Vede to k narůstání islamistického rázu povstání, k jeho radikalizaci a k posunům směrem k džihádismu. V těchto podmínkách také vzniká Islámský stát a to už nikoliv jen jako nástroj nějakého cizího, vnějšího manipulátora, nýbrž jako dokonale adaptovaná a samostatně jednající síla s prvky etatické struktury.

Intervence proti Islámskému státu se špatně ladila a sehrávala. Vliv mělo i rostoucí soupeření Washingtonu a Moskvy v Sýrii v posledních letech. Současně syrský režim podporovaný z Íránu a Ruskem získával zpět území kontrolovaná povstalci. Ti vzdor podpoře zvnějšku přicházeli o pozice. Zhroucení Islámského státu a výrazný postup Asadova režimu při znovudobývání ztracených území země neznamenají konec konfliktu. Ozbrojená opozice prohrává, ale válka v Sýrii se o to více internacionalizuje. Příliv politické, finanční a vojenské podpory soupeřícím táborům z protichůdných stran, to je nástroj, kterým se sotva najde přijatelný kompromis.

Arabské režimy dnes žijí v atmosféře obav o svou bezpečnost a mají strach z nových výbuchů lidové nepokojenosti. Oslabené státy nejsou samy o sobě zárukou pro režimy, které se napříště neobejdou bez cizí pomoci. Nebude snadné vymazat z paměti konflikty, porážky a politická selhání a neúspěchy, které následovaly po arabských povstáních. Státy utrpěly citelné lidské a politické ztráty. Škody jsou značné. Region se od základů změnil a důvěra v mezinárodní pořádek se vytratila. Nepřátelství vůči Íránu a snahy posilovat autokratické režimy v arabském světě nedávají regionu velké naděje, že se rizika nových turbulencí zbaví.

Psáno pro dvouměsíčník Listy