Rostoucí počet muslimů v Evropě provokuje už více jak čtvrt století obavy o křesťanský ráz kontinentu. Je islám slučitelný s evropskými hodnotami a s Evropou a jejími tradicemi? Co jsou hodnoty, které se staví proti muslimům a islámu? A může se populismus vyvolaný vlnou imigrace z arabského světa a Afriky do Evropy stát spojencem obrany křesťanskosti našeho kontinentu?


Chceme-li hovořit o evropských hodnotách, které mají stát proti islámu, docházíme ke dvěma odlišným hodnotovým skupinám. Na jedné straně liberální práva, vzešlá z let šedesátých minulého století, a proti nim na straně opačné křesťanská identita. Co je to křesťanská identita? To nám objasní spíše katolická církev, reformní protestanti se už z vlastní vůle sami více méně modernizovali a přizpůsobili postupující individuální a společenské sekularizaci. Katolická církev má pozici velice pevnou směrem k sexuální svobodě, která nabyla tvaru před padesáti lety. Hodnoty katolické církve jsou v záležitostech rodiny, plození, homosexuality stále tradicionalistické a konzervativní. Paradoxně mají křesťanské katolické hodnoty bliže k pozicím umírněným muslimským konzervativcům než k protiislámsky orientovaným populistům. Ti sice volají po obraně křesťanské identity, ale daleko méně mají starost o respektování křesťanských hodnot. Chováním se valně neodlišují od hedonismu a individualismu soudobých liberálů. Jsou jiní pouze tím, že horují proti imigraci a Evropská unie je jim trnem v oku.

Příkladem může být Matteo Salvini, italský premiér. Sexuální svoboda mu vrásky nedělá a neváhá zastávat otevřeně antiklerikální pozice. Útočí na italské biskupy, kteří projevují zdrženlivost vůči jeho antiimigrační politice a označil je za blbce. Evropští populisté nejsou zhusta praktikujícími katolíky a křesťany, snad až na Polsko, které je výjimkou potvrzující pravidlo. Marine Le Penová ve Francii opakovaně tvrdí, že francouzské hodnoty jsou laické a že důležitý je boj proti islámu nikoliv nutně návrat křesťanských hodnot a jejich potvrzení ve veřejném prostoru.

Optika se může zamířit i na Rusko, byť to není do všech důsledků evropská země. Tam se ortodoxní církev ztotožňuje se státem a národem, což není případ katolické církve a protestantů. Západní křesťanství brání hodnoty, kterým se dává universální platnost. Ostatně, universalismus je v křesťanství výrazně přítomný a byl to právě křesťanský universalismus, o který se ideově opřelo budování společné Evropy. Unii na kontinentu přivedli ke zrodu křesťanští demokraté a zprvu ji tvořili spíše katolíci než sociální demokraté.

Spojení populistů a katolíků vypadá jako přirozené vzhledem k tomu, že katolická církev se nevzdala obrany křesťanské identity Evropy. Je si však zároveň vědoma, že její křesťanské hodnoty se výrazně odlišují od toho, k čemu se hlásí populisté. Ve Francii kupříkladu katolická církev nepodpořila iniciativu starosty, straníka politického seskupení Marine Le Penové v jihofrancouzském Béziers. Na radnici nechal postavit vánoční jesličky. Katolická reprezentace dala najevo, že v zemi důsledného oddělování státu od církví a s respektem k nenáboženskosti veřejných institucím na jedné straně je zároveň třeba připomínat, že to, o co v křesťanství jde především, nejsou figurky betlémových darovníků, nýbrž víra. Obdobně reagoval na rozhodnutí bavorské vlády vrátit kříže do veřejných budov mnichovský kardinál. Kříže samotné křesťanství nedělají.

V roce 2015 se ve Francii zrodilo hnuti „Manif pour tous“ mající povahu občanského projevu na obranu tradiční ho manželství, rodiny a práv dětí na matku a otce a vyjadřující se proti uzákonění práva homosexualů na manželský svazek. Zprvu se hnutí orientované na tradiční křesťanské hodnoty pokoušelo spojit věřící různých vyznání, muslimské a židovské nevyjímaje, do společné fronty obrany tradic a náboženství proti sekularizaci. „Manif pour tous“ probudilo u francouzských populistů, především lepenistů, pokušení naladit se na tuto vlnu a vysát z ní pro sebe voličské hlasy. Ukazuje se, že náboženství ve své konzervativní podobě se může ocitnou v pozici spojence populismu. Pro věřící z toho ovšem neplyne žádný prospěch.

Svazek církví a populismu je pro náboženství vždy riskantní. Vlak řídí populisté a církev k němu jen připojuje svůj vagón bez možnosti ovlivňovat směr cesty. Křesťanství nic nezíská spojením s populismem, může jen zplanět a oslabit vlastní duchovní rozměr. Populisté instrumentalizují křesťanskost pro své vlastní politické a sekulární cíle a to tím, že křesťanství omezují na pouhou identitu, aniž by si dělali starost se závazností hodnot, které křesťanství nese. V takovém spojenectví nemohou věřící a náboženství samotné neztrácet.

Náboženští konzervativci mohou mít pocit, že by jim populisté mohli pomoci brzdit sekularizaci. A dokonce snad i oživit zájem o víru. Problém je ovšem v tom, že dnešní člověk bude možná ochoten uvěřit v Boha, ale sotva příjme náboženskost jako systém příkazů a zákazů. I Desatero si už ohnul směrem k toleranci sexuální nevázanosti a adaptuje si ho podle míry své pohodlnosti, podle rostoucí potřeby rozptýlení a zábavy a v dimenzi sebelásky.

Sekularizace je procesem, který prostupuje nejen moderním světem s křesťanskou většinou. Dotýká se i muslimského světa a obdobně mobilizuje obránce islámu fundamentalického a konzervativního ražení. Patrně nejvíce sekularizovanou společnost muslimského Předního východu lze najít v Íránu, přestože tam má islám navrch už čtyři desetiletí od islámské revoluce. Náboženství se vynucuje shora a to jako normativní systém, kterému se nesmí vzdorovat, ale který nevyžaduje, aby se mu věřilo. Vystačí s formální poslušností. Taková nábožnost na oko nebo náboženství striktních předpisů, co se nesmí dělat a co se dělat má, lhostejnost k náboženství nezastaví. A spíše napomáhá tomu, aby mládež hledala náplň ducha a víru jinde, v horších případech v mučednictví nebo ve fascinaci pro džihád.

V arabských zemích severní Afriky je dnes nemálo mladých, kteří o sobě tvrdí, že jsou ateisté, dost je těch, kteří se hlásí k laickosti, tedy k tomu netahat náboženství do veřejného života, a sem tam se najdou i konvertité k jiným vyznáním. V Alžírsku, které není zemí nijak dalece demokratickou, existuje alžírská protestantská církev, kterou vede konvertita. Má samozřejmě potíže, ale spíše administrativního rázu, než aby byl napadán na ulici. V Egyptě prezident Abd al-Fattáh as-Sísí kriminalizuje ateismus a ateismus zakazuje zákonem. Jaký to má ale smysl, když stále více egyptské mládeže dává najevo, že je jim víra lhostejná? V arabských zemích potkáváme režimy tak zvaně laické, které porazily islamismus, a nyní se dovolávají islámu, aby se jeho pomocí bránily proti všem formám liberální demokracie.

Evropa má bezpochyby křesťanské kořeny, ale již století jsme svědky šíření nejen sekularizace, ale i mizení křesťanskosti Starého kontinentu. Praktikování náboženství tu slábne od konce 19.století. Novým jevem je mizení náboženské kultury. Lidé dnes o náboženství nevědí téměř nic. Nejmladší generace zná postavy a příběhy z románů o Harry Potterovi, zatímco z biblických hrdinů si vzpomene tak sotva na Ježíška. Komunita víry se ocitá v menšině a odtud vycházejí křečovité snahy obnovit se a bránit se. Její pocity, že se nachází v obležení agresivní sekularizací, jsou do jisté míry oprávněné. Ještě do šedesátých let minulého století měla v západní Evropě jistý vliv laicizovaná křesťanská kultura. Ovlivňovala koncepci manželství, představy o dobru a zlu, občanské zákoníky používaly pojmy ještě nezbavené křesťanských obsahů a významů. Před půl stoletím dochází ke zlomu a laicizovaná křesťanská kultura přestává dominovat. Křesťanské církve jsou tak postaveny před alternativu: buď se samy budou sekularizovat po způsobu protestantských církví severu Evropy, nebo se odsoudit do stavu společenské izolace.

Někdy v osmdesátých letech minulého století kolovala historka z návštěvy belgického královského páru v Polsku. Královu choť projevila zájem navštívit varšavský chrám. Jako doprovod se nabídl polský premiér. Při vstupu do kostela se pokřižoval. „Vy věříte v Boha?“, zeptala se ho dáma. „Ano, ale náboženství nepraktikuji“, odpověděl hostitel. Na to belgická první dáma poznamenala: „ Socialismus ale praktikujete, i když mu nevěříte“. Věřit něčemu a v životě se tím neřídit a současně v životě dělat něco, čemu nevěřím, to je možná sukus krize, ne-li úpadku „bílého člověka Západu“. Jednu víru opustil a nabízí-li se jiná, která mu nevezme navyklé pohodlí a sebestřednost, necítí újmu jí přikývnout.

Křesťanská kultura pozbyla v Evropě dominující postavení a dnešní Evropa je křesťanská už jen svou minulostí. Aby napříště vůbec nějaká Evropa byla, bude třeba najít nějaké Evropany, schopné uvěřit smyslu evropského celku zcela lidsky, svobodně a přitom zodpovědně, tedy jednáním, chováním a praxí. Sázka na vyprahlou náboženskou normu je podvod a pustý alibismus.