Islamismus jako muslimský populismus

21. 02. 2019 | 11:30
Přečteno 2138 krát
Poklesky západního liberalismu, jeho nenaplněné sliby a nemalý díl odpovědnosti Západu za geopolitické zmatky v arabském světě jsou dnes předmětem živých diskusí. Staly se rovněž zdrojem kritiky západního pojetí globalizace, demokracie, humanismus a lidských práv. V tomto proudu kritiky se pozoruhodně sbližují nacionalistický populismus a islamismus a to jak obranou náboženské identity a tradic, tak nedůvěrou k cizímu spojenou s nechutí, ba až nenávistí k domácím prozápadně a globálně orientovaným elitám.


Islamismus je ideologie, světonázor a výklad smyslu života a kolektivního poslání muslimů. Z islámu, z náboženství, děla propagandu pod hesly typu „korán je naše ústava“ a o tradici opírá svou sílu. Ve shodě s ostatními ideologiemi vysvětluje jevy jako pouhé projevy jistého schématu či fungování zákonů. Odkazuje na univerzální moc a věčnou závaznost zákona koránu a prorocké tradice jako zdrojů veškerého práva. Cizí kulturní vlivy a dopady na islám popírá a brání se jim a za hřích a bezbožnost označuje snahy o moderní výklad koránu a o kompromis islámu se soudobou lidskou realitou. Náboženská příslušnost, islámská identita je mu určující, ostatní identity etnické, národní a sociální potlačuje. Hrozí se individualismu, ideovou oddanost staví proti toleranci a poslušnost víře bere za ctnost.

Neduhy západní civilizace dobře slouží islamistickému vzorce. Ovšem islamismus je nesoudí s cílem jejich opravy. Odmítá západní svět jako celek, včetně západních liberálních předností a hodnot jako jsou individuální svoboda svědomí a přesvědčení, rovnoprávnost mužů a žen a solidarita občanské společnosti bez ohledu na etnické a náboženské rozdíly.

Islamismus je západním termínem. Samotní muslimové, kteří islamistické názory a postoje zastávají, tvrdí, že existuje jen islám, rozuměj samo sebou jejich vlastní a jim blízká interpretace islámu. Nic takového jako islamismus prý neexistuje a ti, co rozlišují islám a islamismus jsou špatní muslimové, nevzdělanci nebo nebezpeční islamofobové.

Ani specialisté na moderní islám nejsou zajedno v tom, jak popsat a pojmenovat integristický sklon náboženství, jinak řečeno spojování víry s politickou a veřejnou aktivitou či dokonce s revolučním ponáboženštěním lidského chování a jednání a všech stránek pozemské existence. Používá se pojem „politický islám“ kupříkladu v souvislosti s organizacemi typu egyptského Muslimského bratrstva, jejichž záměrem je islamizovat veřejný život a politickou moc, nebo alespoň s politickou mocí v zájmu islamizace vyjednávat. Za specifický případ se pokládá směr původně zahrnovaný pod pojem fundamentalismus a pro jehož stoupence je typická snaha přísně a důsledně segregovat muslimy od nemuslimského světa. Jedná se o salafíju nebo salafismus, který své vyznavače vyřazuje nebo spíše nadřazuje nad lidské okolí nemuslimské i nad prostředí muslimské, podle soudu salafistů, islámsky laxní. Salafíju nezajímá politická akce, ovšem jen do té míry, pokud salafisté nesklouznou k „revoluční“ verzi, k džihádu, jehož politický dopad je nesporný.

Do množiny islamismu by se dala přiřadit rovněž wahhábíja, náboženské hnutí s obdobně silnou vazbou na odkaz „předků“ (salaf), k němuž se hlásí salafíja. Zažilo rozkvět v 18. století a na jeho ideových zásadách bylo vytvořeno první království Saúdské Arábie. Wahhábité rozumějí islámu tak, že ho berou za rámec lidského života a za společenský projekt. V jejich pojetí je islám nábožensko-sociální vzorec, všeobjímající, totální, integristický, normující zakázané (harám) a jasnými hranicemi vymezené povinné a přípustné formy soukromého a společenský života. Dotýká se vztahů mezi muži a ženami – wahhábité trvají na přísném oddělování pohlaví, stravovacích pravidel – potraviny halál, hospodářských zásad – islámské bankovnictví a rovněž vztahů k nemuslimům – wahabité se drží zásady al-wará´ wa ´l-bará´ čili lásky a nelásky k Alláhovi jako měřítka societální segregace a tímto principem zdůvodňují praxi oddělování muslimů a nemuslimů.

Islám má od svého zrodu ve svém základu vírou motivovanou snahu utvářet obec, společenství věřících. Spojuje tedy aktivitu duchovní a společenskou, která však nutně nemusí být směrována na získání a držení politické moci. Dějiny islámu nabízejí více důkazů, o tom, že muslimské právní školy usilovaly spíše o kontrolu nad politickou mocí než o politickou moc samotnou. Teprve s novodobými dějinami přicházejí do muslimského světa moderní formy politiky a snahy náboženství a víru politizovat. Tendence zprvu menšinová se stává výraznou posledních čtyřicet let.

Islamologové si lámou hlavu nad příčinami. Argumentuje se reakcemi muslimů na modernizaci a globalizaci, snahami napodobit a zároveň odmítnout příklad dynamičtějších části světa. Mluví se o dopadu chudoby, vykořisťování v muslimských zemích a o neúpěšné integraci migrantů ze světa islámu v hostitelských zemích. Upozorňuje se na možný dopad sociálních nerovností na generace mladých, které muslimský původ a ghettoizace v západních zemích staví před nerovnost příležitostí. Hovoří se o radikalizaci víry, k níž je islám svým založením a relativní mladostí ve srovnání s ostatními monoteismy náchylnější. Povšimnut byl i demografický boom v muslimském světě a přirozený sklon mládí, historicky nepoučeného, k revoltě, vzpouře a napravování světa. Vzdor řadě výkladů není otázka příčin prudkého vzmachu politizace a radikalizace islámu vyčerpávajícím způsobem zodpovězena. V nabízených odpovědích převládá názor, že jde o reakcí vyprovokovanou více vnějšími okolnostmi než zevnitř světa islámu. Islamismus se ovšem zkonstituoval jako svébytná ideologie, která má domácí základy. Stal se muslimským populismem, hnutím davovým, poskytujícím duchovní přístřeší zbožným muslimům, kteří se cítí ohroženi světem, a touhám prostých a chudých muslimských zástupů . Jeho náboj je silný a neslábne.

Islamismus se názorově utváří již během 19. století a formu dostává ve dvacátých letech 20. století. Jeho zárodky se dají nalézt ještě hlouběji v minulosti v době mongolských nájezdů ve 13.století, kdy Ibn Tajmíja (1263-1328) dal podnět ke zrodu „ryzího islámského názoru“ proti zlým mongolským nájezdníkům, kteří se odvolávali na stejné náboženství. Později se indičtí álimové postavili proti britské kolonizaci a také oni zformulovali teologicko-politickou doktrínu jako odpověď na britský útlak. Reakcí na Napoleonovu expedici do Egypta počátkem 19.století se stala myšlenka modernizovat stagnující muslimskou společnost. Odtud se odvíjí následné střetávání islámské zbožnosti, nábožensko-politických aspirací v duchu islámského tradicionalismu a liberálně modernistických koncepcí hospodářského a společenského progresismu.

Snahy o obnovu islámu v ryzí a původní podobě a úsilí modernizovat společnost, která zaostává, dostaly silný motiv následkem několika událostí ve dvacátých letech minulého století. V roce 1924 zrušil Mustafa Kemal chalífát a v roce 1928 vzniklo v Ismáílíji v Egyptě Muslimské bratrstvo. Rašíd Ridá (1865-1935), věhlasný reformátor islámu působící v Egyptě, se zapojil do pokusů chalífát obnovit. Agitoval v tomto směru v Saúdské Arábii a v Palestině a to s představou spojení modernizačního pragmatismu, probuzení islámského náboženství ze staleté stagnace a ozdravení z letité sklerózy a odmítnutí západní kolonizace a s ní spojované myšlenkové westernizace. V polovině padesátých let se objevil na scéně islamismu Sajjid Kutb z Muslimského bratrstva. Horlivý odpůrce panarabsky a protimperialisticky laděného egyptského prezidenta Abd an-Násira, ostře zahořklý vůči Západ kvůli jeho údajné morální zkaženosti, radikalizuje islamismus tím, že ho pasuje na pravověrný islám s právem uplatňovat násilí vůči špatným muslimům a demoralizované západní civilizaci.

Islamismus zůstává menšinovou tendencí až do konce sedmdesátých let 20.století. Teprve během dvou posledních desetiletí minulého století nabývá islamistické hnutí masové rázu. Přičiny jsou jednak širší a globální, které lze přičíst celosvětové tendenci obratu směrem k politizaci náboženství, což Gilles Kepel, francouzský islamolog, nazval metaforicky „boží pomstou“, rozuměj za to, že moderní svět připustil platnost Nietzscheho teze „Bůh je mrtev“. Jednak lze mluvit o přičinách vyplývajících paradoxně z postupující sekularizace muslimských společností arabského světa a eroze vlivu tradiční maskulinní autority na mladou generaci.

Na jedné straně vítězí islámská revoluce v Íránu s ájatolláhem Chomejním jako svou ikonou, v Izraeli ztrácí neotřesitelnou pozici sionistická levice, vedení země přebírá konzervativní pravice v čele s Beginem a do Vatikánu je povolán jako pontifex maximus Karol Vojtyla, což má jasné politické poselství: katolickou obnovou proti komunismu. Na straně druhé překotná modernizace v krátké postkoloniální éře arabských společností, která mění postavení žen, snižuje porodnost a nabízí dívkám středoškolské a vysokoškolské vzdělání a která oslabuje strukturu tradiční rodiny s autoritou otce a mužských potomků a s jasnou dělbou rolí rodičů. Konzervativní představou formovaný vztah mezi pohlavími je uváděn v pochybnost ve společnosti obecně a v rodinách zvláště. A to je také okamžik, který vyvolává mutaci islamismu v masovou ideologii. Obrat od nejistot živé reality k jistotám ideologické normativnosti se snoubí se sklonem nacházet odpovědi na otázky, které staví vývoj v muslimských společnostech a ve světě, v náboženství a představách, které jdou proti času.
V sedmdesátých letech 20.století prochází islamismus další proměnou. Zbavuje se ohledů k modernismu západního pojetí, v němž vévodí individualismus, svoboda jednotlivce, lidská práva a demokracie. Posun směrem k myšlenkové a akční autonomii je spojen s narůstající popularitou džihádu v Afghánistánu a s rozmachem wahhábitské agitace šířící se ze Saúdské Arábie. Slábne tendence pouze islamizovat nápady převzaté se Západu a přizpůsobovat se západní racionalitě. Islamismus se osamostatňuje, přestává uvažovat v jazyce protivníka, vytváří si vlastní slovník a autonomní představu světa.

Západ, jehož přesvědčení, že je nositelem universálně platných hodnot a celosvětového projektu, upevnil pád komunismu, dostává v islamismu silného konkurenta. V arabském a muslimském světě samozřejmě, ale rovněž i v západní Evropě, zejména pak ve Francii, kde je evropských muslimů nejvíce. Islamismus už není je planým teoretizováním, nýbrž atraktivním projektem. Staví otazník nad celou západní civilizací, nejen jejími neduhy, ale i všemi kladnými stránkami a projevy. Západní model vychází z módy a ve hře nabídky a poptávky už nemá zcela navrch. Sám Západ začíná o sobě pochybovat a nešetří přitom ani své přednosti liberalismus, demokracii a humanismus. Normativnost po vzoru islamismu, zakotvená v krajně konzervativní nábožnosti, se snad dokonce stává návodem pro množící se „záchrance“ Západu. Islamismus se zbavuje břemene západní globalizace a na Západě tomu sekundují sílící populisticky laděné směry. Vyhlašují se za obránce identit etnických a národnostních a kulturně-náboženské tradice využívají jako zbraně proti globalizovanému „humanismu“, který se odvolává na západní kritickou racionalitu a pozemské zákony.

Analýza promluv a textů islamismu ukazuje, že jejich autoři používají rafinovanou argumentaci. Odvíjí se výhradně od doslovné četby koránského textu a tradic. Kazatelé vedou věřící k tomu, aby si prohlubovali znalost posvátných knih a na tomto základě formovali své myšlení a uvažování. Co jde mimo sakralizovaná písma je zbytečné a co je v rozporu s tím, co se v nich tvrdí, to je konspirativní. Názorové výměny a diskuse šířené internetem a po sociálních sítích jsou dokladem silného ohlasu a planetární sledovanosti velký islamistických účtů. Saúdskoarabští álimové patří mezi nejvlivnější intelektuály světa. Jedná se o pět nebo šest osobností, kteří jsou sice nemuslimském světu Západu naprosto neznámé, ale na Twitteru a Facebooku je sledují miliony zájemců.

Islamismus je snadno pochopitelný návod, jak rozumět světu a silám v něm. Definuje zlo a nepřítele, stanoví hranice mezi dobrým a špatným a určuje prostředky sebeobrany. Pro naši racionalitu je tato ideologie obsahem nepřijatelná, ale formou lákavá, zejména zúžíme-li demokracii na platnost počtu proti počtu a na vládu většiny. Zajisté chápeme, že hodnoty, ke kterým se islamismus hlásí, jsou zhusta zcela v protikladu k hodnotám západním: skupina proti jednotlivci, náboženská norma proti individuální svobodě, nerovnost mužů a žen proti snahám o rovnoprávnost, nemluvě o předsudcích typu judeofobie a homofobie. Imunní jsme naopak vůči pochopení, co může z lidské bytosti udělat víra v Boha. Buď jsme to už zapomněli nebo se utvrzujeme v názoru, že naše náboženství je povznášející, zatímco islám působí opačně. Nejobtížnější však patrně bude vžít se do myšlení člověka, jehož život je řízen doslovností náboženských textů a tradicemi a který se chová podle příkazů své víry nebo se bojí nejednat podle toho, co se naučil brát za boží příkaz.

Zakázat islám a postavit každého muslima mimo zákon zřejmě není nejvhodnější způsob, jak na ideologii islamismu reagovat. Je třeba objasňovat, co způsobuje, že normativní výklad náboženství, obrácený k minulosti, vytvořil ideologii schopnou oslovovat lidi současné doby, stejně tak je nutné rozkrývat ideologický, organizační a aktivistický aparát, který se mobilizuje k šíření ideologie islamismu. Je žádoucí věnovat pozornost způsobu, jak se organizují a jsou financovány jednotlivé národní muslimské obce v Evropě, tvořit společnou evropskou politiku proti islamismu a zapojit téma islámu do agendy diplomatických vztahů. V tomto ohledu je třeba tlačit na to, aby muslimové z Evropy mohli vést dialog o teologických otázkách s učenci v muslimských státech. Jde o to, že to, co platí v Turecku nebo Saúdské Arábii, nemusí platit v evropských zemích. V neposlední řadě by si zasloužili větší prostor a pozornost evropští muslimové s alternativním, neislamistickým výkladem víry.

Fenomén islamismu a jeho živý ohlas mezi muslimy si zaslouží soustavnou pozornost. Zaměřit se výhradně jen na výměnu informací a zkušenosti a na spolupráci v boji proti terorismu nestačí. Diskuse o konfliktních teologických otázkách by měla být společným úkolem pro politiky, mluvčí a vůdce náboženských obcí, teology a badatele. Evropa musí k otázce islámu přistoupit bez emocí a nenávisti, s nároky a rozumem. Je v zájmu muslimů v Evropě vyvázat se za závislosti na zemích svého původu a nepodléhat islamistickému lákání. A je to i v zájmu Evropy, když vidíme, jak téma islámu a strach z tohoto náboženství vstupují do politických debat po celém kontinentu a staví otázku islámu do centra veřejné pozornosti i tam, kde přítomnost muslimů je zanedbatelná.


Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy