Hrozby a klatby islámu jsou předmětem eseje, který vyšla v roce 2005 pod názvem Eurabia: Euro-arabská osa. Její autorkou je Gisele Orebi Littmanová, používající pseudonym Bat Ye´or. Již dříve se podepsala pod několika badatelsky zajímavými studiemi o statusu neislámských menšin, tzv. dhimmí (čti zimmí), v muslimském světě středověku.


Pamflet z pera Bat Ye´or, obviňující nové evropské elity ze zrady vlastních židovsko-křesťanských kořenů a chystajících pro vlastní národy v Evropě novou formu dhimmy, podřízenosti muslimské nadvládě, došel ve světě velkého ohlasu. Opus byl nadšeně přijat populárními neokonzervativními intelektuály, v první linii s Američanem Danielem Pipesem a Britem Niallem Fergusonem. Pohotově naladění k pranýřování toho, čemu dali nálepku Evropa bez identity, změkčilá, zbabělá a poraženecká, zahrnuli neokonzervativci teoretičku „Eurabie“ obdivnou pozorností a postavili ji do role průkopnice a inspirátorky nových kruciát.

Anglosaská neokonzervativní tendence, která se výrazně zvedla po 11.září 2001, našla v Bat Ye´or zasvěcenou a historickými prameny obeznámenou oporu. A po té, co vlna islamistických atentátů vrhla i do Evropy, se věrohodnost a autorita publicistky mohla v očích veřejnosti dále upevnit. Nic nestálo v cestě prohlásit: „Já jsem vám to říkala“. Ivan Yablonka, francouzský historik, napsal na adresu populární esejistky: „Bat Ye´or představuje jeden z intelektuálních pilířů nenávisti k islámu a strachu z něj. Na jejím případu je nejpozoruhodnější skutečností, že strach z islámu u ní vychází u přímo z jejího dětství. Bat Ye´or ztělesňuje osud jedné diapory sefardských Židů, o níž se skoro nic neví“.

K ověření stačí otevřít knihu od Bat Ye´or „Politická autobiografie“, která vyšla francouzsky v minulém roce. Neotřesitelně utkvělé myšlenky a hluboce zaryté úzkosti, které tvoří kostru její životní dráhy, pocházejí z postupného a narůstajícího vykořeňování z prostředí, do kterého přišla na svět v roce 1933. Narodila do majetné a kultivované židovské rodiny, žijící v Káhiře. Ze strany otcovské měla příbuzenskost italskou a ze strany matky francozsko-britskou. A celé své mládí prožívala otřesy a nakonec i zhroucení světa, do něhož patřila.

Nejprve během druhé světové války, když Rommelovi vojáci postupovali severní Afrikou směrem k egyptským hranicím. Následně v roce 1945, kdy Káhirou otřásaly bouřlivé nepokoje. „Během pouličních bouří se drancovaly židovské obchody a domy, dívky byly znásilňovány, hořely synagogy a židovské školy, strobince a nemocnice židovské obce, stejně jako byly páleny posvátné knihy“. Po vyhlášení Státu Izrael v roce 1948, „útočil dav na všechny Evropany s vykřiky Židé! Židé!“ A pak v roce 1956 došlo na Suezskou krizi. Od nadávek a pokořování k fyzickému násilí, od hrozeb k přímým zákazům. Rodina Bat Ye´or se jako velká většina egyptských Židů rozhodla v roce 1957 Káhiru opustit. Atmosféra podezírání, nepřátelství, pohrdání a pomstychtivosti zhoustla natolik, že v hlavách autorit židovských rodin nezbylo jiné přání, než „opustit vlast, z níž se stalo vězení“.

Než odešla s rodiči ve věku 23 let z Káhiry, spálila všechny své deníky a zápisky. „Z obavy, aby tyto texty nebyly použity proti nám. Zaznamenávala jsem si to, čeho jsem byla svědkem. Šlo o něco mimořádného, o vymazání jedné komunity, která žila v Egyptě tři tisíce let“, svěřuje se ta, která se záhy začala podepisovat jménem Bat Ye´or čili Dcera Nilu. Zprvu se uchyluje do Velké Británie jako uprchlík bez státní příslušnosti, pracuje na Londýnské universitě, v roce 1959 získává sňatkem britské občanství a v roce 1960 se natrvalo usazuje ve Švýcarsku v Ženevě. Mladá se exulantka vrací ke svým trpkým zážitkům a pouští se do psaní kroniky svého vyhoštění a o Židech v Egyptě. Osud jedné skupiny nemuslimské populace v dár al-islám, na islámské půdě, je pro Dceru Nilu silným motivem, aby rozšířila záběr svého bádání o dějinách utlačovaných.

Obrací pozornost k další případům omezování práv židovských, ale i křesťanských komunit v muslimském Orientu a studuje středověké texty, aby zpřítomnila to, co pokládá za zásadní „objev“, totiž status dhimmí. Toto právní a společenské postavení bylo přisuzován židovskému a křesťanskému obyvatelstvu na územích, která dobyli a obsadili muslimové počínaje 7.stoletím. Jednalo se o postavení zpravidla zpoplatněných „chráněnců“: výměnou za placení daně z hlavy, která se v praxi nemusela týkat všech jedinců jiné víry bez výhrady, bylo těmto nemuslimům zaručeno právo na život, na praktikování vlastního náboženství a na obchodní činnost. Zároveň šlo o stav právní nerovnosti v porovnání s muslimy. Lidé se statusem dhimmí nemohli nosit zbraň, jezdit na koni, složit v armádě a státní správě, i když je rovněž pravdou, že nemálo muslimských vladařů využívalo schopné nemuslimské poddané jako své sekretáře, nesměli si budovat nové svatyně, stavět vyšší domy než muslimové, měli se odlišovat oděvem, případně nějakým označení na něm, a chováním na veřejnosti, které nemělo vzbuzovat pozornost, nedráždit a neprovokovat, o nějakých ostentativně vyznívajících manifestacích své víry na veřejnosti ani nemluvě. (Více o vztazích islámu k jinověrcům v publikaci Gebelt, J. ed., Ve stínu islámu. Menšinová náboženství na Blízkém východě, Vyšehrad, Praha 2017)

Po letech heuristického úsilí a dílčích studií vydává roce 1980 v pařížském nakladatelství Anthropos více jak třisetstránkovou knihu pod názvem Le Dhimmi : profil de l’opprimé en Orient et en Afrique du Nord depuis la conquête arabe. Recenzenti práce tehdy mluvili o „jedinečném referenčním díle“. Dnes se na tuto studii pohlíží s rozpaky. „Nejsem nijak schovívavá k uklidňujícím řečem o „toleranci“ islámu“, prohlašuje Lucette Valensi, renomovaná historička severoafrického islámu, „ale dotyčná kniha je emotivně vypjatým pamfletem, který nepřihlíží k odlišnostem jednotlivých muslimských společností a ignoruje proměny, kterými tyto společnosti v minulosti prošly. K poznání současnosti už valně nepřispěje. Vždyť ani samotný Chomejní v Íránu dhimmu neobnovil“.

Ještě důrazněji se vyslovil Mohammad Ali Amir-Moezzi, francouzský specialista na šíitský islám: „Znalost textů je jedna věc, jejich výklad je věc druhá. Bat Ye´or zná klasické texty, ale jako mnoho kolegů má sklon nechat je promlouvat, ať v tom či onom směru anachronicky a jednostranně“.

Jiní badatelé a znalci jsou opatrnější a kolegiálně shovívavější. Rémi Braque, francouzský historik filosofie a znalec středověkého arabského a židovského myšlení, trvá na tom, že studie o islámských „chráněncích“ z pera Bat Ye´or je badatelsky cenná: „Neřekl bych, že je třeba brát vše, co je tu napsáno, doslova. Ale její práce se opírá o prameny a neměla by se podceňovat“.

Bernard Heyberger, francouzský odborník na dějiny křesťanů v Orientě, vysvětluje ohlas knihy o „utlačovaných“ na půdě islámu následovně: „Bat Ye´or zapůsobila, protože byla první, kdo zaměřil pozornost na téma dhimmy. Vyšla z hypotézy, že islám trvale utlačoval křesťany a dokázala to dokumentovat na arabských pramenech. Přitáhla zájem k otázce stojící tehdy zcela stranou badatelské pozornosti. Dnes je situace jiná. Tématu se věnuje řada badatelů a veřejnost, se kterou se setkávám na přednáškách, čeká méně konfliktní a vypjaté názory. I když snaha poukazovat na status dhimma je dnes populární zejména na webech a stránkách krajní pravice, starost o křesťany Orientu není už delší dobu v centru pozornosti výhradně jen prostředí, kde panuje islamofobie a křižáctví“.

Při srovnávání toho, jak se k textům z pera Bat Ye´or přistupuje a jak se s nimi pracuje, nelze popřít, že spíše než v akademických diskusích jsou stále více citovány a že se na ně jako na nezpochybnitelnou autoritu odvolává v prostředí a kruzích, kde se hledá a nachází nepřítel v islámu a muslimech. Autorka může nakrásně dávat důrazně najevo, že její texty míří k podpoře muslimských reformátorů a že nenese odpovědnost za to, co se s nimi děje. Vzdor tomu nelze zamlčet, že jednostranné a účelové využívání opusů z dílny Bat Ye´or výrazně převažuje. Živí se z nich próza novinářů nebo aktivistů, kteří dělají z boje proti „islamizaci Evropy“ svůj veřejně deklarovaný zápas ve jménu obrany národní identity a záštity křesťanského Západu a Izraele.

Ve Francii lze slyšet několik výrazných a populárních hlasů, které s oblibou citují z díla Bat Ye´or a přebírají její slovník, vedeny zpravidla záměrem hanobit a ostouzet domácí „dhimmizované“ elity. Namátkou citujme editorialistu Figara Ivana Rioufola nebo to může být Eric Zemmmour, který přitahuje pozornost jako „politicky nekorektní“ publicista a televizní talkshowman, případně Philippe de Villiers, konzervativní politik a suverenista, který v právě vycházející eseji „objevuje“, že zakladatelé EU byli ve vleku amerických zájmů a jeden z nich nesl pečeť funkcionáře Třetí říše. Časopis monarchistické organizace L´Action française, , jejímž historickým ideologem byl konzervativec a nacionalista s antisemitskými sklony Charles Maurras (1868-1952), vyzýval v minulé roce své věrné, aby četli Bat Ye´or a dodává: „ Každé území dobyté muslimy uvidí své obyvatele buď jako konvertity nebo podvolené. „Le Dhimmi“ je zajisté kniha o historii, ale je to také varování“.

Převaha jednosměrně orientované příjímání tezí a stanovisek z textů sepsaných Bat Ye´or neobestírá lhostejnost. Šíří se pochybnosti i mezi těmi, kteří v minulosti přispěli k tomu, aby rukopisy a texty autorky byly publikovány. Ale i tady najdeme rozdíly. Otec dominikán Nicolas-Jean Sed, který stál po léta v čele vydavatelství Édition du Cerf a který v roce 1991 vydal knihu od Bat Ye’or, Les chrétientés d’Orient entre jihâd et dhimmitude : VIIe-XXe siècles, Paris, Éditions du Cerf, 1991, 529 s., přiznává, že pozice vydavatele není pohodlná: „V tomto druhu tématiky se buď uvedou skutečnosti s rizikem, že to rozpálí krajní pravici, nebo se mlčí a to není čestné. Já sám jsem pro přijímání migrantů a uprchlíků, ale to mi nebrání dívat se otevřeně na realitu islámu. Objevit dhimmu, k tomu nebylo třeba čekat, až Islámský stát začne přibíjet křesťany na kříže. Jsem už čtyřicet let přítelem Iráčanů. V roce 1969, kdy Saddám Husajn (tehdy velitel bezpečnostní sil a druhý muž ve státě) organizoval etnické čistky, které dopadly na židovské Iráčany, říkali prchající Židé křesťanům: „Dnes je sobota, ale zítra bude neděle“. Proto jsem vydal knihu od Bat Ye´or. I když její kniha staví slona do zahrady, tušil jsem, že se autorka upřímně a směle dotkla tématu, o kterém nikdo, včetně dominikánů, nechtěl mluvit“.

Francouzský politolog Pierre-André Taguieff vybídl v 90. letech autorku studie „Le Dhimmi“ k aktualizaci původního textu. Vznikla z toho publikace s názvem Juifs et chrétiens sous l'islam. Les dhimmis face au défi intégriste, , Berg international, Paris 1994, 420 s. Dnes Taguieff přiznává, že mu někdejší iniciativa působí rozpaky: „Na jedné straně jde o solidní syntézu, která byla potřeba, a také jsem špatně snášel úsměšky na adresu autorky od části akademiků, kteří netolerují badatele fungující mimo zavedené vědní a školské instituce. Na druhé straně se Bat Ye´or ukázala být málo ostražitá vůči možnému zneužití své práce. Je politováníhodné, že tím, jak „přidávala černě do černého“ mohla vyvolat dojem, že ospravedlňuje komplotistické výmysly a fantazie. Stačí uvést, jaké místo jí přisoudil text Andrese Breivika“.

Je pravdou, že norský zabiják, autor atentátů v Oslu a na ostrově Utoya v roce 2011, cituje Bat Ye´or mnohokrát v „manifestu“, kterým zdůvodňuje svůj čin. Bat Ye´or neměla z popularity u Breivika žádnou radost a podrážděně se bránila, že s vrahem ji nic nespojuje. A nezůstalo jen u toho, přešla do obviňování: „Zlo bylo spácháno a já jsem vystavena nátlaku. Je to pomsta norské levicové vlády, kterou viním z toho, že ustupuje islamismu. Byla to příležitost, jak mě umlčet“.

Obrana přecházející do útok zamlžuje a stírá jasnou hranici mezi dojmy a skutečnostmi. S tím narůstá u Bat Ye´or sklon rozvíjet a živit komplotistickou představu o dění kolem nás. Číst její Eurabii je ponorem do vyprávění, jehož svůdnost vychází z autorčiny konspirativní přestavivosti. Je to fiktivní příběh střetávání dobrých a špatných záměrů a zápasů spasitelů se zloduchy a obsáhlá snůška detailů sahajících od vrcholných diplomatických setkání k podivným schůzkám „anonymních kruhů“ a „tajných organizací“, od mezinárodních dohod k bezvýznamným brožůrkám, což vše dohromady má podepřít představu o jediném a témže scénáři. Zbabělé a ničemné evropské elity se počinaje ropnou krizí v roce 1973 dohodly prodat svou duši muslimským mocnostem.

Bat Ye´or na poznámky, že její texty povzbuzují fantazírování o velkém spiknutí mocných a vlivných, břitce odpovídá: „Víte, dhimma, to není záležitost jen příkazů a povolení daných shora. To je rovněž strach, který jsem zažila a který jsem viděla v očích druhých a z jejich chvějících se rtech. V Egyptě jsem byla menšinová jako Židovka a také jako žena. Co by mladé dívky jsme bývaly při procházkách venku jako na trní, abychom se uchránily před toulavýma rukama cizích. Nebylo myslitelné, jít bez doprovodu do kavárny. Bylo třeba se bez přestání kontrolovat, neukazovat například paže. Objevila jsem svobodu až tehdy, když jsem viděla a poznala, jak se chovají a sebevědomě vystupují Evropané. Najednou jsem už neměla potřebu dívat se do skel výkladů, abych viděla, zda mě někdo pronásleduje, a mít oči za hlavou, abych se měla na pozoru před mužskou přítomností za svými zády“.

Bat Ye´or ve svých knihách převádí do teorie zážitky neklidu a zranitelnosti ze svého mládí a tuto zkušenost postupně zobecňuje a radikalizuje do promyšleného příběhu. Její výpověď je postavena na vědecky sporných konstrukcích, kterým ovšem neschází silný a výbušný politický efekt. Pokud nesly první texty z dílny Bat Ye´or známky badatelského úsilí opřeného o poznání primárních pramenů, pozdější pamflety jako spis Eurabia patří spíše do kategorie báchorek konspiracionistů. K zápalu pro spisovatelskou fabulaci a vášeň psát příběhy se autorka sama ve své biografii přímo i nepřímo přiznává: „Odjakživa jsem věděla, že se stanu spisovatelkou a uniknout tomu nešlo.... Jsem jako postava od Čechova, která bude žít ze snění o svém třešňovém sadu“, přiznávajíc současně záměr vydat zanedlouho svůj první román.

Memento nezvratné změny a pádu Evropy, pod které se Bat Ye´or podepisuje, neslábne a na sítích a webových stránkách žije svůj druhý život při obdivném omílání výroků hlasatelky katastrofické futurologie Evropy. Jsou natolik chytře seslohované, aby se s nimi dalo vůbec polemizovat, natož je vyvrátit. „Eurabie je nový kontinent, který je v procesu zrodu, světadíl hybridní kultury, kultury arabo-evropské. Evropská kultura spočívající na židovsko-křesťanských základech postupně slábne a mizí, aby byla nahrazena novou symbiózou islamo-křesťanskou. Uvědomila jsem si tento vývoj, když jsem při práci na knize o křesťanech Orientu analyzovala historické příčiny úpadku křesťanských civilizaci pod islámem“.

Intelektuálka, která chce předvídat vývoj destilací příznaků budoucnosti ze skrytých proudů dějin pramenících v hluboké minulosti. V zaujetí pro jedinou myšlenku ztrácí pozornost pro řadu jiných jevů politického a kulturně společenského rázu v moderních a soudobých dějinách muslimských zemí a arabského světa a následků zapojování a vtahování těchto civilizačních okruhů do planetární ekonomické a politické globalizace, zprvu bipolárního rázu. Namátkou stačí zmínit téma vyhánění židovské populace z arabských zemí.

Proč k tomu dochází až v druhé polovině 20.století, když předtím koexistovaly židovské komunity v dár al-islám po řadu století? Příčinou nebyl islám, ale arabský nacionalismus, u jehož zrodu stáli v 19. století arabští křesťané. Inspirovali se západním rozmachem nacionalismu a chtěli pomocí této ideologie obejít zaostalý kmenový a rodový ráz společností Arabů, který brzdil hospodářský a sociální rozvoj a modernizaci. Ale i Židé se uchýlili k nacionalismu, tentokrát jako nástroji sebeobrany, když v návaznosti na rozmach evropských nacionalismů rostl a sílil antisemitismus. Židovský nacionalismus jinými slovy sionismus vracel evropské židovstvo do „zaslíbené země“ a pro arabský nacionalismus a jeho propagandu se z něho stal „užitečný nepřítel“. Ale jak lze usoudit z datace životopisu Bat Ye´or, ani zrod Státu Izrael, ani následná válka v Palestině, židovskou populaci z Egypta nevyhnaly.

Dochází k tomu až po suezské krizi v roce 1956, které dokončila odvrat Izraele od komunistického Východu ke kapitalistickému Západu a jejíž hlavní příčinou byl zápas o zisky z užívání Suezského kanálu a na to navazující nacionalizační kampaň egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira. V rámci egyptského znárodňování došlo i na textilní továrny, které v Egyptě historicky zakládali a vlastnili povětšinou místní Židé, jako ostatně i jinde v arabském světě, zejména v Sýrii. Rodiny Bar Ye´or odchází z Káhiry v roce 1957, tedy v době znárodňovacího vzmachu v ohnisku arabského nacionalismu, který tehdy představoval násirovský Egypt, ostře nepřátelský vůči radikálům Muslimského bratrstva, které pronásledoval a věznil stejně jako místní komunisty. Leč historička a intelektuálka je vůči výše uvedenému slepá a nevidí více než jediný „skrytý proud dějin“, kterým si vysvětluje tehdejší současnost a z něhož bude posléze předvídat budoucnost, a to islámskou „dhimmou“.

V recenzi na knihu Bat Ye´or „Křesťané Orientu“ píše v roce 1991 William Montgomery Watt (1909-2006), skotský orientalista a anglikánský kazatele: „Musí se připustit, že pozadím pro uvažování muslimů bylo rozlišení dár al-islám a dár al-harb. Na moderní dějiny a současnost to nemělo valný dopad, ale v základech to zůstává. V tomto směru se hlavní otázka knihy Bat Ye´or – status ahl al-Kitáb , vlastníků posvátného textu, rozuměj židů a křesťanů, pod muslimskou vládou – nepřestává týkat dneška. Je nadmíru důležité, aby muslimští právníci zvážili, zda zacházení s nemuslimy je ve shodě se šarí´ou nebo proti ní. Jinak řečeno, připouští šarí´a, aby muslimové žili v míru s nemuslimy v „jednom světě“, nebo na společný svět mají nahlížet jako na dár al-harb? Dostat na tyto otázky odpověď je urgentní záležitostí do příštích let“.

Badatel na půdě islámských studií by se neměl vzdávat ambice přispívat k šíření všeobecné vzdělanosti a podávat obraz historické i soudobé reality co nejkomplexněji. Nesmí podléhnout pokušení dělat muslimům advokáta nebo se naopak nechat unášet psychologií doby. Vytýkat mu ovšem nelze, sdílí-li obecně lidskou touhu žít v porozumění a míru s lidmi všech náboženství a ras. Snad není právem být to nazýváno ideologií a pokud je to utopie, vychází z ideálu, který provází lidstvo od nepaměti.

Osvětlovat aktuální societální a politické konflikty z minulosti náboženství a jednostranně přeceňovat kulturně civilizační a morální vazby na tradice s dlouhým trváním je ošemetné. Přenosem takového obrazu do veřejného mínění a nečinným přihlížením k jeho masovému osvojování ztrácí privátní radikalismus nevinnost. Náboženská dešifrovací mřížka přikládaná na současnost, na vyhlídky evropského kontinentu a na vlnu masové migrace dává jen zdánlivě přesvědčivý obraz skutečnosti. Navíc povzbuzuje falešný dojem, že Evropa je vystavena invazi islámu, ustupuje a vzdává se své staré a dobré křesťanské tradice, a živí názor, že tento proces je záměrným a chtěným dílem levicových liberálních progresistů a vládnoucích elit.