V roce 2005 zveřejnil Mohammed Arkoun (1928–2010), francouzský historik a znalec islámu, publikaci Humanismus a islám. S neskrývanou hořkostí zde přiznává, že náboženství, jehož duchovních pokladů si váží, si přivlastňují a dělají si na něj monopol vykladači dogmatu, kteří slyší na násilí.


Arkoun si s lítostí tehdy před patnácti lety povzdechl, že v celém muslimském svět „humanistický postoj už jen nejistě přežívá v izolovaných jedincích, odsouzených k mlčení a ke společenské, intelektuální a kulturní marginalizaci“. O nějakých deset let později Rachid Benzine, Arkounův žáka, publikoval v listu Liberation článek Islámský stát a my. Píše v něm: „Tváří v tvář vzestupu barbarského počínání v islámu volají mnozí muslimové: To není islám! a nebo se houfně přídávají na sociálních sítích k výzvě: Ne mým jménem! Barbarství a násilí to není jejich pojetí muslimství a způsob, jakým víru prožívají v intimitě svých srdcí a v rodinách. Je to ovšem temně temný islám, který se už několik posledních desetiletí vyučuje na mnoha místech šíření doktríny a kultury zbožnosti“.

Ve světě dnes sice dominují mírné proudy islámu a veřejné mínění na Západě je nakloněno názoru , že „temně temný islám“ se týká pouze některých mimoevropských lokalit a jen tam má citelné dopady. Co platí v Saúdské Arábii nebo v Íránu se pokládá za nemyslitelné v Evropě. K islamismu a džihádismu se na Západě přistupuje převážně jako k jevu, který je vyvolaný místními okolnostmi a souvislostmi. Přitom platí, že pachatelé atentátů na Starém kontinentu jsou světoběžníky, kteří zabíjejí se shodnými slovy na rtech a se stejnými gesty jak v Nairobi a v Halabu, tak v Nice nebo v Paříži. Leč v západních společnostech se zabydlel zvyk hledat příčinu doma v úzkém národním či lokálním rámci.

Pokud džihádisté vraždí v Belgii, staví se otázka, zda není příčinou krize místního „integračního modelu“. Pokud teče krev v Nice na jihu Francie, není na vině „francouzská laickost a sekularismus“? A pokud jsou terčem útočníka s nožem v Londýně kolem jdoucí, může za to „multikulturalismus“? Analýzy globální historie nebo politiky sice triumfují, ale v případě džihádismus jako by šlo jen o domácí souvislosti bez napojení na osudy světa. Respektuje snad islamismus hranice a zastaví se na nich jeho černé mračno?

Dvě nové francouské studie by mohly zvyklost dávat radikalizaci muslimů do souvislosti s místními podmínkami narušit. První, podepsaná Hugo Micheronem, nese název Francouzský džihádismus. Čtvrti, Sýrie, věznice. Druhá publikace s názvem Islamismem dobytá území, nabízející francouzský místopis islamismu, je dílem skupiny mladých vědců, vedená sociologem Bernardem Rougierem. Zkoumá spad islamistického mračna ve francouzské společenské a na náboženské mapě v Toulouse a pařížském okolí v Argenteuil a Champigny.

Vycházejí-li autoři z premisy, že Francie není odříznuta od světa, lze z jejich anket a pozorování odvodit obecně platný postup, kterým islamismus získává kontrolu nad islámem celosvětově. Islámský aktivismus, vyznačující se snahou integristicky ponáboženštit veškeré stránky života soukromého i společenského a ochočit dogmatickou vírou lidské tělo a mysl, soustřeďuje pozornost na každodenní zvyklosti, četbu a zábavu, oblékání, stravování a se svou cílenou agitací přichází do ulic, restaurací, k bazénům a tělocvičnám, stejně jako k pultům s knihami.

Průzkum nabídky v islámských knihkupectvích přivedl badatele k závěru, že většina věroučných publikací, které jsou běžně a snadno dostupné francouzským muslimům, nese jasné stopy „salafizace literatury“, jinak řečeno tmářského a nesnášenlivého konzervativismu. Tyto knihy, financované z ciziny bohatými státy, zpochybňují a odmítají jiná než doslovná čtení koránského textu a znevažují hlubší a na historické souvislosti poukazující výklady. Proklínají životní způsoby „nevěřících“, varujíce muslimy před jejich kontaminací, a zdůvodňují správnost hrdelních trestů pro homosexuály a odpadlíky od víry. Texty tohoto druhu dávají argumenty k praktikování veřejně provozovaného „apelování k víře“. Agitátoři islamistického pojetí víry oslovují muslimy kolem mešit a na ulicích, ale třeba i na půdě pařížské univerzity XIII ve Villetaneuse na severním pařížském předměstí.

Islamistický aktivismus dokáže zamotat hlavu i místním samoprávám. Radnice Aubervilliers, městské aglomeraci na severovýchodní části pařížského okolí, s komunistickým starostou, se nechala zlákat představou, že si uchová vliv u občanské většiny, bude-li vstřícná nárokům místní muslimské komunity. A nadchla se pro utopii domácího „islámského ekosystému“. Je naivní představa, že by francouzský islám mohl být zcela soběstačný a imunní vůči vlivu islamismu, který nezná hranic a šíří se díky pokračující explozi informací a dezinformací snadno dostupných na internetu a sociálních sítích. Za těchto dobře známých podmínek jsou výzvy k umírněnosti překřikovány bez překážek a stoupenci rozumově kritického přístupu k náboženským textům jsou umlčováni. Planetární islamismus proniká do myšlenek a emoci skrze disparátní ideovou směsici, jenž míchá názory saúdskoarabských álimů, doporučení kazatelů salafíje, této islámské konzervativně izolacionostické a sektářské zbožnosti, bojové vzpomínky ozbrojené Džamá´at islámíja, která vedla před třiceti lety krvavou občanskou válku v Alžírsku, a dojmologii spojovanou s Islámským státem.

Mapování francouzského islamismu pod vedením sociologicky orientovaných islamologů lze považovat za pokračování výzkumu, k jehož orientaci položil základy Gilles Kepel v knize Geneze francouzského džihádu, která vyšla koncem roku 2015. O knize viz: https://blog.aktualne.cz/blogy/zdenek-muller.php?itemid=26671 Kepel se nespokojil se známou a zdůrazňovanou tezí o šíření islamismu skrze každému dostupné komunikační technologie. Snesl důkazy o existenci ohnisek, která šířením náboženské zbožnosti, nástrojem v otevřené společnosti těžko napadnutelným, vytvářejí a pěstují podhoubí pro povzbuzování islamismu a džihádismu. Taková ohniska mohou vytvářet salafisté, vyznavači přísného dodržování muslimských povinností, ostentativních oděvních a vzhledových zvyklostí a zastánci segregace od nemuslimského prostředí a nábožensky liknavých souvěrců. K podobnému mohou přispět ovšem i soliterně fungující samozvaní imámové, nadaní dispozicí přesvědčivě působit na druhé a názorově je ovlivňovat a usměrňovat. V této množině ohnisek zbožnosti nejde o to šířit islamismus a páchat násilný džihád, ale rovněž v nich ani nejde o to bránit věřícím vydat se takovou cestou.

Rozhovory a ankety prováděné ve čtvrtích s přistěhovaleckou většinou, s muslimy, kteří prošli zkušeností s Islámských státem a s vězněnými radikály poskytují badatelům materiál k rozpoznání a určení podmínek příznivých pro šíření islamismu a radikalizaci. Terénní výzkum prováděli většinou mladí vědci, kteří vyrůstali na přistěhovaleckých předměstích v nemajetných vrstvách. Počítá se s tím, že k nim mají respondenti větší důvěru než k badatelům jiného původu. Ostatně, nejde o nic neobvyklého. I zkušená novinářka Manon Brunnelová využívala při práci na knize reportáží z pařížských předměstí (La Part du ghetto, Paris 2018) pomoci místního mladíka jako průvodce. Otvíral jí dveře tam, kam by se sama nedostala kvůli apriorní nedůvěře a ostychu místních.

Sondy do názorů francouzských zradikalizovaných muslimů zpochybňují představu „osamělých vlků“, kteří jednají na vlastní pěst. Takové označení se šířilo ve spojení s případem Mohammeda Meraha (Mráha), teroristy vraždícího v březnu 2012 v Toulouse a Montaubanu. Opakovaná šetření odhalila přitažlivost islamismu pro sociální kategorii, jejíž znaky mělo a má prostředí, z níž Merah vyšel. Roli tu nehrají aní materiální chudoba, ani nevzdělanost, ani průkazná diskriminace, ale kulturní, společenská a morální nezakotvenost, spojená s těkavým a nesoustavným hledáním identity. Merah s dvojím občanstvím alžírským a francouzským procestoval řadu muslimských zemí Blízkého a Středního východu, včetně Pákistánu a Afghánistánu, a byl vícekrát v této souvislosti vyšetřováno francouzskou a americkou kontrarozvědkou. Vznikla tak domněnka, že snad byl záměrně a vědomě využíván tajnými službami jako informátor, což dalo jeho advokátům záminku spekulovat o jakési konspiraci. Teroristův bratr pobýval dlouhodobě v egyptských salafistických madrasách a Merahova matka tvrdila, že je hrdá na to, jak její syn dostal Francii na kolena.

Nutkání, ba přímo bytostná potřeba, pokořovat Západ, vane z výroku a soudů dotazovaných radikálů ve francouzských věznicích. Je to hrdost, pocit nadřazenosti plynoucí z představy, že jsou prostředníky a vykonavateli výsostného poslání. Je to radost z účasti na rozmachu utopie, které jsou ochotni sloužit až do sebezničení a to i vzdor tomu, jak tvrdí, že jsou zesměšňováni, pokořováni a známkováni nálepkou radikálové, podle jejich mínění hloupou.

Výrok jedné vězněné džihádistky to dobře ilustruje: „Jste to vy, kdo říká, že jsem zradikalizovaná. Podle mě jsem jen muslimka, ale pro vás, protože se modlím, jsem radikál!“ Rozhovory s vězněnými radikály svědčí o tom, že si věrně osvojili logiku, kterou učí kázání šířená do světa z okruhů salafistů a zastánců džihádismu v Sýrii a na Arabském poloostrově. Někteří se spokojují z citováním saúdskoarabských učenců. Najdou se však i tací, kteří čtou filozofy a dokonce se pouštějí do universitních studií ze svých vězeňských cel. Opustit salafisticko-džihádistického vyznání, které se šíří do francouzského islámu od syrských fanatiků, ovšem v úmyslu nemají.

Ono vyznání postupuje od ucha k uchu a „impregnuje“ muslimské řady ve Francii islamismem. Bernard Rougier a jeho spolupracovníci přirovnávaji záměr obsažený v rozšiřování domény islamismu ve Francii k tomu, o co před více jak půlstoletím pokoušel francouzský komunismus. Budovat ve většinové společnosti zcela protichůdné „kontraspolečenství“.

Pojem „impregnace“ pochází od historika Raoula Girardeta (1917-2013). V polovině 50. let minulého století charakterizoval morální klima předválečné Evropy jako „impregnováné fašismem“. Přirovnání není dnes zcela od věci. Islamismus, podobně jako svého času fašismus, si dokáže hrát – když se mu to prospívá – na levicový aktivismus, sociální starostlivost a případně i feminismus. Abdelwahab Meddeb (1946–2014), tuniský spisovatel, angažovaný publicista a kritik islamismu, šel na to přímo: „Islamismus je fašismus, islámu protiřečí a může ho i přemoci“.