Přední východ a severní Afrika vkročily do světového měření sil před půlstoletím za pomoci ropy. Odtud se táhne nit souvislostí vedoucích k soudobému chaosu a k změně předovýchodní regionu ve mnohofrontové bojiště pro místní i z dálky řízené a financované války. Rozšířením nabídky žádané suroviny na světovém trhu však dlouhodobě fungující model politiky na bázi sňatku ropy s islámem vychází z módy.


Éra ropy jako mocenského prostředku přišla s říjnovou válkou v roce 1973. Ve snaze pomoci Egypťanů a Syřanům bojujícím s Izraelem za znovuzískání šest let před tím ztracených území Sinaje a Golanských výšin se saúdskoarabský král Fajsal pustil do blokády přepravy ropy do západních zemí, které se stavěly na stranu Izraele. Z ropy učinil nástroj nátlaku a novou zbraň, která zafungovala. Washigton přiměl Izrael zastavit válku, v níž židovský stát nabyl po počátečním nečekaném arabském úderu převahu. Pocit vítěze byl postoupen saúdskému monarchovi. Jeho manévr spočívající ve snížení exportu ropy ze Saúdské Arábie vyvolal na Západě paniku. A ropná ložiska kolem Perského zálivu s nízkými provozní náklady nabyla rázem nebývalého politického a mocenského významu.

Ropní monarchové se chopili nabízené příležitosti a následující desetiletí drží pevně klíče k regionu a určují tamní poměry. Rokem 1979 vstoupila do soupeření se saúdskoarabskou a sunnitskou hegemonií íránská a šíitská revoluce. Má-li jiná východiska a cíle, modelu využívání ropy jako nástroje k ovlivňování mezinárodních vztahů v oblasti a ve světě se nezříká. Ájatolláh Chomejní se jako ropný monarcha pouští do licitování o ceně ropného barelu veden snahou financovat z ropné renty islamizaci politiky.

Ani Saúdové nejsou v zájmu šířit víru, nebo přesněji svou představu o tom, jak má islám vypadat a k čemu má sloužit, pozadu. Využívají své ohromné finanční prostředky k propagaci integristického pojetí islámu, aby zcela udusili a náboženskou ideologií nahradili již více méně skomírající arabismus socialistické orientace a sekulární nacionalismus. Rigidní islám, jaký představuje islám wahabitský, případně salafismus, je sice morálně konzervativní, ale stává se slučitelným s kapitalismem texaských naftařů. Íránská islámská republika se naopak pustila do slepování nové rozvojové revolučnosti s „islamisticko-levicovým“ nátěrem a od zadržení a věznění amerických diplomatů v roce 1979 až k fatwě proti Rushdiemu a jeho Satanským veršům v únoru 1989 se pokoušela popichovat islamismus sunnitský a dělat mu konkurenci.

Sunnitský islamismus nabývá na síle a radikalizuje se během džihádu v Afghánistánu (1979-1989), který za pomoci CIA sponzorovaly monarchie Arabského poloostrova. Z afghánského džihádu se zrodila al-Káida a posléze i islámská státní organizace Islámský stát. Obě tato seskupení se pustila nejen do „globálního džihádu“ mířícího k Západu, ale i do kousání ruky králů a emírů zprvu je krmící. Z Iráku Saddáma Husajna, rozvráceného americkou invazí, kterou doporučili prezidentu Bushovi neokonzervativní poradci, se mezitím stává vazal úhlavního nepřítele Washingtonu íránské molláhokracie.

Arabské jaro 2010–2011 je prvním signálem eroze regionálního politického systému, založeného na svazku ropy a konzervativního islámu. Některé složky občanské společnosti se pokoušejí svrhnout autoritářské a zkorumpované režimy, oslabené poklesem příjmů z ropy. Protestní hnutí nejsou ovšem dostatečně zakořeněna. Rychle je dusí zesílená policejní a vojenská kontrola nebo jsou ovládnuta a zneužívána radikálními islamisty. Následkem se šíří kruté občanské války bez konce, sloužící za záminku pro zásahy ze zahraničí. S výjimkou Túniska, kde vzdělaná a dvojjazyčná střední třída je dostatečně početná, aby chránila navzdory sociálně-ekonomickým potíží demokratické instituce, se předovýchodní region propadá do chaosu.

Model svazku ropy a islámu, zrozený během války v říjnu 1973, podvracejí ovšem i nové vrtné technologie. Díky těžbě z břidlicových podloží se Spojené státy dostávají do čela světové produkce ropy a zemního plynu. Saúdská Arábie ztrácí monopolní postavení a v konkurenci ropných velmocí se propadá až na třetí místo za Rusko. Ztrácí monopol diktovat určovat ceny a v soutěží s USA se drží jen za cenu dohody s Ruskem. Na nepříznivý vývoj reaguje Muhammad bin Salmán, od června 2017 korunní princ Saúdskoarabského království. Stahuje na sebe veškerou moc a veden snahou změnit domácí ekonomiku závislou na ropné rentě se pouští do ambiciózní a riskantní transformace. Nositelům konzervativního islámu se bere vliv na politiku a tradičně uzavřená a izolacionistická Arábie se obrací navenek vedena snahou zapojit se do kultury globalizace a optimismu spotřebního pohodlí.

S poklesem podílu ropných zdrojů z Arábie a Perského zálivu na světovém exportu uhlovodíkové suroviny slábne i napojení celé oblasti na světový pořádek. Vpisuje se to toho i záměr Spojených států vyvázat se z vojenské přítomnosti v regionu. Počátky tendence „vrátit naše hochy domů“ spadají do éry Baracka Obamy a dnes se k tomu důrazně hlásí Donald Trump. Stahování amerických vojáků z Iráku, Afghánistánu a severní Sýrie se kompenzuje údery více méně propagačního rázu. Cílem se stávají symboly antiamerikanismu v regionu jakým byl samozvaný chalífa Islámského státu Abú Bakr al-Baghdádí v říjnu 2019 nebo nedávno Kásim Sulajmání, generál jednotek al-Quds íránských revolučních gard, v lednu 2020.

Vývoj a souhra okolností dodávájí odvahy aktérům, kteří region neprospívají a naopak ho destabilizují. Stahování Západu, které do politologického slovníku vešlo jako Westlessness, je jedním z jevů, který regionální chaos přihřívá. Evropská unie bez společné obranné politiky nedokáže záměr Washingtonu vybalancovat. Ankara, Teherán a Moskva tak mají na arabské scéně volné ruce. Džihádisté vyhnaní z idlibské enklávy Sýrie tlakem syrské armády a ruským bombardováním, jsou přesunováni z Turecka do Libye. Tam bojují na straně premiéra Sarrádže, jehož vládu podporuje Muslimské bratrstvo, proti maršálu Haftarovi, který se opírá o „Wagnerovu skupinu“ ruských žoldáků a prvotřídních odstřelovačů a o súdánské pomocné jednotky, placené Egyptem, Spojenými arabskými emiráty a Saúdskou Arábií.

V ničivé občanské válce podporuje Teherán stranu Húthíjů, šíitské zajdity, jednu z odnoží šíitského islámu. Húthíjové drží jemenské centrum proti útokům vedeným ze Saúdské Arábie. Jihojemenské přístavy a námořní cestu spojující Perský záliv se Suezským průplavem kontrolují arabské Emíráty. Řešení letité palestinské otázky se ocitá na mrtvém bodě. Přesun amerického velvyslanectví do Jeruzaléma, uznání anexe palestinských území nově budovanými židovskými osadami ze strany Washigtonu a následný Trumpův „mírový plán“, který vyřazuje ze hry Palestinskou autonomní správu Mahmúda Abbáse, to jsou kroky, které na rozdíl od minulosti nevyvolávají tentokrát nijak jednoznačný všearabský odpor. Palestinci přestali Araby zajímat a někdejší propalestinskost, tento kdysi dominující prvek arabské identity, mizí. Arabskost je trhána na kusy náboženskou identitou. Sváří se v ní sunnitství se šíitstvím a příslušnost k Muslimskému bratrstvu s věrností jeho nepřátelům.

V atmosféře chaosu a beznaděje se přece jen blýská, byť mírně, na časy. Vracejí se ozvěny„Arabského jara“ roku 2011, které vystavují neschopné a zkorumpované režimy občanskému tlaku. Patří sem alžírský Hirák, který se hlásí o slovo každý pátek a v němž mají většinu demonstrujících mladí lidé. Požadují skoncovat s korupcí, s nedostatkem příležitostí politicky se angažovat, s vysokou nezaměstnaností, a žádají svobodné volby s pluralitním rámcem. Je to ovšem také libanonská vzpoura proti korupci a Hizballáhu, stejně jako irácké šíitské hnutí odmítající počínání ozbrojených milic, které drancují zemi. Jsou to nové hlasy, znějící nad současnou chaotickou proměnou předovýchodního regionu. Představují v záplavě zoufalství a zmatků tolik potřebnou naději pro část světa, zárodek budoucnosti, k němuž by Evropané neměli chovat odstup a lhostejnost.