Koncem června oznámil izraelský premiér Benjamin Netanjahu, že Izrael podepsal se Spojenými arabskými emíráty dohodu o vědecké spolupráci v boji proti koronavirové pandémii. Stalo se tak nedlouho před 1. červencem, termínem původně vyhlašovaným pro akt připojení části Západního břehu Jordánu k židovskému státu. Je to nějaký signál v postojích arabských zemí k Izraeli? Pozorovatelé vývoje událostí na Předním východě to dávají do souvislosti s tendencí arabských zemí opouštět zásadní požadavek z těch, jejichž splnění si po léta kladly jako základ pro „normalizaci“ vztahů s Izraelem: urovnání izraelsko-palestinského konfliktu.


Vnitřní konflikty převažují nad opozicí vůči Izraeli.

Izraelsko-arabská otázka, poté izraelsko-palestinská otázka, byla hlavním a společným jmenovatelem v zahraniční politice arabských zemí až do války v roce 1967 bez ohledu na to, zda šlo o země s režimy konzervativními nebo revolučními, či napojené na tábor sovětský nebo americký. Během šestidenní války v roce 1967 manifestovalo spojení ozbrojených síl Sýrie, Egypta, Jordánska a Maroka někdejší představu o arabské jednotě a arabskou solidaritu v palestinské otázce.

Neúspěch arabské fronty v červnové válce 1967 vyvola postupný rozpad arabské jednoty. Diplomatická hra jednotlivých arabských aktérů vynášela na světlo rostoucí disharmonie. Ukázal to obrat Jordánska, které se nepřipojilo k egyptsko-syrskému útoku v říjnové válce 1973, a posléze podpis dohod v Camp Davidu mezi Egyptem a Izraelem. Otázka Palestiny pozbyla v zahraniční politice arabských zemí prioritu.

Proč tento vývoj? Roli sehrál ústup globální bipolarizace a rostoucí diversifikace politických strategií jednotlivých arabských zemí. Od 70. let se stále zjevněji ukazovalo, že za fasádou arabské jednoty skrývají značné rozdíly režimů u moci a odlišnosti jejich představ a zájmů. Soupeření o to, kdo bude vůdčí sílou arabského světa, dále prohlubovalo názorové a věcné rozdíly. Nadto zesílily protiturecké a protiíránské tendence a s nimi jdoucí nové pohledy a stategické přístupy. Svůj díl vnesly do zájmového rozptylu i výbuchy „arabského jara“. Pokud nezpůsobily přímo zvraty či rozvraty posílily v regionu obavy z destabilizace dosavadních režimů. Z toho pak pocházejí snahy hledat a vytvářet nové politické přístupy a jiné diplomatické strategie.

Vnitřní konflikty a z nich plynoucí starosti tak převážily nad společným odmítavým postojem k Izraeli. O to více pak, že palestinská otázka se dnes silně spojuje s islamistickým radikalismem. Přičinu je třeba vidět v Hamásu, který ovládá Gazu. Je napojen na islamistické Muslimské bratrstvo a podporován Íránem.

Zdá se, že okolnosti přidávají více na misku vah těch, kteří si v Izraeli přejí připojit k židovskému státu část palestinského Přejordánska a kterým jde na ruku Benjamin Netanyahu. Vrátil se do čela izraelské vlády na příštích osmnáct měsíců, nemůže nebrat v potaz, že přípišné otálení není na místě vzhledem k nejistotě, zda v listopadu Američané opět zvolí prezidenta se sympatiemi pro Netanyahuovu politiku a zbytek světa má momentálně jiné starosti a priority. Z arabského světa nic příliš nebezpečného nehrozí, Rusko mlčí a pokud EU dává najevo sice opatrně, ale přece jasně obavy, má to za následek spíše nový zdroj neshod mezi členskými zeměmi unie než společný tlak k pozitivní blízkovýchodnímu usmíření.

Je však rozumné podceňovat riziko výbuchu „arabské ulice“, zejména palestinských území soustavně ponižovaných, s odkazem na to, že „věci se nakonec uklidní“? Koronavirová pandémie, která nikoho ve světě tak zcela neobešla, vyhání palestinské téma na čas z ohniska pozornosti. Na jak dlouho ovšem? Poslední roky a měsíce daly poznat, že societální reaguje rychleji než oficiální politika a že společnosti mohou vzplanout daleko důrazněji, než se dá odhadovat z momentálního stavu mezivládních vztahů.

Se vzdáleností slábne arabská citlivost na palestinskou věc

Z populací arabských zemí je citlivost na palestinskou věc nejsilnější v sousedních zemích. Palestina spolu s Libanonem, Sýrií a Jordánskem je historicky součástí východního Středomoří, Levanty, arabsky jmenované Bilád aš-Šám. V tomto prostoru je osmóza nejsilnější: najdeme tu stejná příjmení, stejný dialekt, stejné zvyky.Ve vzdálenějších zemích má vazba virtuálnější podobu, zejména v Perském zálivu. Výjimkou by mohl být Kuvajt, první tamní území, která získalo nezávislost už v roce 1961. Kuvajt záhy začal využívat palestinskou pracovní sílu, včetně technických kádrů, mimo jiné k nim patřil i Jásir Arafát, k rozvoji svého ropného průmyslu.

Také v severoafrickém Maghribu je citlivost na palestinské problémy méně výrazná, mimo jiné i proto, že tu byla historicky letitá zkušenost s hostováním početné židovské komunity. Maroko udržovalo dobré vztahy s Izraelem a tuniský prezident Habíb Burgíba, byť si byl vědom spravedlnosti palestinských nároků, nepovažoval válku za řešení problému. Dokonce i Egypťané mají pocit, že již zaplatili dost a není daleko od pravdy, že v Palestincích často spatřují více nezvedené, ne-li přímo rozmazlené, děti než ponižované a urážené oběti.

Koncem 70.let po podpisu mírových dohod mezi Izraelem a Egyptem se už projevilo, že „fronta odmítání“ ze strany těch, kteří proti camp-davidským dojednání protestovali, není víc než posledním vzmachem mizející arabské solidarity s palestinským případem. Síla odporu byla dílem hlavně přívalů slov na vládní a politické úrovní, méně odrazem reálného cítění veřejnosti. Izraelsko-jordánská mírová smlouva potvrzená v roce 1994 byla ještě výraznějí politická a obešla se bez výraznější protestů. V arabských republikách se zpravidla vždy ozývaly projevy arabské solidarity s Palestinou silněji, než tomu bylo v arabských monarchiích. Tam arabský nacionalismus spojovaný s Palestinou budil spíše obavy a děsil. Jordánsko, jehož dvě třetiny obyvatelstva jsou palestinského původu, muselo často brát ohled na skutečnost, že se stalo čímsi jako skrytým dvorkem Izraele.

Přestavba strategických pozic zemí v oblasti Předního východu probíhá a pokračuje. Sbližování arabských států Perského zálivu se Západem staví zábrany proti snahám poskytovat Palestincům jinou než humanitární pomoc. Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty se ve snaze zabránit šíření íránského vlivu v Jemenu obracejí ke Spojeným státům. Těžko tak mohou odmítnout Trumpův plánu řešení palestinské otázky přímo. Dokonce i Katar, který drží nad vodou Gazu, což je výhodné pro všechny zainteresované, jedná opatrně. Nechce vypadnout ze hry vzhledem ke křehké rovnováze, kterou se snaží udržet ve vztazích s Washingtonem.

Postavení Palestinců v arabském světě je ambivaletní: připomínají Arabům jejich bezmocnost tváří v tvář Izraeli a Západu. Řečeno přímo: Arabové jsou si vědomi toho, že nejednají správně a v duchu spravedlnosti, ale o to hlasitěji vykřikují slova o solidaritě, i když dobře vědí, že nakonec neudělají nic. Mluvit o izraelsko-arabské „normalizaci“ ve vztazích mezi některými zeměmi s ohledem na dílčí dohody typu vědecké spolupráce Spojených arabských emirátů a Izraele není víc než propagandistická gestikulace. Mává se podepsanými papíry o něčem, co ve skutečnosti už dávno existuje a funguje. Anexe západního břehu Předjordánska byla prozatím uložena k ledu. Pokud k ní nakonec dojde, jen se prokáže, že to už dávno není nemožné. Oficiálně se ozvou hodně hlasité výkřiky, ale kromě snad finančních darů následovat nebude nic.