Jak slíbil při své první návštěvě ve čtvrtek 6. srpna čtyřicet osm hodin hodin po výbuchu v bejrútském přístavu, vrací se francouzský prezident Emmanuel Macron dnes večer 31. srpna do Libanonu. Zahajuje svou návštěvu večernim setkáním se slavnou libanonskou zpěvačkou Fajrúz v jejím horském sídle.


Hodlá si připomenout jak stoleté výročí vzniku země se samotnými Libanonci, tak ukázat, že má zájem naslouchat především Libanonu a jeho lidem, a nejen se setkat s představiteli země, dnes libanonskou veřejností zhusta proklínanými, ba nenáviděnými. Návštěva u národní pěvecké hvězdy má jasně symbolický podtext. S Fajrúz, dnes pětaosmdesátiletou dámou, a jejím uměním je spojen do myslí Libanonců vepsaný historický koncert pořádaný v roce 1990 po patnácti letech občanské války trvajícící od roku 1975. Probudil tehdy silné emoce a vzmach nadějí ke znovuzrození domácí válkou zdevastovaného Bejrútu. Emmanuel Macron bude patrně hledat u libanonské divy životodárnou sílu pro zemi a její hlavní město tápající v nové existenční krizi, která má ráz humanitární, hospodářský, politický, sociální i morální.

Při minulé návštěvě Emmanuel Macron řekl nahlas, co mnozí Libanoncí vykřikují na ulici od loňského října: jasný nesouhlas s chováním politické třídy, která během posledních třiceti let v zemi vytvořila ekonomiku, která z národního produktu jen brala a ukrajovala, aniž by zemi něco vracela a většině její populace vytvořela podmínky pro důstojný život. Prezident Macorn vyzval k utvoření nového „národního paktu“ a současnou reprezentaci přesvědčoval o nezbytné potřebě tohoto kroku. Doposud se nic nezměnilo, nebereme-li v úvahu dnešní (31.8.) zprávu o politické shodě kolem nového předsedy vlády, kterým se má stát současný libanonský velvyslance v Německu, doma téměř neznámý, Mustafa Adíb.

Tlak francouzského prezidenta snad přece jen nějak zabral. Macron dává najevo názor a postoj zemí a institucí, které jsou připraveny pomoci Libanonu překonat stávající tápání libanonských oficiálů. Podmínka je zásadní a jediná: přikročit k reformám. Podle vyjádření Elysejského paláce bude prezident „vyvíjet tlak“ na vytvoření „akceschopné reprezentace“, která dokáže přistoupit k nápravě v prvé řadě bankovního systému, celní správy, rozvodu elektřiny a zdravotnictví.

Může Adíb, právník a diplomat dnes jmenovaný premiérem, splnit taková očekávání? Zdá se to nepravděpodobné, i když nevychází přímo ze stávajícího politického „harému“. Macron bude čelit složité, ne-li neřešitelné situaci. Chce od stávající politické reprezentace, aby učinila krok stranou, jinými slovy, aby se politické klany země dobrovolně rozpustily. Pustit z dohledu otěže moci je příliš velké sousto pro každého, pro Íránem protěžovaný Hizbulláh zcela určitě. Jednat s politiky, kteří nejsou zvyklí hledat kompromisy a s rukou na srdci budou tvrdit, že jsou všemi deseti pro reformu, je oříšek skoro k nerozlousknutí. A jak rozumět nedělnímu prohlášení prezidenta Míšála ´Aúna o záměru oslabit dosavadní systém náboženských preferencí při dělbě státních funkcí a to v zájmu „sekularizace“ veřejné a politické scény? Anebo co se skrývá za stanoviskem vůdce Hizbulláhu Hasana Nasrulláha, který razí svou představu nového „národní pakt“, rozuměj jiné poměrné zastoupení náboženských komunit ve vládních, řídících a správních orgánech?

Libanonci nemají důvěru v schopnost těchto osob politické třídy se změnit a vyvést zemi z těžké deprese. Nepřestávají doufají, že Francie neustane v tlaku. Před nynější návštěvou Emmanuel Macron veřejně poukázal na riziko nové libanonské občanské války, ba dokonce rozpadu země. Načerpá naději a energii pro svou snahu odvrátit hrozbu u věhlasné Fajrúz? Veršem „Moje město zhaslo světla, zavřelo dveře, večer osamělo, samo v noci v Bejrútu“ před lety už jednou probouzela odhodlání ke znovuzrození a obnově zdecimovaný stát a město.