...aneb co spolu souvisí...

Čím jsem starší, tím více mám Vánoce za jedinečné období, kdy spíše medituji než navštěvuji chrámy spotřeby a sháním dárky pro své bližní...

Klidný adventní čas (jako by navazoval na můj nedávný příspěvek o podzimním lese...) je vhodnou příležitostí k ohlédnutí se za rokem v přírodě, za fotosezónou i k bilancování houbařských úlovků do kuchyně.

V rodině s tak dlouhodobou fixací na vše co souvisí s přírodou a houbami, je jen otázkou, co letos na štědrovečerní stůl. Jako by už všechna možná i nemožná jídla byla už prezentována v několika provedeních dle preferencí a chutí konzumujících.

Advent je také tichým časem, kdy našinec vzpomíná na průběh sezóny, která pro nás, nadšence, nemá přestávku, les ani nezamykáme ani neotevíráme, vědomi si kontinuity běhu času a astronomických souvislostí, které jsou na nás zcela nezávislé a konstantní. Vše samozřejmě vrcholí Štědrým dnem, kdy se snažíme sváteční tabuli vyšperkovat roztodivnými jídly s houbami. Mimochodem, slyšeli jste někdy o sladkém hubníku?

Základní snahou je mít na stole co nejvíce druhů čerstvých hub, nejlépe sklizených v ten magický den. Letos to není žádná sláva, nejen kvůli dvěma náhradním a pomocným nohám, ale i proto, že letošní ráz počasí ( na které permanantně žehráme, že...) příliš výskytu hub koncem prosince nepřál.

Ne že by nebylo nic. Ucho Jidášovo alias boltcovitka bezová je dlouhodobou jistotou a stálicí, zrovna jako penízovka sametonohá, často označovaná za vánoční houbu. Pár pařezníků pozdních, hlíva ústřičná, která mi vyrostla na poslední chvíli před televizním natáčením, něco postarších čirůvek fialových, šťavnatky modřínové a pomrazky. Pár statečných penízovek kuželovitých a odolná helmovka pařezová výčet pomalu uzavírají. Hřibovité už dávno odešly do věčných lovišť, loni jsem v tento den ještě měl v lese hřiby kováře, ale poslední předvánoční noc je zkonzumovala černá...

Na stole ovšem jsou i produkty ze zahrady - přeživší rajčata, mochyně, ořechy, jmelí z hamerských borovic, pestrý výběr barborek, které navozují vidinu jarního času...

Rozhodujícím okamžikem, ke kterému vždy upínáme svá vánoční očekávání, je zimní slunovrat. Letos byl předevčírem v 11:45. Od této chvíle už jedeme k létu. No jedeme, zkraje je to opravdu jen symbolické, což dokumentují půvabná rčení a pranostiky: na Boží narození o bleší převalení, huby otevření, kuří pokročení, na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále o tři dále. Teprve na Hromnice o hodinu více a to už bude znát...

Je čas i na předsevzetí, jak v oblasti přírody, hub, ale i osobní, která (jak známo...) zpravidla za pár týdnů vyšumí, ale snaha byla, že. I to je krok kupředu, není-liž pravda.

Vánoční přání budiž oslavou přírody, její krásy, k čemuž by nám většinou měla stačit schopnost se dívat kolem sebe. Tuhle vlastnost ovšem musíme trénovat a fotografování je jednou z účinných metod. Držím se sice starého sokolského: ni zisk, ni slávu, ale alergii na kladné ohlasy nemám.

Budete-li mít čas, zajděte do lesa, zastavte se, nechte myšlenky volně plynout a potěšte se pohledem na svět, který má pravidla tak nějak ještě standardní...Do nového roku pak vykročte s vyrovnaností a sebedůvěrou. To není tak málo...

V galerii si postupně prohlédněte sličné sametonožky, symbol to Vánoc, jednu z verzí štědrovečerní tabule, houby, které budou na stole, bohatý úlovek ucha Jidášova, zelný salát s ním, houbovou tlačenku, dekorativní krásu obyčejné kaluže a už zmiňované přání i s autorem a foťákem...