...aneb dobrý čas na focení...

Léta se vyznávám z lásky k listopadu a pravidelně deklaruji, že miluji ten zklidňující měsíc, končící začátkem adventu. Rušný rok se zpomaluje, rukojeť plynu v režii Matky přírody jde do nižších otáček a tím i rychlost jízdy. Fotograficky se také dařívá, najednou je čas zastavit se, vybalit propriety z batohu a zalehnout. Zalehnout? Vždy jsem si lebedil, když leže na lesní půdě prožívám ten nenapodobitelný, nenahraditelný a intenzivní fyzický kontakt s hranicí mezi nebem a zemí. Jsem dokonce ochoten tahat velký stativ místo francouzské hole, obojí bych nedal. Ten stativ je takový větší sourozenec jmenované. Najednou vše není splašené a hektické, škoda, že nekouřím, tu cigaretu bych si v téhle konstelaci uměl dobře představit...

Je zavařeno, zamrazeno a nasušeno, lovecké pudy (které se ani mně nevyhýbají..) jsou ukojeny, hmotné motivace končí, ta nezávislost je osvobozující. Náhradu a kompenzace ušlechtilejšími činnostmi si vychutnávám, dříve opomíjené a zanedbávané záměry jsou najednou prioritně schůdné...Jen ta zatracená prokrastince mne stále pronásleduje a považte, našel se jedinec, který ji neslýchaně nazval leností...

Při toulkách blízkým okolím ale také nikdy neminu žádnou zajímavost z kategorie artefakt versus příroda, tedy lidstvo a Matka. No versus nemusí být ze škatulky nepřátelské a nesmiřitelné, byť to jsou jiné světy a systémy, mnohdy spolu empaticky a sousedsky sdílí prostor i čas. Každé takové společenství je výzvou k interpretaci a zachycení pomíjivého...Dám ukázku.

Chodím, dívám se, fotím, raduji se...Tohle neinvazivní spojení má jistě psychoterapeutický náboj. Vracím se domů natěšený a nedočkavý, jak stahnu fotky z karet. Bude se vybírat, ale také mazat, ořezávat, upravovat barvy, doostřovat. Ale hlavně sdílet, přenášet kladné záření a pozitivní poselství dalším, kteří se umí nadchnout a vidí, co každý ne. Hodnotový systém máme každý tak nějak nastavený a s ním žijeme, ti, co mají podobný mému, si mohou přilepšit. Občas překvapím zájemce o konkrétní fotku slibem, že mu pošlu originál. Vysvětluji, že jsem si záběr vypůjčil od přírody a je mou povinností ho zdarma předávat, tím vracet.. S tím souhlasem fotografování výtvorů Matky Přírody je to ovšem trochu vachrlaté, ale já se jí vždy nahlas ptám a mlčení považuji za souhlas...

Celý profesní život (a bylo ho rovných 42 let...) jsem se držel několika zásad a principů: život je štafeta a tvým úkolem je předat kolík na lepším místě než jsi ho převzal a vyběhl. Život je také složité hledání rovnováhy a asi není kontroverznější instituce a branže než polepšovna, kde je vše zásadní a koncentrované, mnohdy až neřešitelně. No a selský rozum, kombinovaný s dobrou vůlí a entuziasmem, to jistí. Optimismus je větší a účinnější zbraň než si jsme schopni připustit.

Zajímavým fenoménem druhé koronavirové doby je množství lidí v přírodě. V běžném listopadu je v lesích už jen pár "celoročáků", ne tak nyní, když si někde připadáte jako v plné sezóně a na bulváru. A to je dobře, byť to vynucené omezené možnosti vysvětlují. Perličkou závěru mého přemítání budiž příhoda, kdy mi pejskař v lese nabízel dva přepychové kováře, které nesl v ruce. Tomu se říká nosit sovy do Athén.Tož, když jsem tak rozlítaný po Evropě, přejme si, abychom dopadli lépe než obyvatelé francouzského La Rochelle.

V galerii postupně uvidíte rostoucí listopadové houby. Ono ještě roste ledaccos včetně hřibovitých, ale prosinec s adventem už přece jen klepou na dveře. Dva obrázky hlívy ústřičné, typické podzimní krásky. Strom, na kterém jsem ji každý rok poctivě sledoval, porazili, ale na padlém kmeni příběh pokračuje. Pak také dvakrát zajímavou houbu, které přezdívám žraločí kůže, skrzevá jisté podobnosti pokožky klobouku. Pařezník pozdní je dekorativní, navíc velmi chutný v guláši a pikantní do číny. Ohnivec rakouský, půvabný miniaturní šperk, nemá ani centimetr. Šťavnatka pomrazka, do třetice dvojmo, je omen nomen. Drobná sice, ale houfná a odolná vůči ranním mrazíkům. Z nehoubových obrázků ukázka typického zátiší, ty dřevomilky se jmenují troudnatec kopytovitý. Slíbenou ukázkou artefaktového žánru v mém pojetí je
podivné přátelství konzervy od tuňáka s listím. Jen nevím, zda je to snídaně v trávě nebo u Tiffanyho. Poslední snímek budiž bez komentáře.

Doufejme v dobrou budoucnost, každý tunel má své světlo na konci a věřme v lepší zítřky než měli ti zmiňovaní obyvatelé La Rochelle...

Každá nepříjemnost je výzvou a hozenou rukavicí. Příroda je připravena jít naproti a pomoci vnímavým a pokorným. Snažme se jimi být.