Ivo Mathé v textu Pirát u kormidla brněnské televize? (Brněnský deník Rovnost 26. 1. 2008 s. 25 a 27) kritizuje jmenování ředitele brněnského studia České televize kvůli jeho dřívějšímu zpravodajství. Problémy brněnského studia jsou však spjaty s obrovskou centralizací České televize. Při rozdělování jednotné Československé televize ke konci Československa na sebe tehdejší pražské studio stáhlo celý majetek Československé televize v Čechách a na Moravě a ostatní studia si podřídilo. Tento centralismus dokreslovala televizní tvorba a s tím spojené rozdělování peněz. Zatímco televizní poplatky platí celé obyvatelstvo státu, tak televize v Praze, kde žije desetina poplatníků, původně vytvářela 90 % televizní tvorby. Na brněnské a ostravské studio zbylo asi po 5 % tvorby.
Diskutuje se, zda ministr spravedlnosti jako součást moci výkonné může vstoupit do trestního řízení. I v dělbě státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, platí, že moci se vzájemně ovlivňují. To i v trestním řízení, kde má hlavní slovo soudní moc, ale ne výlučně. Sama ústava řadí státní zastupitelství u nás do výkonné moci, je zvláštní složkou rezortu spravedlnosti. V jiných státech je ministr spravedlnosti zároveň generálním prokurátorem (USA, Polsko) nebo funkční období nejvyššího státního zástupce končí s funkcí premiéra (Irsko). Jinde je státní zastupitelství součástí moci soudní (Itálie) či zcela odděleno od vlády i soudů (Slovensko). Ve všech státech mají nesoudní orgány - hlava státu, ministr či parlament právo vstupu do trestního řízení buď milostí jednotlivci, hromadnou amnestií i jinak.
V diskuzi, zda volit prezidenta veřejně či tajně, je dobré podívat se do historie. Poprvé byl zvolen Tomáš G. Masaryk prezidentem v listopadu 1918 aklamací, což nebyla klasická veřejná volba, ale mohutné výkřiky souhlasu a povstání poslanců v odpověď na jeho navržení. Byla to doba revoluční a stejně poslanci předtím odsouhlasili roztržení svazků s rodem habsbursko-lotrinským. Následující volby Masaryka 1920, 1927, 1934, Edvarda Beneše 1935 i Emila Háchy 1938 byly tajné. Tajně byl zvolen i Jozef Tiso prezidentem Slovenské republiky Slovenským sněmem v říjnu 1939. Roku 1945 byl Prozatímním národním shromážděním stvrzen Beneš ve funkci veřejným hlasováním, to však nebyla volba, ale jen potvrzení jeho válečného mandátu. Již v následujícím roce byl znovu zvolen tajnou volbou. Veřejná volba prezidenta pak u nás fungovala v době totality. Veřejně byl zvolen prezidentem Klement Gottwald 1948, Antonín Zápotocký 1953 i dvakrát Antonín Novotný 1957 a 1964. Výdobytkem demokratizace pražského jara byla tajná volba prezidenta, což nebylo normalizací zrušeno. Tajně byl volen prezident Ludvík Svoboda 1968 i 1973 a třikrát Gustav Husák 1975, 1980 a 1985. Opětovně k veřejné volbě došlo roku 1989, kdy noví vůdci chtějící Václava Havla, odmítli volbu prezidenta lidem a souhlasili s volbou parlamentem zvoleným v době totality. Veřejná volba byla prostředkem nátlaku na poslance, aby v rozporu se svým přesvědčením volili člověka, kterého jejich režim věznil. Následující volba Havla československým prezidentem 1990 byla však znovu tajná a taktéž neúspěšné volby československého prezidenta v roce 1992. Stejně tomu bylo při volbách prezidenta České republiky - Havla 1993 a 1998 i Václava Klause 2003. Rovněž volby prezidenta na Slovensku Národní radou v roce 1993 i 1998 před zavedením přímé volby byly tajné.