Ministr Cyril Svoboda návrhem na financování církví znovu upozornil na složitý vztah státu a církví v majetkových otázkách. Největší státem zabraný církevní majetek v 50. letech 20. století přísluší katolické církvi, kde ovšem jednání s církví jako celkem je zároveň jednáním mezinárodněprávním se Svatým stolcem (papežem), nejde o čistě vnitřní věc v rámci státu. Případné zřeknutí se majetkových práv katolické církve jako celku na území Čech, Moravy a Slezska může učinit jen Svatý stolec. To je plně v souladu s kanonickým i našim právem, neboť nikdo se nemůže vzdát práva, které nemá. Církve jsou tvořeny právnickými osobami. Každá právnická osoba jedná ve svých právech, ne v právech jiných. Náš právní řád je postaven na neplatnosti jednání bez souhlasu dotčeného (např. i Mnichovské smlouvy, která byla o nás bez nás).

Katolická církev na území Čech, Moravy a Slezska je tvořena řadou právnických osob, jsou to biskupství, farnosti, kostely a řeholní řády. Ty pak tvoří katolickou církev v jejím světovém měřítku jako osobu mezinárodního práva. U nás není orgán katolické církve, který je oprávněn k majetkovému jednání za církev v celku našeho státu. Ani arcibiskupové nemohou jednat v majetkových věcech za podřízená biskupství a už vůbec ne řeholní řády. Mají vůči nim jen práva v duchovní správě. Navíc arcibiskup pražský je primas český jen vůči katolické církvi v Čechách. Na Moravě a v moravském Slezsku nemá žádnou moc, ta přísluší moravskému metropolitovi arcibiskupu olomouckému. Primas je pouze jiné označení metropolity. Navíc oba dva jsou představiteli římských, ne řeckých katolíků u nás, kterým je exarcha. Chce-li se stát dohodnout s katolickou církví, má dvě možnosti. Buď jednat zvlášť se všemi biskupy, opaty, převory, abatyšemi a dalšími představiteli církevních institucí, anebo dojednat jednu smlouvu se Svatým stolcem, tedy papežem, která bude závazná pro všechny katolické instituce u nás. Druhá cesta je jednoduší a zaručuje jednotnost, protože je nepravděpodobné, že všichni představitelé církevních institucí římských i řeckých, územních i řeholních, budou mít stejný názor na majetkové řešení.
Je věcí státu, jak se rozhodne. Je však nezpochybnitelné, že Svatý stolec, jako zvláštní spojení světové katolické církve a území Vatikánu, je osobou mezinárodního práva přes tisíc let. Mezinárodní subjektivita Svatého stolce byla uznávána též po obsazení Říma Itálií 1871, kdy Svatý stolec neměl území, neboť svrchovanost nad Vatikánem získal až uzavřením lateránských smluv s Itálií 1929. I komunistické Československo, které neudržovalo dvojstranné diplomatické styky se Svatým stolcem, jeho mezinárodní subjektivitu uznávalo a vedlo s ním řadu vícestranných jednání včetně Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.