Václav Žák v článku Spor o velvyslance je vrcholem ledovce (Právo 26. 4. 2013) kritizuje prezidenta za to, že chce dodržovat platnou ústavu a realizovat své ústavní právo na pověřování velvyslanců. Žák vychází z předpokladu, že naše ústava lže. Že když dává nějaká práva prezidentovi, tak je to jinak. Podle něj je vlastně dává premiérovi či vládě. Ovšem pokud stojíme na pozici platnosti ústavy, je nutné říci, že ústava nelže, když dává práva prezidentovi, ani když je dává Parlamentu, ani když je dává Ústavnímu soudu. Žák nezmiňuje, že i dříve prezidenti republiky využívali svých práv i proti vůli vlády. Prezident Václav Havel např. odmítl návrh vlády Miloše Zemana na odvolání Tomáše Ježka z Komise pro cenné papíry, což podléhalo kontrasignaci. Masaryk odmítl první návrh jednacího řádu československého Ústavního soudu, přičemž toto odmítnutí nebylo jako absence pozitivního rozhodnutí kontrasignováno. Rovněž Masaryk přímo vykonával telefonickými rozkazy svou funkci vrchního velitele za bojů o Těšínsko s Polskem, aniž by byly tyto rozkazy kontrasignovány předsedou vlády, což odpovídalo dřívější praxi Habsburků, že rozkazy hlavy státu jako vrchního velitele se nekontrasignují. Prezident Beneš v roce 1948 po smrti ministra zahraničí Jana Masaryka odmítl návrh Klementa Gottwalda na jmenování Zdeňka Fierlingera ministrem zahraničí a Gottwaldovi nezbylo než prezidentovo odmítnutí akceptovat.

Ústava dává práva prezidentům a ti je také samostatně využívali. Ani v oblasti kontrasignovaných pravomocí nejsou podrobeni diktátu předsedy vlády. Pokud by totiž ústavodárce chtěl, aby velvyslance či jiné funkcionáře jmenoval předseda vlády či ministr zahraničí, tak by to do ústavy napsal. Dává-li ústava určitá práva prezidentovi, nemůže si je proti jeho vůli uzurpovat jiný orgán. Samozřejmě se tak někdy děje. Známá je situace po roce 1933 v Německu, kdy na základě teorie materiálního jádra ústavy hitlerovští právníci fakticky vytunelovali výmarskou demokratickou ústavu, aniž by ji výslovně zrušili. Pokud však nechceme opustit právní stát, platí, že ústava nelže, státní orgány musí vykonávat své pravomoci a nemohou se jich vzdát ve prospěch jiných subjektů, kterým tyto pravomoci ústava nesvěřila.