V konfliktu o Osetii existují protichůdná právní řešení. Jedno vychází z práva národa na sebeurčení až k odtržení, které bylo užito při vzniku Československa a díky němu vznikla řada národních států. Toto právo se netýkalo národních menšin, jež národní stát mají. Na druhé straně existuje zásada, že nelze měnit hranice státu bez jeho souhlasu, jež byla východiskem neplatnosti Mnichovské smlouvy od samého počátku, byť byla vítána většinou německého obyvatelstva, kterým Československo jejich právo na sebeurčení neuznalo.



Osetové a Gruzínci jsou staletými obyvateli Kavkazu. Na rozdíl od Gruzínců Osetové nemají samostatný stát a jsou rozděleni na větší severní část, která je autonomní republikou v rámci Ruska, a jižní, která měla autonomní postavení v rámci sovětské Gruzie na nižší úrovni autonomní oblasti. Ještě před rozpadem Sovětského svazu se jižní Osetové marně domáhali povýšení autonomie v rámci Gruzie na statut autonomní republiky. Po osamostatnění Gruzie Osetové rovněž zvolili cestu samostatnosti s cílem národního sjednocení se Severní Osetií. Osetové staví na právu sebeurčení národa, Gruzínci na principu neměnitelnosti hranic bez svého souhlasu.

Česká republika uznáním Kosova opustila princip neměnitelnosti hranic a zvolila právo na sebeurčení pro kosovské Albánce, byť Albánci již svůj samostatný stát mají. Přístup definovaný uznáním Kosova vede k podpoře stanoviska Osetů. Pod politickým vlivem však možná opět bude zvoleno jiné řešení. Tento problém nekončí Kavkazem a Balkánem, nově se možná otevře v Bolívii, kde je rozpor mezi pravicovou reprezentací některých provincií a levicovou centrální vládou. Pokud bude politika právní principy vyměňovat jako ponožky, nastolí právní nejistotu. Jestli určitý stát užívá právní zásady, jak se to zrovna hodí, pak ostatní státy užijí zásadu reciprocity a budou vůči němu dodržovat jen to, co je výhodné, a opustí nevýhodné závazky. To je důsledek právní nejistoty.