Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu návrhem kárného řízení na členy kolegia svého úřadu a trestním oznámením na poslance a novináře za vyjádření názoru na hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu otevřel diskuzi o svobodě slova i činnosti veřejných orgánů. Kolegiu Nejvyššího kontrolního úřadu totiž vyčítá, že přijalo kritické usnesení k hospodaření vlastního úřadu, aniž by k tomu mělo výslovnou pravomoc danou zákonem.

Pravomoc státního orgánu je souhrn právních prostředků, které užívá k plnění úkolů právně závazným jednáním na základě zákona. Nejde tedy o všechny činnosti státního orgánu, ale jen ty, kdy státní orgán jedná v rámci veřejné moci se závaznými důsledky. Proto není usnesení kolegia Nejvyššího kontrolního orgánu protiprávní, neboť nejde o výkon pravomoci formou rozhodnutí, které zavazuje, ale o vyjádření názoru. Byť takovéto konstatování nemá právní důsledky, má význam společenský. Předmětné vyjádření bylo adresováno Poslanecké sněmovně, která kontroluje hospodaření Nejvyššího kontrolního úřadu. Když jakýkoli orgán upozorní jiný státní orgán, který má působnost kontrolní, na možné chyby v jím kontrolované instituci, nejde o protiprávní jednání, ale plnění zásady spolupráce a efektivnosti při fungování státu jako celku. Vždyť na Parlament i jeho členy se může obrátit každý.
Nikoho nelze trestat za to, že napíše Poslanecké sněmovně své přesvědčení, že někdo jedná nesprávně či tuto informaci šíří jako novinář. I na Nejvyšší kontrolní úřad se může obrátit kdokoli s upozorněním, že někdo nedobře hospodaří se státními penězi. Byť jde o nezávazný podnět a neznamená to automaticky vykonání kontroly. Nejde však o protiprávní jednání ze strany podatelů. V demokratickém státě je nemožné za takovéto jednání trestat a snaha po sankci se dostává na úroveň feudální vrchnosti, která trestala poddané za jejich petice panovníkovi. Samotná stížnost, byť ve formě ponížené supliky, byla považována za vzpouru.