Václav Žák v textu K čemu jsou politické strany? (Právo 22. 7. 2009 s. 6) kritizuje naše stranictví z pohledu sestavování kandidátek, kdy neuspěli někteří stávající pracovití poslanci. Příčinu vidí v krajských orgánech a spásu v soustředění moci do stranického centra, které má sestavovat kandidátky, aby strany měly v Poslanecké sněmovně odborníky.

Od 20. století se ve stranách objevují tendence soustředit rozhodování do vedoucí skupiny, kde určující vliv nemají početně velké volené orgány strany, ale nevolení poradci a vlivové skupiny, jež si zajišťují vliv na stranu a přeneseně na stát financemi určenými pro politickou podporu vybraných stranických jedinců. Soustředění moci v politické straně nahrává, že v ní nejsou pojistky jako ve státě, které státní moc dělí na řadu státních orgánů. Pokud vedení stran převezme moc nad sestavováním kandidátních listin, promítne v nich zájmy na ukotvení svého vlivu navrhováním kandidátů poslušných a reprezentující zájmové skupiny napojené na vedení. Kdyby zákonodárce chtěl posilovat centralizaci ve stranách, zavede jeden celostátní volební obvod. Jestliže je však pro volby poslanců rozdělen stát do krajů, je logické, že kandidátky sestavují krajské orgány. Je to obrana proti centralizaci moci ve straně. Krajské orgány samozřejmě mohou mít při sestavení kandidátek nízké pohnutky jako orgány centrální. Automaticky nejsou lidé v krajích moudřejší než lidé v pražském centru, ale nejsou ani hloupější. Ovšem všechny kraje neovládne jedna skupina.
V demokracii je zdrojem moci lid, strany slouží k převodu vůle lidu na stát. Pokud věříme v tento princip, nelze nápravu věcí špatných vidět v stranickém centru, ale v posílení práv voličů zvyšováním vlivu preferenčních hlasů, kterými voliči mohou změnit pořadí na stranické kandidátce, a možností volit osobnosti, kterých si volič váží, z jiné kandidátky, než kterou prioritně preferuje, jak je tomu v komunálních volbách. Samozřejmě se ozvou hlasy, že volič politice nerozumí a může být manipulovatelný a má být odkázán na moudrost stranického rozhodnutí, ať celostátního či krajského. Avšak demokracie nemůže fungovat bez důvěry v lidi. Kdo má důvěru v lidi a lidu se nebojí, nemůže se bát ani vlivu voliče.