Poslední bitva, nebo ropný Sunnistán?

17. 03. 2015 | 10:08
Přečteno 5206 krát
Násilí ve jménu islámu nebylo nikdy tolik vidět. Džihádistický protostát na Blízkém východě a nedávné vraždy v Paříži vyvolávají opět pocit, že islám a násilí k sobě patří. Je násilí niterným projevem islámských fundamentalistů, nebo spíš nástrojem jejich radikalizace? Kdo jsou islamisté, salafisté, wahábité, džihádisté a kdo z nich je za násilí zodpovědný?

Islámský fundamentalismus je, stejně jako ten křesťanský, kulturní reakcí na civilizační změny moderní doby. První islámští modernisté hledali odpovědi na důsledky rostoucí urbanizace a gramotnosti , britského a francouzského kolonialismu, ale i na reformy vlastních vládců. Kupříkladu roku 1924 Atatürk v Turecku sesadil osmanského chalífu a v roce 1936 zakázal iránský šáh Rezá Pahlaví hidžáb. Na rozvoj sekulárních ideologií, tedy nacionalismu, socialismu a komunismu, reagovala druhá vlna fundamentalismu. Další velkou transformaci spustilo právě arabské jaro v roce 2011.

Islamismus a salafismus

Arabské jaro otevřelo nejprve prostor politickému islámu. Pojem islamismus označuje hierarchicky organizovaná masová hnutí, jejichž cílem je získat moc a zavést islámské zákony a instituce. Vzorem všech islamistů je egyptské Muslimské bratrstvo. Vzniklo roku 1928 a podílelo se na antikoloniálním boji proti Británii. Nezávislá republika zahnala toto hnutí do žalářů a podzemí, kde se jeho předáci postupně zřekli revolučních cílů. Od sedmdesátých let se Bratrstvo soustředí na „islamizaci zdola“, tedy na proměnu společnosti skrze vzdělávání, charitu a společenský vliv. Většina islamistů dnes podporuje demokratické zřízení. Po roce 2011 založilo Bratrstvo v Egyptě, jakož i spřízněné hnutí Nahda v Tunisku, svou politickou stranu a vyhrálo volby.

Proces islamizace zdola arabské společnosti proměnil. Ženy se dnes zakrývají a převládají konzervativní postoje. Hlavní příčinou této proměny byl však rozvoj nepolitického, lidového fundamentalismu, takzvaného salafismu. Za salafisty by sama sebe označila většina fundamentalistů. Dávají tím najevo svou snahu o návrat k prvotnímu islámu. Korán čtou doslovně a islám „očišťují“ od zvyklostí a pověr, které se za 1400 let jeho existence nastřádaly. Salafismus je však rovněž identitou a životním stylem. Snaží se reformovat jednotlivce a společnost skrze napodobování praxe první generace muslimů (arabsky as-salaf as-sálih čili zbožných předchůdců). Vnější znaky zbožnosti, kterými se projevuje (závoj, plnovous, zkrácené kalhoty, čelo otlačené modlením), jsou záměrně anachronické. Salafisté budují uzavřené komunity se striktními pravidly pro morální a rodinný život a s důrazem na misii a vzdělávání (da’wa).

Salafismus je těžké kategorizovat. Má tolik škol, kolik je vlivných kazatelů. Rozděluje se někdy na oficiální či intelektuální salafismus (salafíja ilmíja), na aktivistický salafismus (salafíja harakíja), který organizuje osvětu, média a komunitní služby, a na marginální džihádisty. Salafisty lze najít po celém sunnitském světě, zejména mezi chudými ve velkoměstech, kde kohabitují s tradičními institucemi a s islamisty. V egyptské Alexandrii či v libanonském Tripolisu salafisté ovládli v osmdesátých letech celé lidové čtvrtě.

Fundamentalismus a politika

Na rozdíl od islamistů nejsou salafisté organizováni do masových hnutí a donedávna byli striktně apolitičtí. Politiku považovali vesměs za nečistou a rozdělující a podporovali stávající režimy. Mubárakův Egypt a Saúdská Arábie umožňovaly salafistům fungovat výměnou za to, že tvořili ideologickou protiváhu islamistům. A to i přesto, že jejich náboženské postoje byly často radikálnější.
Řada salafistů se staví odmítavě jak k islamistům, tak k „odpadlíkům“ od pravého islámu (súfijům, šíitům atp.) a ke všem sekulárním ideologiím. Věří, že oni jsou ti praví muslimové, a přisvojují si právo potírat liberální proudy v islámu. Jejich rozdrobenost z nich dosud nečinila politickou hrozbu. Nakonec ani džihádismus, který se vyvinul v osmdesátých letech někde na pomezí radikalizovaných islamistů a salafistů, nestrhl žádné masy.

Džihádisté patří k salafismu okrajově. Přijímají doktrínu tzv. takfírismu, svévolné exkomunikace jiných muslimů. V devadesátých letech prohlásili vlády svých států v severní Africe za neislámské a zaútočili na ně. Násilí, často vyvolané navrátilci z Afghánistánu, se podařilo ustát. Vůdčí džihádisté se pak v egyptských a v libyjských vězeních oficiálně své doktríny zřekli.

I saúdský wahhábismus patří do širší kategorie salafismu. Tato puritánská doktrína z 18. století se po založení Saúdské Arábie v roce 1932 stala státní ideologií. Díky ní saúdský režim udržuje moc doma a rozšiřuje svůj vliv po islámském světě. Poté, co v sedmdesátých letech Saúdská Arábie zbohatla vývozem ropy, jejíž cena prudce vylétla nahoru, začala vyvážet i svůj monolitní konzervativní islám, který odmítá súfismus, šíismus a různé národní tradice vůbec.

Fundamentalismus obecně rozkvétal zejména mezi sedmdesátými a devadesátými léty. Definitivně v té době zklamala jediná vlivná sekulární ideologie, arabský nacionalismus, a postupně selhaly i modernizační snahy arabských států. V arabských velkoměstech vyrůstaly generace za generací bez naděje na dobré vzdělání, nezávislost na rodině a důstojnou práci. Salafistické a islamistické komunity jim poskytly zázemí, solidaritu a hrdost. Přinesly ale i kontrolu, bigotnost a důraz na povrchní znaky zbožnosti. Ke konzervativnímu vývoji společností přispěly také milióny arabských gastarbeiterů, vracejících se ze Saúdské Arábie. Nakonec i řada islamistů ze střední třídy přijala pod sociálním tlakem salafistický životní styl.

Politizace salafistů

Arabské jaro zcela zamíchalo už tak složitou islámskou scénou. Islamisté konečně založili politické strany, podpořili demokracii a sekulární stát a vyhráli v Egyptě a Tunisku volby. Největším překvapením ale bylo, že se politizovali i salafisté. Chtěli mít v rozhodování o ústavách revolučních republik slovo nebo tyto procesy ovlivnit například z Perského zálivu. Egyptští salafisté přijali sekulární stát, získali 27 procent hlasů ve volbách a zatlačili islamisty do politického středu.

Naděje na změny však zůstaly nenaplněny. Egyptská armáda vyhlásila se saúdskou podporou Muslimskému bratrstvu válku a pragmatičtí salafisté ji podpořili. Ještě hůře poznamenala Blízký východ syrská katastrofa: bezprecedentní státní represe proti občanským protestům vedly k marginalizaci všech sekulárních sil a k rozvratu celé Sýrie. Poté, co se do války otevřeně vložily regionální mocnosti, syrské povstání ovládly fundamentalistické skupiny. Írán s Hezbolláhem podpořili alawity na straně syrského režimu, na straně povstalců podpořily Katar a Turecko islamisty, Saúdská Arábie a různé sunnitské sítě ze Zálivu pro změnu salafisty. Ze Sýrie se do dvou let stal Afghánistán u evropských hranic, ve kterém válčí ropné muslimské státy mezi sebou. Jenže válka o regionální nadvládu skončila v patové situaci a přerostla ve válku o duši sunnitů, respektive v soutěž o podporu fundamentalistů.

V roce 2014 syrské povstání prakticky ovládli iráčtí džihádisté. Prosperovali za občanské války v Iráku (2004-2008), dokud se proti nim neobrátily sunnitské kmeny. Novou příležitost jim dala válka v Sýrii. Džihádisté z takzvaného Islámského státu (IS) do ní přinesli nejen zkušenost, disciplínu a oddanost vůdci, ale i politický projekt. Iráčtí a syrští povstalci už nemohou a nechtějí rekonstruovat své multietnické státy, politickou alternativu však nemají. Ideál obnovení „chalífátu“, tato dávná fantazie islamistů, v situaci totálního rozvratu funguje. Podobně uspěl i Tálibán v Afghánistánu. Skupině IS se podařilo spojit tak heterogenní prvky, jako jsou povstalé irácké kmeny, bývalí vojáci Saddámovy sekulární armády, syrští povstalci a tisíce severoafrických a evropských džihádistů.

Strategie radikalizace

Pro většinové muslimy je přitom džihádistický chalífát absurditou. Přední muslimští učenci vyvrátili teologické základy IS v otevřeném dopisu jeho vůdci („Letter to Baghdadi“); extrémní brutalitu IS odmítli islamisté, salafisté i al-Káida. Džihádisté podle učenců nemají autoritu interpretovat Korán, nemají totiž ani vzdělání, ani potřebné uznání ostatních učenců na vyvozování práva z Koránu. Dopouštějí se v islámu nepřípustných aktů jako zabíjení ostatních muslimů i křesťanů, poprav bez soudu, zotročování či mučení. Absurdní je vůbec vyhlásit sám sebe chalífou, následníkem Proroka, jak to v létě učinil Abú Bakr Bagdádí.

Islám ovšem nemá jednu centrální autoritu, jen řadu vážených institucí a šejchů. Mnohé z nich kompromituje spojení s tím či oním diktátorem. Právě salafismus, či spíše některé z jeho proudů, odmítají tradiční autority a navádějí k osobnímu čtení Koránu. K dalšímu rozdrobení autorit, přispívá internet, zvláště u mladých lidí, kteří vyrůstají mimo tradiční islámský kontext, cítí se sociálně marginalizováni a rádi by se identifikovali s něčím velkým a důležitým.

Obecně platí, že džihádisté jsou nominálně salafisté, ale svou zbožnost systematicky nekultivují. IS používá salafistické pojmy a slogany, jeho cíle jsou však politické: okupace území a vytváření státu. Ideologickou premisou IS je světonázor, ve kterém proti sobě stojí praví muslimové (ti, co přísahali věrnost Bagdádímu) na jedné straně, a zbytek světa, zejména Západ a „odpadlíci“, na straně druhé.
Džihádisté k mobilizaci používají zmíněnou svévolnou exkomunikaci ostatních muslimů. Vyzývají tak salafisty k migraci (hidžra) k Eufratu. Středověké vraždy, které mediálně vysílají do světa, jsou zřejmými provokacemi. Na muslimskou veřejnost apelují důkazy síly a sebevědomím skupiny, jež věří v nadpřirozenou povahu svých vítězství, zatímco západní publikum podněcují k odvetné intervenci. Tyto sebedestruktivní provokace lze připsat apokalyptickým očekáváním, explicitním v propagandě IS. Na konci světa se mají muslimská a „křižácká“ vojska střetnout v místě zvaném Dábiq v severní Sýrii. Tak se nazývá i internetová publikace IS, která formuluje globální identitu IS: my vs. oni.

Boj o identitu

Myslí IS tuto poslední bitvu vážně, anebo jde o propagandu jakéhosi konfesního nacionalismu?

Konkrétní cíle provokací jsou zřejmé. Náborový trh extrémistů od Maroka po Kavkaz je zatím omezený na ty opravdu radikální jedince, kteří mají osobní kontakty na bojišti. IS je sice především organizace vedená Iráčany, o cizince je přesto zájem (zde si al-Káida a IS konkurují). Neznají jazyk ani poměry, jsou tedy manipulovatelní. Motivováni jsou ideologicky, na rozdíl od místních povstalců jsou fanatičtější a lze je použít k extrémnímu násilí v Sýrii i v Evropě. Provokace slouží ovšem i k zastrašení nepřátel a k další radikalizaci a větší kontrole těch, kteří v IS již bojují: z Islámského státu není cesta ven.

Hlubší rozměr této strategie (a tragédie) je třeba hledat v propastném regionálním vývoji. Moderní státy se až na výjimky budují na exkluzívním nacionalismu. Ovšem národní identity Iráku a Sýrie se nerozvíjely ani celé století poté, co jejich hranice narýsovaly Británie s Francií. Irácké a syrské národní cítění se nadto v posledních letech vytrácí. Důvodem je násilí a skutečnost, že stěžejní národní instituce a armády ovládly konfesní skupiny, konkrétně šíité v Iráku a alawité v Sýrii. S postupem krize se prosazuje silnější solidarita etnická (kurdská) a konfesní (sunnitů, šíitů, alawitů).

Islámský stát krize využívá a snaží se zmocnit sunnitské identity. Nepotřebuje peníze ze Zálivu jako jiné povstalecké skupiny, teď potřebuje hlavně lidi a chaos. Sunnitský symbolismus, striktní, ale primitivní spravedlnost, jednostranné odkazy na Korán a apokalyptické představy poskytují základ nové, bojovné identitě jakéhosi radikálního ropného Sunnistánu. Dnes už je tato identifikace možná i přes internet. Je atraktivní pro generace nezaměstnaných Muslimů v Severní Africe, ale i v Evropě, kteří se z různých důvodů zcela přestali ztotožňovat se státy, ve kterých se narodili.

Hrozbou tedy není islám jako takový, ani salafismus, nýbrž tato džihádistická strategie radikalizace. Je těžké proti ní bojovat, dokud se prohlubují její primární důvody: občanské války, represivní režimy, deziluze celých arabských generací a sociální vyloučení.

Text vyšel v příloze LN Orientace 14. 3.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy