Jsme ve válce s islámem?

25. 07. 2015 | 15:29
Přečteno 5557 krát
Útoky na západní civilisty, brutální propaganda tzv. islámského státu a nakonec příliv z uprchlíků z islámských zemí: poslední době vévodí nevyhnutelný pocit, že „západní civilizace“ a „islámský svět“ jsou v konfliktu. Čím dál víc lidí na Západě i mezi muslimy si myslí, že liberální západní svět a konzervativní náboženský východ stojí v jakémsi zásadním protikladu.

Odpověď je třeba hledat ve zvratech na obou stranách Středozemí v posledním desetiletí a v politických strategiích radikálních skupin. Před patnácti lety byla teze střetu mezi civilizacemi kritizovanou politologickou hypotézou. V posledních letech se ale stala sloganem radikálů a nakonec i politickým programem těch nejradikálnějších z nich.

V Evropě nastal zvrat po roce 2001. Milióny gastarbeiterů, kteří tu do té doby žili jako Alžířané, Turci, Maročané a Bangladéšané, začaly být vnímány houfně jako „muslimové“ a to i přes to, že Kurd z Anatolie má velmi málo společného s Maročanem z Tangeru – včetně jejich islámu.

Do devadesátých let neměly západní země téměř žádnou integrační politiku a nedostatečné plánování bylo lehké omlouvat obtížnou integrací „muslimů“ do „západní demokracie“. Muslimové se ale stali předmětem podezírání už před tím, než tzv. islámský stát začal vraždit jménem jejich proroka. Pod vlivem brutalit a propagandy fundamentalistů se nelze divit, že vztah k islámu ovládl strach.

Růst netolerance

V arabských zemích na druhé straně panuje už dlouho přesvědčení, že zahraniční politika USA je pokračováním evropské kolonizace s cílem ovládat arabskou naftu – jako důkazy platí železné spojenectví USA se Saúdskou Arábií, podpora Izraele a tragické důsledky invaze do Iráku. Teprve v posledních pěti letech se ale kritika amerického imperialismu proměnila v rozšířený pocit, že celý „Západ“ v USA v čele cíleně rozvrací nejen arabské země, ale svou materialistickou kulturou i duši islámu.

Vše změnilo tragické desetiletí amerického unilateralismu po roce 2003 a totální rozpad čtyř zemí v blízkém okolí Evropy, který následoval po politické probuzení Arabů. Násilné reakce arabských diktatur na občanské protesty z roku 2011 otevřely prostor těm, kdo propagují radikální protizápadní ideologie. Neúspěch pokusu o demokracii v Egyptě odstavil pragmatický proud středního islamismu. Potom intervence fundamentalistických režimů a sítí v občanské válce v Sýrii umožnila bezprecedentní růst radikálních protizápadních hnutí.

V roce 2013 se na scénu se vší silou vrátil džihádismus – paradoxně poté, co se zdálo, že sekulární vzedmutí Arabů odstavilo radikály z al-Káidy na slepou kolej historie. Transnacionální džihádismus je velmi odlišný typ islamismu od středního proudu, jakým bylo např. Muslimské bratrstvo nebo tuniská Nahda.

Na rozdíl od nich nemá národní politický program, ale definuje se pan-islámsky a v opozici proti všemu, co považuje za neislámské. Válka se Západem je základní ideologický princip džihádistů, kterým mobilizují tak různé muslimy, jako Tádžiky a Tunisany.

Kulturní válka se Západem není v islámu zakódovaná. Nebyla tématem před čtyřmi lety, kdy ještě milióny demonstrovaly za svobodné volby. Dnes je ale válka proti Západu je ale reálná – jako nástroj systematické propagandy radikálních skupin, který se v důsledku vnitřních politických konfliktů arabských zemí nejprve stal způsobem politické manipulace, a nakonec jej cílená strategie radikalizace učinila na mnoha místech i realitou.

Strategie radikalizace

Válka západu proti islámu byla nejprve konspirační teorií a nástrojem mobilizace al-Káidy. Profesionální náboráři al-Káidy, jako byl např. Američan jemenského původu Awár al-Awlakí, rozšiřovali pomocí sociálních sítí teze o tom, že „Západ“ cíleně ničí islám. Pro mnohé muslimy od Afghánistánu přes Irák až po Somálsko fungovala teorie západní anti-islámské konspirace jako přesvědčivé vysvětlení toho, proč se jejich země rozpadaly a jako náborový nástroj.

Západ se stal projekční plochou fundamentalistů pro frustrace způsobené chudobou, represemi, nedostatkem sociálních perspektiv a nakonec i reálnými invazemi. Svou úlohu sehrálo i to, že realita západních zemí je obecně málo známá a z velké části je přenášená popkulturou, hollywoodskými filmy a pocitem symbolického vyloučení muslimů v Evropě.

Hlavním faktorem rozmachu protizápadní propagandy byla ale skutečnost, že vedle marginální al-Káidy se k rozšiřování teze o „střetu civilizací“ přidaly širší fundamentalistické sítě a autoritářské režimy.

Dánské karikatury? Jen záminka

Předním příkladem manipulativní propagandy fundamentalistů i sekulárních států byla aféra dánských karikatur z let 2005 a 2006. Bouře kolem karikatur byly na Západě chápány jako spontánní odezva reakčního islámu na západní právo zveřejňovat i sžíravou kritiku náboženských figur. Aféra se ale vyvinula ale zcela jiného scénáře a je dobré si tento příklad manipulace připomenout.

Poté, co bylo dvanáct karikatur zveřejněno v Jyllands Posten v září 2005, se dánští muslimové obrátili na soudy a neuspěli. Karikatury byly na podzim bez důsledků zveřejněny v egyptském Fadžru. V listopadu 2005 začala delegace dánských imámů v čele s Abú Labanem lobbovat v Egyptě, Libanonu a Sýrii – ten k původním dvanácti ale přidal ještě další tři s explicitním obscénním obsahem.

V prosinci tyto pozměněné karikatury projednávala na popud Egypta Organizace islámské konference v Mekce. Na začátku roku 2006 se do kontroverzí vložila Saúdská Arábie a řada fundamentalistických skupin, na což následovalo masivní otiskování původních karikatur v Evropě. Imám Júsuf al-Karadáví vyhlásil „den hněvu”. V únoru situace eskalovala mezinárodní kontroverzí a násilnými protesty v Damašku, Bejrútu, Teheránu a v Islámabádu.


Protesty nebyly ani samovolné, ani primárně náboženské povahy. Šlo o politické demonstrace buďto vyvolané islamistickou opozicí s cílem provokovat vlastní vládu (Gaza, Pákistán), nebo zorchestrované samotnými režimy (např. v Sýrii, která jinak žádné demonstrace netolerovala). Aféra umožnila sekulárním diktaturám (Egyptu, Sýrii) podpořit svůj „islámský“ image, nebo politické opozici tento image svým vládám odpírat.

Nejednalo se o „spontánní“ reakci muslimů na jakési protikladné západní hodnoty, ale – jako vůbec téměř vždy v aférách kolem „kulturní války“ – o střet radikálů a sekulárních diktatur ohledně lokální politiky.

Podobný scénář cílené eskalace se opakoval v roce 2011, kdy bylo na internetu zveřejněno silně protiislámské video na desáté výročí útoku na New York. Video rozvířili radikálové, došlo opět k násilným „protestům“, ve kterých se například egyptská a libyjská vlády cítily nuceny opět bránit „islám“ proti spojeneckému Západu pod tlakem vlastních radikálů.

Ovládnutí menšinou

Myšlenkové schéma kulturní války se Západem se stalo ještě mocnějším nástrojem vnitro-islámského konfliktu po roce 2013. Teď už nejde jen o mediální souboj mezi fundamentalisty a státy o to, kdo reprezentuje islám. V posledních letech je se teze o kulturní válce se Západem stala zbraní a programem ve skutečných konfliktech mezi samotnými muslimy.

Propaganda o apokalyptickém střetu mezi „pravým“ islámem samozvaného chalífy Bagdádího a „křižáckým“ Západem, kterou chrlí tzv. islámský stát (IS), má podobný účel, jako byla taktika al-Káidy v roce 2006 a taktika IS před zmocněním Mosulu.

Al-Káida před deseti lety úmyslně rozdmýchala občanskou válku s iráckými šíity, aby se v ní potom mohla stát hlavním „obráncem“ sunnitů. Podobně vystupňovala Bagdádího skupina teroristické útoky na iráckou armádu v Mosulu v letech 2013 až 14 natolik, že se začala chovat jako okupační armáda a postupně zcela ztratila legitimitu. Poté džihádisté vystoupili na „obranu“ místních sunnitů a mohli s jejich podporou armádu vyhnat. Bezpečnostní situace se následně zlepšila – útoky logicky přestaly.


Radikální menšina jako skupina kolem al-Bagdádího, v souladu s plány vypracovanými s pomocí kádrů bývalé Saddámovy armády, postupují podle tohoto scénáře i nadále: systematicky ovládají místní komunity, přivolávají útoky západní koalice inscenovanými vraždami amerických občanů, aby následně mohli tvrdit, že Západ útočí na „islám“ a mobilizovat radikalizované zahraniční bojovníky.

Podle rozšířeného dzihádistického manuálu „Správa" nebo "Politika krutosti“ může totiž vzniknout islámský chalífát pouze cílenou polarizací islámské komunity a provokacemi Západu. IS tak vyvolává náboženskou válku proti křesťanům, šíitům, alevitům a „špatným muslimům“, aby v troskách kdysi multikonfesních společností mohl převzít kontrolu nad většinovou populací.

Mediální past

Propaganda o válce Západu a islámu je tedy nástrojem záměrné polarizace samotných muslimů ze strany nejextrémnějších elementů fundamentalistické scény, přičemž o samotný Západ v první řadě nejde. Smutným faktem je ale to, že propaganda kdysi marginální skupiny dnes zcela zaplavila blízkovýchodní mediální prostor a stala se široce zneužívaným nástrojem moci.

Pro svou vnitřní politiku ji používají i spojenci Západu. Egyptská státní a provládní média od převratu v roce 2013 systematicky rozšiřují velmi oblíbenou konspirační teorii o tom, že za vznikem IS stojí plán USA na „rozvrácení“ arabských států.

Podobně hovoří i turecký prezident Erdoğan. Státní média dávají konspiračním teoriím punc hodnověrnosti. Všechny strany, které se snaží ospravedlnit násilí, nebo radikalizovat vlastní přívržence a působit chaos, shazují vinu za tragický vývoj na západní konspiraci a kulturní střet.


Přijímat tezi o tom, že jsme ve válce s islámem, tedy znamená vodu na mlýn těm nejradikálnějším prvkům v probíhající třicetileté válce na východě od Středozemí. Znamená to i zapomínat, že muslimové samotní jsou prvními obětmi této propagandy, která se stala tam mocnou, že je velmi obtížné se jí racionálně bránit.

Tuniští republikáni masivně demonstrovali proti extrémismu po útoku na muzeum Bardo, nedokázali ale zabránit další tragédii. Islámští učenci houfně vystoupili proti tezi, že islám dovoluje používání násilí k politickým cílům, jejich autorita je ale omezená. Učenci egyptského al-Azharu neubránili svou porevoluční autonomii proti armádě a jejich projev je dnes politizován a zcela pozbyl legitimity.

Na propagandu lze reagovat jedině podporou všech racionálních a konstruktivních hlasů mezi muslimy, zejména těmi evropskými, otevřeností a vyvarováním se všech kroků, které extrémisté úmyslně provokují.

Text byl zveřejněn na stránce Hlídací pes.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy